Když v roce 1998 vyšla pražské skupině Vltava deska Marx, Engels, Beatles, byl na ní i Blanokřídlý výtah. Fascinující skladba se surreálným textem sestává ze tří částí, každá je v jiném tempu. Během té poslední, extatické, se na koncertech tančí jako na večírku.
"V úvodní části se postava svěřuje s bolestí svého života. Střední část, recitace, je léčivá a transformační a píseň vrcholí metafyzickým sněním, jež má být žité jako realita, kdy očištěný a zachráněný hrdina míří kamsi do lepších míst vesmíru," vypráví autor skladeb a zpěvák Vltavy Robert Nebřenský. "Posláním této písně je návod. Je tam uplatněn postup, kdy posluchače táhneme z hlubin nahoru. Radek Pastrňák mi po vydání desky řekl, že hudebně je to píseň-vynález," dodává.
Marx, Engels, Beatles je v diskografii Vltavy třetí položkou. V tu dobu za sebou kapela měla písně o prasátku, co nemá hlad, strašidelných botách nebo novém životu kočky. Byly to skladby, které vznikly jen za pomoci samotných nástrojů a zněly tak trochu starosvětsky. Na "Marxovi" se ale přístup hudebníků změnil.
"Vzpomínám si, jak jsme se během zkoušení usnesli, že odteď se všechno smí. V prvních letech Vltavy jsem totiž věřil, že náš zvuk se musí opírat jen o ty prostředky, jakými jsme ho uvedli do života. Že naší tváří je nepoužívat žádné efekty a berličky, že máme znít dřevně a levně, že v tom je nějaká síla," popisuje Nebřenský.
Místo striktního čistého zvuku jazzové kytary vsadil na opravdovou elektrickou, do výzbroje zařadil zkreslený zvuk a Vltava začala využívat samply, což prý část publika hodnotila jako zradu. "Pro jiné jsme se tenkrát stali o trochu normálnější a pochopitelnější kapelou," dodává.
Marx, Engels, Beatles je dodnes hudebně nejpestřejším albem Nebřenského a spol. Kombinuje pro Vltavu typické hravé písničkářství, rockovější plochy, samply i elektronické pokusy, které jsou slyšet hlavně v jemně psychedelické skladbě Holčičina hnízda.
Album přesto dokonale drží pohromadě, což je práce Milana Cimfeho z nahrávacího studia Sono. Ačkoliv osoba, jíž se říká producent, obvykle do hudby Vltavy nezasahuje, tentokrát tomu bylo jinak.
"Měl tak zaujatý a inspirativní přístup, že jsme se jím rádi nechali ovlivnit. Tou dobou byl vlastně dalším členem kapely. Jezdil za námi na zkoušky až do Kutné Hory, kde jsme si pronajímali prostory. Materiál si nahrával na diktafon a už v této fázi přemýšlel, jak to bude natáčet ve studiu. Každé písni pak našel zvuk adekvátní jejímu charakteru, přitom ale všechno udržel zvukově pohromadě," říká Nebřenský.
Největším hitem z alba je právě titulní skladba Marx, Engels, Beatles. Píseň, ve které se mimo jiné zpívá: Já čekám v Čechách a život už se blíží,
ten můj s jednou lyží už se rychle blíží! Marx, Engels, Beatles - to je můj rytmus! Tak co je s ním, že netančíme.
"Hořce ironický protestsong, který o sobě ví, že je zbytečný. V tom je ten jeho největší protest," popisuje Nebřenský.
Marx, Engels, Beatles po dvaceti letech
- Album Marx, Engels, Beatles nahrála Vltava v sestavě Robert Nebřenský (kytara, zpěv), Tomáš Průša (saxofon, flétna), Petr Venkrbec (saxofon), Martin Vajgl (bicí), Martin Štec (baskytara), František Svačina (klávesy).
- Narozeninový koncert v Paláci Akropoli 25. dubna 2018 však kapela odehraje v aktuální sestavě, v níž Nebřenského a Svačinu doplňuje Tomáš Uhlík (baskytara), Ondřej Pomajsl (bicí) a Ondřej Klímek (saxofony a flétna). Jako host vystoupí vokální sextet Skety.
"Dřív jsem si myslel, že píseň je o generacích vyrostlých v komunismu, ale dnes to vypadá, že to je konstanta a čekání v našem mentálním skanzenu pokračuje. Ten 'rytmus' nejenže kulhá - my říkáme ryrytmusmus - a přetrvává, ale existuje nově v dalších lidech, kteří se sem narodili. Panuje u nás nepochopitelné marno," míní.
V době vzniku alba poslouchal Robert Nebřenský často různé cikánské kapely z Maďarska, jejich hudba se ale na Marx, Engels, Beatles neodráží. Na rozdíl od budovatelských písní. "Kus skladby, ve které zpívám 'ať z jícnu Země zazní Yesterday', je hudebně inspirovaná přímo budovatelskými písněmi 50. let. Je to téměř citace dobové stupidity," vzpomíná.
Ale jsou tu i další písně: zatímco netradiční Mayn rue plats v jazyce jidiš pochází z alba Streets of Gold od skupiny Klezmorin, Zajíc a koza, hravou a tak trochu ironickou píseň s netradičně čitelným textem, má Nebřenský z čínského horoskopu. A z vlastního života: je Zajíc a v době vzniku písně žil s Kozou.
Nebřenský patří mezi nejoriginálnější tuzemské textaře. Jeho příběhy mívají surreálný nádech, o konkrétních tématech mluví v obrazech. Ironie se u něj někdy jen těžko dá rozpoznat od vážně míněného. "Všechno prohrát, jít a pohoda / prohra může muži mnoho dát" je na něj však další až nebývale čitelný slogan, který dodnes funguje i mimo komunitu fanoušků. Autor ale odmítá, že by své texty psal programově.
"Neumím to a ani mě to nezajímá. Dokonce mám pocit, že to přímo nemám dělat. Ve zkušebně s kapelou se takové představy občas objevují, ale nikam nás nevedou. Fungovat musí stejně nakonec všechno. To všechno ale nikdy není pro všechny. To víte, že toužím po odezvě. Nejjistější cestou k ní je ale psát v první řadě pro sebe," uzavírá.
