Od roku 1981 jsou spolutvůrci klasické podoby podžánru zvaného thrash. Ten se v posledních letech vrátil na výsluní zájmu, přesto se Slayer - především kvůli zdravotním problémům zpívajícího baskytaristy Toma Arayi - rozhodli ukončit činnost.
Včera se v téměř vyprodané Tipsport areně tedy představili naposledy, u příležitosti rozlučkového turné. Byl to silný zážitek nejspíš nejen pro fanoušky.
Předkapela z velké čtyřky
Večer otevřeli "bratři v žánru", rovněž američtí Anthrax. Hovořit v jejich případě o předkapele je navýsost nepatřičné. Vždyť i oni nepřetržitě existují stejných 38 let a společně se Slayer, Metallikou a Megadeth představují legendární Big Four, "velkou thrashovou čtyřku". Ostatně na svou produkci včera dostali rovnou hodinu, což u předskokanů nebývá běžné.
I tentokrát došlo k naplnění rčení o rovných a rovnějších. Anthrax bohužel neměli stejné výchozí technické podmínky jako hvězdy večera, jejich zvuk zdaleka nezněl tak čitelně a intenzivně.
Přesto kvinteto nabídlo strhující podívanou, s výjimkou skladby In the End z "comebackového" alba Worship Music - comebackové bylo pro navrátivšího se vokalistu Joeyho Belladonnu - postavenou na letitých prověřených kusech jako I Am the Law, Indians nebo Madhouse.
Došlo i na předělávky a výpůjčky, neboť ty mají Anthrax odjakživa v oblibě. Úvodní song Caught in a Mosh tak lehce překvapivě odstartovali riffem z písně Cowboys From Hell od již zaniklých metalových novátorů Pantera, což bylo pravděpodobně míněno jako uctivá vzpomínka na dva její zesnulé členy. Později přišla řada na coververze Got the Time od Joea Jacksona a Antisocial od Trust, zapomenutých francouzských průkopníků žánru heavy.
Bez řečí
Slayer po půlhodinové přestávce v již tak rozžhavené hale - a nešlo jen o důsledek nesnesitelné teploty - rozpoutali pomyslné inferno. Vizuální i hudební.
Démonicky pojatá scéna a co chvíli mocně šlehající plameny, vytvářející monstrózní efekty včetně hořících obrácených křížů (zvláště působivá byla ohňová show spojená s písněmi Born of Fire a Hell Awaits), jen umocňovaly příval energie. Ta z pódia vyzařovala nepřetržitě, jako by muzikantům na něm stojícím či v případě bubeníka Paula Bostapha sedícím nebylo každému více než 55 let - a Tomu Arayovi dokonce 58.
I dnešní Slayer v tomto směru připomínají jadernou elektrárnu těsně před explozí. Dravost, nasazení, z každé noty a každého pohybu vyzařující charisma by tato čtveřice mohla rozdávat mladším kolegům nebo o této nezbytné disciplíně přednášet na školách. Těžko v tomto ohledu hledat lepší učitele. Takové, kteří se na pódiu ani jednou neusmějí, působí sveřepě a zarputile, ale nikoliv směšně, jak se nejedněm "tvrďákům" občas přihodí.
Samozřejmě trochu hraná, ale ne přehnaně urputná temnota, zloba a agresivita k žánru patří. Zkrátka: nejde zpívat třeba o krvi pršící z nebe nebo zvěrstvech páchaných doktorem Mengelem a přitom se usmívat od ucha k uchu.
A propos, zpěv: Tom Araya samozřejmě není žádný Frank Sinatra ani Rob Halford, netlačí se do nepřirozených výšek a ve skutečnosti nezpívá, jen úsečně "vyštěkává" neradostná poselství o stavu tohoto i "pozdravech" z onoho světa. Možná právě proto je to ale mnohokrát účinnější, než kdyby se tlačil do - pro něj nepřirozeného - kultivovanějšího výrazu.
Araya se také vyhýbá zbytečným promluvám mezi skladbami, za hodinu a půl včerejšího koncertu pronesl sotva pár vět. Ta závěrečná možná leckomu vyloudila slzu v oku, leč nepředbíhejme.
Budete mi chybět
Muzika Slayer se obejde bez řečí. Je postavena na místy zabijácké rychlosti a nekompromisnosti, ovšem poslouchat jednu smršť za druhou by byla trochu nuda, takže kapela rafinovaně prokládá program volnějšími, nejen tempově členitějšími skladbami.
Ty koncert činí různorodým, i co se týče atmosféry, třebaže převažuje naštvanost a očistný, nikoliv prvoplánový vztek. Pro Slayer charakteristickou atmosféru pochopitelně dotvářela i typická divoká kytarová sóla dvojice Kerry King a Gary Holt.
Repertoár představoval jakéhosi průvodce historií souboru, od 36 let starého prvního alba Show No Mercy, které připomněly songy Evil Has No Boundaries a Black Magic, až po poslední, čtyři roky starou "řadovku" Repentless.
Nejčastěji, hned pětkrát, bylo zastoupeno album Seasons in the Abyss z roku 1990, a to včetně podmanivé, zneklidňující náladou vybavené titulní hymny.
Z dvanácti studiových desek se nedostalo jen na Divine Intervention - přitom vloni z ní Slayer hráli znamenitou vypalovačku Dittohead - a něco méně výrazné počiny Diabolus in Musica a Christ Illusion.
Zato pamětníci dřevních thrashmetalových časů si přišli na své: dočkali se i "klasických" čísel jako Postmortem, War Ensemble, Mandatory Suicide, Raining Blood nebo závěrečné nesmrtelné písně Angel of Death.
Po ní a obvyklé rozlučce všech hudebníků zůstal Tom Araya na scéně sám a vychutnával si bouřlivě aplaudující dav, aby pak z papíru přečetl český vzkaz: "Budete mi chybět, sbohem."
Slayer
Tipsport arena, Praha, 25. června
Ano, on se s hudební scénou podle předchozích vyjádření loučí definitivně, a jakmile turné Slayer nejpozději začátkem příštího roku vyvrcholí, nemá další plány.
Zato Kerry King již údajně nosí v hlavě myšlenku na nový projekt a Gary Holt se vrátí do lůna své mateřské formace Exodus - u Slayer je braný "jen" jako dlouhodobá koncertní náhrada za zemřelého Jeffa Hannemana.
