Odešel Tomasz Stańko, nejznámější žijící polský jazzman, trumpetista světových kvalit, počestný skaut a muž, jenž na přelomu milénia tvaroval podobu jazzu na starém kontinentu.
Do někdejšího Československa se pravidelně vracel od 60. let minulého století. Ve svém životopisu vzpomínal na "indické cigarety s lehkým opiovým nádechem", které kupoval v Praze, a smutně také na bubeníka, jenž narukoval do armád Varšavské smlouvy, účastnil se invaze do Československa a to ho zlomilo.
Nikdy prý Stańko nezapomněl, jak v Praze viděl hrát Karla Velebného. A Čechům zase utkvěla Stańkova vystoupení: z roku 1964, kdy doprovázel Krzysztofa Komedu, z roku 1973, koncertu pro hrstku věrných v divadle Ypsilon a následného natáčení s Jazzovým orchestrem československého rozhlasu. Z 80. let, kdy do Prahy přivezl vlastní skupinu a také troubil mezi devítkou spoluhráčů klavíristy Cecila Taylora.
Postupně shodil plnovous, charakteristický klobouček vyměnil za čapku, až nakonec vystupoval lysý. Jinak se usmíval: v polovině 90. let si nechal vyměnit zuby a kvůli tomu se na trubku naučil úplně jiný nátisk, přičemž ovšem zázračně zachoval svůj typický tón. Zůstávala jedna charakteristika, Stańkova drobná pátravá očka, jež mu za velkými brýlemi propůjčovala vzezření malé sovy, sýčka.
V novém tisíciletí stihl ještě přivézt své mladé polské spoluhráče do Divadla Archa a na Pražský hrad, nakonec i své nejmladší newyorské kolegy do Brna. Před třemi měsíci měl být v Praze znovu, koncert však zrušil, toho času už zápasil s rakovinou. Včera odešel, krátce po svých šestasedmdesátých narozeninách.
Co dělalo Stańka Stańkem? Temný, dramatický, lehce zrnitý tón. Intenzivní, přemýšlivý a přitom vzdušný, vždy prodchnutý citem a jistou zranitelností. Dovedl jím evokovat různé nálady, drama, extázi i osamění a v nejlepších chvílích vyjadřoval cosi existenciálního. Poeticky frázoval. To, co na trubce vytvaroval, mívalo silný emocionální účinek.
Jeho improvizace se vyhýbaly banálním pointám, bližší než variace na téma mu byly lehce rozmazané, lyrické pasáže, nálady a barvy. Z jeho hry čišela trpělivost a rozvaha, jakkoliv spoluhráče vybízel k okamžitým reakcím - s těmi nejlepšími, zpravidla o generaci až dvě mladšími, dosahoval intenzivního kolektivního soustředění.
Úsporností formy se někdy blížil komorní vážné hudbě. Mnohé jeho skladby řádně nezačínaly ani nekončily, spíš se tak nějak vynořovaly a zase odplývaly. Hrál často tiše, jemně, a to pak celý sál špicoval uši, než Stańko zavelel a kapela mocným výbuchem energie přeřadila na vyšší rychlost. A ještě: muzikolog Lubomír Dorůžka v jeho tónu slyšel "dojem úzkosti, ne tak vzdálený od zdánlivé nejistoty mladého Milese Davise".
Today morning Mr. T.S. has passed away. His spirit begun a new journey, but his music will stay with us here on Earth. We will keep Him in Our Hearts.
Zveřejnil(a) Tomasz Stanko dne NaN. undefined NaN
Ze Stańkova života zpětně vyvstávají tři klíčové okamžiky, první z roku 1962. Stańkovi je dvacet, ještě hoch, odmalička vzorný skaut. Má klasickou průpravu z konzervatoře a ucho neustále u rozhlasového přijímače, neboť také do komunistického Polska dosahují jazzové pořady Willise Conovera z Hlasu Ameriky.
Jazz, v Polsku oficiálně zakázaný od konce druhé světové války až do Stalinovy smrti, je pro Stańka protirežimní hudbou, symbolem svobody: a když se mladému trumpetistovi do ruky poprvé dostávají nahrávky saxofonisty Ornetta Colemana, průkopníka free jazzu, objevuje ještě "svobodu ve svobodě", nevázanou postcoltraneovskou muziku, kterou s Poláky zkouší napodobit.
Stańko si zakládá kapelu nazvanou Jazz Darings a sotva vyhrají regionální soutěž, uzemní je pozvání od klavíristy Krzysztofa Komedy, toho času nejznámějšího polského muzikanta žánru, zakladatele moderního polského jazzu a rovněž autora hudby k raným filmům Romana Polanského či Andrzeje Wajdy.
Stańko do Komedovy skupiny nastupuje roku 1963: s kvintetem, kde dále působí saxofonista Zbigniew Namysłowski, pořídí několik výtečných nahrávek včetně alba Astigmatic, zpětně považovaného za jednu z prvních jazzových desek, které nenapodobovaly americký zvuk, nýbrž měly vlastní výraz, originální "sound" starého kontinentu: kus free jazzu, trochu postbopu a snad ten mytický "slovanský duch", jak prchavou exotiku pojmenovává západní tisk.
Komeda naučil Stańka mnohé o jazzovém lyrismu, o síle jednoduchosti, o práci s náladou či volné improvizaci: a trumpetistovi poskytoval tolik prostoru pro vyjádření, že Stańka ani nenapadlo zakládat vlastní ansámbl.
Nakonec Komeda Polsko opustil a zamířil do Hollywoodu, kam ho měl trumpetista následovat. Zhatilo to klavíristovo předčasné úmrtí roku 1969. Nebýt jej, ti dva vypadali, že si hudebně měli co říct do konce života.
Druhý zásadní okamžik, začátek 90. let minulého století. Stańko má za sebou etapu, kdy vedl renomované kvinteto s houslistou Zbigniewem Seifertem, spolupráci s avantgardním bubeníkem Edwardem Vesalou, s nímž natočil album Balladyna, či období, kdy načerno nahrával v indickém pomníku Tádž Mahal.
Také ale účinkoval v bigbandech, zkoušel dohnat trendový elektrický jazz a poslední roky za železnou oponou přežíval zřejmě často nadopovaný, "po kapsách spoustu hašiše, cigaret, amfetaminů, pilulek a vždy nějakou tu placatku", jak se svěřil později.
Právě v 90. letech se Stańko z drog definitivně vysekal, sestavil kvarteto s klavíristou Bobo Stensonem a natočil s ním tři silné desky pro mnichovské vydavatelství ECM - Matku Joannu, Leosii a Litanii, svůj první celosvětový hit, "bestseller" způsobený jistě i tím, že producent Manfred Eicher tenkrát přiměl Stańka hudebně zavzpomínat na bývalého spoluhráče Krzysztofa Komedu.
Ovšem někdy v této době, začátkem 90. let, Stańkovi zničehonic vypadla kapela. Rychle potřeboval záskok na hraní, a tak sáhl po mladých - takzvaném Simple Acoustic Triu složeném ze dvou polských kamarádů, klavíristy Marcina Wasilewského a kontrabasisty Slawomira Kurkiewicze, kteří spolu hráli už od základní školy a na střední následně přibrali bubeníka Michala Miskiewicze. Nabídkou, aby ho doprovázeli, je o dvě generace starší Stańko zaskočil v době, kdy bylo Miskiewiczovi teprve šestnáct roků.
Vystupovali průběžně po dobu osmi let, než je Stańko prvně vzal do studia: učil je otevřenosti, komunikaci prostřednictvím abstraktních ploch. Prý třeba improvizovali přes jeden akord a stálý rytmus, než Stańko "zakázal" nejprve ten akord a posléze i rytmus. "Nálada. Ticho. Různé barvy. Učil nás vnímat prostor v hudbě," líčil později basista Kurkiewicz.
A samozřejmě to nebylo jednostranné. Stańko od těch tří pobral nejen mladický zápal, ale také trochu tradičnější postbopový výraz: když je potkal, hráli vcelku běžný straight-aheadový jazz. Nakonec spolu vydali trojici alb: Soul of Things z roku 2002, výtečné a už silně improvizované Suspended Night a naposledy na jihu Francie natočené, už kompletně volné Lontano.
To už se psal rok 2006 a v životě Tomasze Stańka se schylovalo k poslední velké změně. Nejprve krátce vydržoval sestavu s mladými Finy a Dány, s nimiž se hráčsky občerstvil na albu Dark Eyes, a následně ve svých pětašedesáti letech udělal razantní krok: poprvé v životě přiletěl do New Yorku a rozhodl se zůstat. Zprvu prý jen aby měl klid a soustředění, ovšem záhy začal pravidelně vystupovat po klubech. V tradičnějším Birlandu mu nevadilo pro potěchu publika půl večera pilovat standardy.
Nakonec v této pozdní tvůrčí etapě sestavil newyorské kvarteto a natočil s ním dvě desky. Silně v paměti zůstává hlavně dvojalbum Wisława, pocta polské nositelce Nobelovy ceny za literaturu, básnířce Wisławě Szymborské.
Trumpetista jednou doprovodil křest její sbírky básní Tutaj v Krakovské opeře a líčil to skoro mysticky. Jak napodoboval melodii jejího hlasu, jak se snažil dobrat hloubky myšlenek "vyjádřených pár slovy, které ovšem promýšlela tolik měsíců", vyprávěl celý nadšený. "To její frázování. Její interpunkce, které plynuly tak, že když dočetla, zvuky jako by plynně přecházely do mého nástroje. Musel jsem na to být připravený. Musel jsem být v transu," líčil.
Existuje z toho krásný záznam, Stańka vrcholně soustředěného a Szymborské recitující báseň o "miliardách tváří na povrchu zemském", o tom, jak se příroda a svět opakují, a tak dnes člověk na ulici klidně potká "Archimeda v džínech, Kateřinu Velikou v oblečení ze second handu, faraona s brýlemi a kufrem". Možná. Ale druhého Tomasze Stańka? Takový byl jen jeden.
