Hudebník Debashish Bhattacharya právě představuje skladbu, kterou napsal na světovém turné v době, kdy se mu doma narodila dcera. "Je to zhudebněné očekávání otce, který se těší, až jeho dcera spatří světlo světa," vysvětluje šestapadesátiletý Ind, načež speciálním želízkem v levé ruce rozeznívá upravenou slide kytaru, klouzavými tóny podobnou sitáru.
Po jeho pravici sedí hráč na tabla, nalevo už dospělá dcera Anandi, o níž skladba vypráví a která ji teď zpívá, vrhajíc na otce láskyplné pohledy. Pod pódiem napjatě poslouchá několik stovek lidí. Další se před třicetistupňovým vedrem schovávají u stánků nebo se osvěžují pod rozprašovači vody.
Právě začal další ročník hudebního festivalu Respect, který do Prahy už přes dvacet let vozí cizokrajnou muziku a Čechům přibližuje vzdálené kultury, s nimiž by jinak možná nepřišli do styku. Po indickém triu na pódium přichází rumunská dechovka, pak Izraelec s etiopskými kořeny, taneční kapela zpěváka Moryho Kanteho z africké Guiney nebo druhý den Faiz Ali Faiz, mistr súfijského zpěvu z Pákistánu.
Nejde o náhodný výběr ani lacinou exotiku: všichni jsou ve svých zemích renomovaní, pravidelně účinkují na nejlepších evropských festivalech a získávají nominace na prestižní ceny od amerických Grammy po sošky britské BBC.
World music v Česku
"Podle mnoha fanoušků byl letošní ročník Respectu zatím programově nejlepším," konstatuje Petr Dorůžka, hudební novinář, který po sametové revoluci v časopisu Rock&Pop jako první zavedl rubriku věnovanou takzvané world music a dnes je tu jednou z největších kapacit na "jinou hudbu".
Protože jak ji správně říkat? Označení world music je přiznaně komerční, vymyšlené západními promotéry v 80. letech minulého století, aby desky z Nigérie, Indonésie nebo Peru mohly v obchodech sedět v jedné přihrádce.
Češi pojem world music po sametové revoluci přejali mimo jiné proto, že označení folklor zdiskreditoval komunistický režim.
"Vztah Čechů k world music byl vždy spíš plachý a stydlivý," vzpomíná Petr Dorůžka, jak se mu roku 1990 naskytla příležitost cestovat za africkou či indickou hudbou do Londýna nebo Paříže. "Mí vrstevníci se tehdy soustředili na reedice stokrát obehraných rockových dinosaurů. Teď se zdá, že už přece jen dospívá dobrodružnější generace," míní Dorůžka a jako příklad uvádí, že kdo dnes jezdí do Indie za jógou, může si oblíbit zpěvy Baulů, potulných bengálských muzikantů.
Dorůžka, který se letos před odpoledními vedry chránil beduínskou pokrývkou hlavy, jež mu posloužila už v poušti, je pravidelným návštěvníkem Respectu. Vždy na něj přijíždí i hudební novinář Jiří Moravčík, jinak dramaturg festivalu Colours of Ostrava, v jehož programu má etnická hudba pevné místo.
"V tak konzervativní zemi se world music nikdy nemohla proměnit v masovou záležitost," přitakává Moravčík a vybavuje si zřejmě první porevoluční koncert významného afrického hudebníka v Praze - malijského kytaristy Habiba Koitého roku 1996.
Od té doby se to, jak Češi vnímají muziku z dalekých koutů světa, proměnilo. "Počáteční módní honba za vším, co je "ethno", postupně upadla. Dnes už hudbu z Afriky, Asie nebo arabského světa nevnímáme pouze jako exotickou příměs. Neřešíme její původ, ale kvalitu a umělecký dopad," říká Moravčík, podle nějž s nástupem internetu a zlevněním letecké dopravy odpadla většina žánrových hranic stejně jako předsudků vůči všemu, co běžně nehrají rádia.
Co na to cizinecká policie
Horko je stále k nevydržení, ale dvaaosmdesátiletý rumunský zpěvák a příležitostný hráč na cimbál Nea Vasile Dinu se svou romskou kapelou zvyšuje obrátky a roztancovává publikum v prvních řadách.
Opálenou hlavou spokojeně pokyvuje i muž, který to má celé na svědomí. Přičemž nad romskou dechovkou může Borek Holeček cítit skoro nostalgii. Když roku 1998 organizoval první ročník Respectu na Pražském hradě, ještě s přímluvou tehdejšího prezidenta Václava Havla a jeho bývalého kancléře Karla Schwarzenberga, přivezl právě dvě romské kapely. Včetně památné sestavy Taraf de Haidouks, jejíž členy kvůli snědé pleti předtím odmítlo obsloužit několik pražských hospodských.
"Nejtěžší bývalo vždycky jednání s cizineckou policií. To mi pomohlo pochopit, jak se lidem z těch nešťastných zemí žije," vzpomíná Holeček na dobu, kdy pozval kapelu a její členové museli českým úřadům dokládat třeba výpisy z bankovních účtů.
Úředníci se těžko smiřovali se situacemi, jako když na Respect přijeli členové malijské kapely Tartit. "Samozřejmě od všech vyžadovali číslo pasu a datum narození, jenže členové Tartit měli data narození jen přibližná, přesné neznali. Narodili se v poušti, tam se čas měří jinak," líčí Holeček příhody, kterých poslední dobou přece jenom ubylo.
Poté, co se Česko stalo součástí schengenského prostoru, už si většina hudebníků vyřizuje papíry pro celou Evropskou unii a dodatečným obstrukcím nečelí.
Letos jedinou výjimku představoval vzácný host, pákistánský rodák Faiz Ali Faiz, který ovládá specifickou techniku transovního zpěvu islámských mystiků zvanou qawwali. Se svou "party", tedy devítičlennou sestavou pěvců a hráčů na indická harmonia, do Česka přiletěl přímo z Pákistánu.
"Bylo s tím dost starostí, protože Pákistán je vysoce riziková země. Ale jednání s ambasádou proběhlo slušně, ve všem nám vyšli vstříc," konstatuje pořadatel.
Jak to všechno začalo
Letos pětapadesátiletý Borek Holeček si muziku oblíbil už před sametovou revolucí, kdy v Žatci pronajímal hospodské sály na koncerty a z pražské Jazzové sekce dovážel samizdat nebo kazety s hudbou. Zajímala ho hlavně alternativa, i když si doteď vybavuje také výběr z arabské hudby, vydaný Supraphonem ještě v 80. letech.
Po revoluci Holeček organizoval koncerty v klubu Delta na pražském sídlišti Dědina. "Muzikanti u mě často spali doma na podlaze," vzpomíná, jak pak začal dělat manažera českým kapelám, zejména Dunaji. S ním také jezdil do zahraničí. "Přijedeš třeba do Švýcarska, hraješ po sklepech, ale pořadatelé jsou přátelští, potřesou ti rukou, doma uvaří večeři. Tam jsem se naučil, jak se postarat o kapelu, aby se cítila hezky."
Impulz k tomu, aby založil festival Respect, Holečkovi poskytla společenská situace konce 90. let: nejprve rasisticky motivovaná vražda súdánského studenta na pražském Žižkově, později kauza takzvané Matiční ulice, kdy se ústecká radnice pokusila segregovat romskou komunitu od bílých občanů. Okolo přelomu tisíciletí zase zpravodajství plnila hromadná emigrace českých Romů do Kanady nebo Velké Británie.
Festival Respect byl na to svého druhu reakcí a tento podtext si udržuje dodnes. "Jeho filozofií je zdůrazňovat kulturní pestrost, vzájemnou toleranci, odmítání rasismu. Akorát že místo toho, aby to měl festival takzvaně napsáno na čele, to deklaruje skrze originální přesahovou hudbu ze všech koutů světa," míní novinář Jiří Moravčík, pro nějž je Respect jedinečnou a nenahraditelnou akcí rozšířující obzory.
Objevem letošního ročníku se stal izraelský zpěvák Gili Yalo, který teprve v dospělosti zohlednil své etiopské kořeny. "Emigroval jsem jako čtyřletý, vždycky jsem zpíval anglicky. Trvalo mi, než jsem si uvědomil, že jazyk v hudbě nepředstavuje bariéru, protože hudba je univerzální," vysvětluje Yalo na pódiu, proč je jeho muzika osobitou kombinací blízkovýchodních vlivů, amerického funku, jazzu či reggae. Doprovází ji elektrická kytara či klávesy, avšak Yalo někdy zpívá v etiopském jazyce amharštině.
Že festival zdejšímu publiku objevuje podobné interprety, je pro novináře Petra Dorůžku už pravidlem.
"Respect je vždy o krok napřed. Nečeká, až se z trendů stane mainstream, a navzdory riziku menšího zájmu publika pracuje s předpokladem, že neznámí umělci mají často více co říct než prověřené hvězdy," říká Dorůžka a konkrétně zmiňuje romské dechovky z Balkánu nebo pouštní blues malijské skupiny Tinariwen. "Dnes jsou dobře zastoupené na mainstreamových akcích. Ale než se staly trendem, jako první je u nás prezentoval Respect."
Velké festivalové stěhování
Po 22 letech má za sebou Respect takových objevů spoustu: do Česka jako první vozil jamajskou reggae kapelu Skatalites nebo rumunské Fanfare Ciocarla, později třeba švýcarskou písničkářku Sophii Hungerovou či v posledních letech etiopského vibrafonistu Mulatu Astatkeho. Ten na stará kolena zažívá comeback od chvíle, kdy jeho hudbu do filmu Zlomené květiny použil režisér Jim Jarmusch.
Také když se areálem Respectu uplynulou neděli rozezněly hypnotické, za vibrafonem a violoncellem se líně vinoucí dechy v Astatkeho skladbách Yekermo Sew a Yegelle Tezeta, které ze snímku pocházejí, zhruba tisícovku lidí v publiku vrcholně zaujaly.
Zatímco počet návštěvníků je stabilní, lokaci festival mění často. Na Pražském hradě se naposledy konal roku 2002, kdy vrcholil koncertem francouzského hudebníka Manu Chaa.
Následující rok se ale prezidentem stal Václav Klaus a Respect z hradního areálu krátce před zahájením vykázal. "Festival se koná na louce za Hradem se spoustou lidí, s baťůžkáři," argumentoval tehdy Klausův mluvčí, proč prý podobná akce na Pražský hrad nepatří. Stejný osud stihl festival Struny podzimu a galerii Leica, zbylé dva pilíře hradní kultury za Havlových časů.
Respect však krizové období přežil. Sice přišel o zázemí se šatnami, elektřinou či Hradní stráží, která suplovala bodyguardy, zato se usadil v malebném zákoutí ostrova Štvanice a paralelně začal pořádat celoroční koncerty etnické hudby v Paláci Akropolis. Ty pokračují dodnes.
Další koncerty v Akropoli
◼ Jedna dramaturgická linka letošního festivalu teprve vyvrcholí. Muslimské spirituální zpěvy již na Respectu představil pákistánský rodák Faiz Ali Faiz, ty křesťanské zase americké gospelové zpěvačky Como Mamas. Příští úterý 25. června v pražském Paláci Akropolis vystoupí skupina Piyut Ensmeble, která interpretuje obřadní zpěvy židovských komunit ze severu Afriky.
◼ Tím koncerty pořádané Respectem nekončí: 7. července v Akropoli vystoupí americký jazzový saxofonista Kamasi Washington, 15. července bude izraelská rabínova dcera Victoria Hanna rapovat kabalistické texty. 29. července pak zahraje skupina Anguish, kterou tvoří členové amerických hiphoperů Dälek, švédského Fire! Orchestra a německých rockerů Faust.
Uplynulou dekádu se festival stěhoval ještě několikrát: před povodněmi na Ladronku, odtamtud kvůli nočnímu hluku na Výstaviště a z něj letos kvůli paralelně probíhajícím Pražskému Quadriennale výjimečně na brownfield mezi Bubny a Holešovice.
"Bylo to jednorázové řešení. Příští rok bychom se na Výstaviště rádi vrátili," avizuje pořadatel Borek Holeček a zdůrazňuje, o kolik jsou letní vedra snesitelnější ve Stromovce plné stinných koutů.
Přesto ať areál vyroste kdekoliv, vždy je rozpoznatelný. Respect tradičně hostí stánky s orientální kuchyní nebo čajovnou. Zadní část areálu je vyhrazená rodinám, plná dětských helikoptér, kolotočů či letos zvlášť oblíbenou atrakcí zvanou kozí taxi. A po roční pauze se vrátily objekty sochaře Čestmíra Sušky, několikametrové perforované nádrže, po nichž nadšeně lezou děti a které teď, když už se setmělo, enigmaticky svítí do noci.
A je v tom jistý koloběh: ti, kteří na Respect před dvaceti lety chodili jako děti, na něj dnes vodí své potomky.
