Nedělní závěrečný koncert 73. ročníku Pražského jara se nesl v česko-slovenském duchu. Mezinárodní hudební festival v Obecním domě zakončila Slovenská filharmonie, která si pro posluchače připravila dialog dvou klasiků české a slovenské hudby 20. století - Leoše Janáčka a Eugena Suchoně.
Silným okamžikem večera byla úvodní česká hymna, na niž hudebníci navázali hymnou slovenskou.
Výběrem repertoáru slovenští filharmonici ve shodě s hlavní dramaturgickou linií festivalu připomněli sté výročí založení Československa. Před Suchoněm a Janáčkem zahráli pod taktovkou nového britského šéfdirigenta Jamese Judda slavnostní ouverturu Zdeňka Fibicha, která nese jméno učitele národů Jana Amose Komenského.
Fibich ji složil v roce 1892 u příležitosti 300. výročí filozofova narození a rozvinul v ní chorálovou melodii z Komenského amsterdamského kancionálu.
Od Eugena Suchoně v neděli za doprovodu smíšeného sboru zazněl Žalm zeme podkarpatskej, který odborníci řadí k nejkrásnějším vokálně symfonickým dílům slovenské hudby.
Skladatel v baladické kantátě zhudebnil závěrečnou báseň sbírky Jaroslava Zatloukala nazvané Vítr z Polonin, jejíž text si po dohodě s autorem převedl do slovenštiny a jejíž myšlenku - původně směřovanou na Zakarpatsko - rozšířil na celé Slovensko. Pro formování kulturní identity Slováků měla skladba v mnohém podobný význam jako pro českou svébytnost Smetanova Má vlast, která také letošní ročník Pražského jara před třemi týdny tradičně otevřela.
Z Janáčkovy tvorby si slovenští filharmonici v neděli zvolili jeho poslední a vrcholné orchestrální dílo - Sinfoniettu, jejíž vznik spadá do počáteční dekády první republiky. V působivém úvodu hudebníci zahráli známou počáteční žesťovou fanfáru z varhanní empory Smetanovy síně.
Největší tuzemská přehlídka klasické hudby letos nabídla šest desítek koncertů. Kritici oceňují zahajovací koncert v podání České filharmonie pod vedení Tomáše Netopila. Dále se pochvalně zmiňují o vystoupeních Královského orchestru Concertgebouw z Amsterodamu, Budapešťského festivalového orchestru nebo Tonhalle Curych.
Neshodují se v názoru na výkon Varšavské filharmonie, celkově však považují letošní 73. ročník festivalu za vydařený.
"Považuji za dobrý nápad svěřit Mou vlast Tomáši Netopilovi, který z ní udělal krásnou svěží a mladistvou kompozici. Byla to romantika v tom nejlepším smyslu slova," říká hudební kritička Věra Drápelová z MF DNES.
"Dále mě zaujaly především některé orchestrální koncerty, například Královského orchestru Concertgebouw z Amsterodamu nebo Budapešťského festivalového orchestru s Ivánem Fischerem. Některé koncerty by se daly označit jako sázka na jistotu, což byl případ orchestrů staré hudby Monteverdi Choir a English Baroque Soloists vedených jejich zakladatelem sirem Johnem Eliotem Gardinerem a projekt Jeruzalém Jordiho Savalla. Zrovna toto jsou však konstanty, které jsou vždy tak inspirativní, že každé setkání s nimi je zážitkem," dodává Drápelová.
Šéfredaktorka Hudebních rozhledů Hana Jarolímková uvádí, že Pražské jaro nezapomnělo na Víkend komorní hudby a oblíbená nokturna a matiné. Mezi své největší festivalové zážitky řadí Královský orchestr Concertgebouw Amsterdam, Tonhalle Curych, výkony Leifa Oveho Andsnese v Brittenově Klavírním koncertu, op. 13 či Budapešťského festivalového orchestru.
Jarolímková chválí i vystoupení Varšavské filharmonie. V tom se neshoduje s Drápelovou, která výkon polského orchestru označila za druholigový.
"I když rovněž letos se repertoár točil zejména kolem děl zkomponovaných v 19. a 20. století, což je nakonec vzhledem k poptávce posluchačů a snaze zaplnit sály vcelku pochopitelné, přece jenom jsme se dočkali nejedné dramaturgické lahůdky. Takové večery však ocenili zejména ti vzdělanější posluchači, kterých stále ještě není dost, když jedním z nejhojněji navštívených a nejúspěšnějších byl spíše podprůměrný Koncert k poctě Leonardu Bernsteinovi, ale v čele s hvězdou současné populární scény Vojtou Dykem," uvádí Jarolímková z Hudebních rozhledů.
Podle hudebního publicisty Tomáše Hejzlara Pražské jaro nesází pouze na vnější efektnost. "Průběžnou promyšlenou dramaturgií, obsahovou i interpretační, naopak vytváří tematické oblouky, což by mělo být pro souvislé akce prioritní," říká Hejzlar.
Ten zároveň oceňuje systém nejrůznějších slev na vstupném pro studenty, seniory a tělesně postižené.
Podle Aleny Sojkové z Týdeníku Rozhlas za zahraničními orchestry nezaostala Česká filharmonie, která vedle "obdivuhodného výkonu" na zahajovacím koncertě byla rovněž "tvárným partnerem" amerického dirigenta Davida Robertsona v Martinů Čtvrté symfonii a Bartókově Modrovousově hradu.
"Ani leckdy zaslechnuté poznámky na jistou konzervativnost festivalu letos neobstojí: vystoupení Klangforum Vídeň, Prague Modern, Epoque Quartet, uvedení Brittenova Klavírního koncertu v podání Leifa Ove Andsnese, Szymanowského, Kabeláče, Slavického, Nováka, Adámka, Smolky, ale také iniciování novinek (Michal Nejtek) a premiéry (Marko Ivanović), to vše nasvědčuje tomu, že se festival neuzavírá do konzervativní ulity," říká Sojková.
Michaela Vostřelová, zástupkyně šéfredaktora časopisu Harmonie, na letošním ročníku Pražského jara oceňuje především množství nové české hudby, které na něm zaznělo.
"Velké zahraniční festivaly zcela samozřejmě podporují současnou tvorbu objednáváním a prováděním nových kompozic. Tímto směrem se letos poprvé vydalo i Pražské jaro a věřím, že svoje návštěvníky přesvědčilo o tom, že objevovat novou hudbu může být stejně vzrušující jako porovnávat různá pojetí stokrát slyšené Dvořákovy symfonie," konstatuje Vostřelová.