Vaše album v sobě mísí prvky popu, akustických balad i tvrdší rockové muziky. Je to tak, že se hudebně stále ještě hledáte, nebo se nechcete zaškatulkovat?
Asi obojí. Při tvorbě desky byl ve mně takový rozpor, kdy jsem tušila, že písničky na ní budou hodně rozmanité. Já se snažím vždycky v první řadě sloužit té písničce a dopřát pro ni to nejlepší. Nechci ji zbytečně rvát do jiného stylu, než který si vyžaduje. I protože mě baví dělat víc žánrů a myslím si, že to zvládám, tak jsem se tomu nebránila.
Nebojíte se, že vaše první deska nemá jasnou tvář?
Je to risk, protože dělat takhle rozmanitou desku není nic jednoduchého. Já jsem si ale chtěla ten risk vzít na hrb a jít spíše cestou toho, co chci teď říct, než abych se ohlížela na to, jak to někdo bude brát.
Od doby, kdy jste vydala svoje dvě EP, uplynuly už tři roky. Proč to tak dlouho trvalo?
Nechtěla jsem to uspěchat, protože jsem se ještě necítila připravena. Měla jsem trochu dilema, protože jsem věděla, že o to je zájem jak ze strany vydavatelství, tak publika. Jenomže na EPčka jsem vydala takřka všechen materiál, který jsem do té doby naskládala, takže jsem nechtěla zbytečně tlačit na pilu. Těch dva a půl roku jsem tak věnovala skládání a hlavně studiu, protože můj prvotní plán bylo studium v cizině, takže jsem ani neřešila, jestli musím nutně něco složit, nebo ne.
Na koncertě jste vsadila i na vizuální stránku. Světelná show za vámi, kouřostroje a na konci až patetické vystřelení konfet. Nebyl to celé risk? Ať už finanční, nebo umělecký?
Jednoznačně to byl risk. Já jsem do turné šla s vlastním finančním rizikem, protože jsem byla připravena na to, že si to v případě neúspěchu budu celé financovat sama. V době, kdy se plánovalo turné, nebyl venku ani singl Hell.o, takže jsem neměla vůbec žádnou jistotu, že se do hudby lidé zaposlouchají, což se nakonec povedlo.
Všechny koncerty nakonec byly vyprodané, takže se určitě povedlo. Čím si to vysvětlujete?
Já nad tím ráda přemýšlím tak, že jsme udělali něco nového a neobvyklého. Vlastně jsme přenesli velkou show do malých klubů, takže ten zážitek byl na obě strany naprosto bezprostřední. Určitě bych tímhle směrem chtěla pokračovat dál. Tenhle risk mě příjemně nakopl k další tvorbě.
Vaše písně jsou převážně niterné, založené na vnitřních pocitech. Přemýšlela jste nad tím, že byste se ve svých písních zaobírala nějakými politickými či společenskými tématy?
Některé z mých písní mají podle mě v tomhle směru dobře nakročeno. Spíš to pořád beru z té sociální stránky, na politiku se tolik necítím. Třeba píseň Alive enough je vlastně o otázce materialismu a toho, jak moc si člověk dokáže užívat života. Jestli je “dostatečně naživu”. Myslím si, že tím to má mírně nakročeno ke společenským tématům a určitě se tomu nebráním, když mě to ťukne do nosu.
Narážím i na to, že podle studie OECD se o politiku v Česku nezajímá až 57 procent mladých lidí. Neodráží se to i v kultuře, kdy se mladí umělci nevyjadřují k problémům současnosti?
Některé problémy v současnosti vidím také, ale zatím necítím tu revoltu tak silně, že bych měla potřebu něco napsat. V minulosti, ať už to bylo za dob komunismu, nebo nacistické okupace, byla mezi umělci daleko větší jiskra pro to, něco sdělit. A je to pochopitelné, tehdy byla doba daleko závažnější a společnost byla skutečně utlačována.
Chci tím říct, že mi to v dnešní době přijde až trošku uměle vytvořené. Samozřejmě je důvod být nespokojený, ale přeci jen máme možnost zařídit si život podle svého, na rozdíl od dob minulých. Navíc já zpívám převážně v angličtině, takže kdybych mluvila o politické scéně v Česku a revoltovala v cizím jazyce, nepřišlo by mi to dost věcné. Stále bych to raději přenechala jiným lidem.
Směřoval jsem to k tomu, jestli ta mladá polistopadová generace, do které také spadám, není vůči podobným problémům trochu apatická.
Máte pravdu. A nemusí to být jen témata týkající se politiky, ale stačí se zaměřit třeba na otázku globálního oteplování. Naposledy jsem něco takového slyšela od R.E.M. nebo U2, v dnešní době člověk zpívá spíše o vlastních problémech a depresích. Asi je to odraz společnosti, která má pocit, že se vlastně nic závažného neděje. Podle mě je zpívat o čem, ale necítíme takovou naléhavost to projevovat.
Tři roky jste studovala v Anglii. Jaká je v porovnání s Českem pro mladého umělce?
Lidé v Anglii jsou hodně otevření novým věcem. Rádi hledají nové interprety, navíc je tam spousta soutěží pro mladé talenty. Kapely mají důvod se do nich hlásit, protože tam jsou daleko větší motivační faktory. Tím nemyslím jenom ty finanční, ale i příležitostně. Máloco se dá v Česku srovnávat s možností hrát na Glastonbury nebo být objevem na rádiu BBC1.
Určitě bych ale nechtěla nikoho zrazovat od kariéry v Česku. Četla jsem rozhovor s jednou mladou kapelou v Česku, která si stěžovala, že se tu nelze muzikou uživit. Podle mě je to nesmysl. V Anglii je to daleko větší boj. Tady je to otázka toho, mít vkus, vytvořit si okolo sebe dobrý tým a dělat kvalitní věci. Oproti té Anglii je to vlastně trochu procházka růžovým sadem.
Londýn je směsicí mnoha kultur. Jak se díváte na to, že z něj přejíždíte do Česka, kterým naopak hýbe strach z odlišnosti?
Je to zvláštní. Z Anglie jsem měla tu možnost si přivézt úplně jinou mentalitu. Není tam tak velká skepse z jiných kultur a multikulturalismus tam funguje, Česko je vůči vnějšku pořád trochu uzavřené. Já chápu obě stanoviska, jenom si myslím, že není dobré se k věcem vyjadřovat radikálně, když o nich člověk ví málo.
Narážím i třeba na kapelu Ortel, která obráží česká města s písněmi o muslimech a nenávisti. Myslíte si, že by něco podobného bylo možné v Anglii?
Pokud se bavíme o dnešní době, myslím si, že to, co je tady snesitelná hranice některých věcí, by už bylo v Anglii přes čáru.
Ortel loni bodoval i v anketě Český Slavík. Tam jste loni skončila na 18. místě a dá se důvodně očekávat, že budete letos bodovat daleko úspěšněji. Jak se vůbec díváte na celou anketu?
Jsem moc vděčná za to, že pro mě lidé hlasují. Český Slavík zprostředkovává možnost pro fanoušky podpořit svého oblíbeného hudebníka a tak jsem si já tu anketu přeložila. Lidé díky ní mohou projevit podporu svým oblíbeným autorům, což třeba v cenách Anděl nejde.
Myslel jsem to i z toho pohledu, že je u mladé generace Český Slavík často považován za přežitek. Nehledě na to, jak úspěšný měl jaký interpret rok, je totiž ještě před večerem takřka jasné, že vyhraje Karel Gott a Lucie Bílá. Není to i pro vás trochu přežitek?
Myslím si, že by samotná anketa mohla být daleko modernější, což si ale obecně myslím o hodně věcech v Česku. Probíhá tady hodně kulturních akcí a televizních přenosů, které by se daly pojmout moderněji, a kdyby byla vůle, mohly by být daleko přístupnější mladým lidem.
Věřím, že ti lidé tady jsou připravení převzít nové postupy a myšlení, ale nemyslím si, že lidé, kteří tyto trendy udávají, k tomu ještě dospěli. Mladí lidé jsou připravení zaplatit si za kvalitní koncerty, jídlo a akce, stejně jako jsou připraveni dívat se na dobré televizní přenosy.
Jestli to nesouvisí i s hudbou, že tu máme tu českou "zaprděnost", kdy se vše dělá tak jako dřív. Kdy může ta změna přijít?
Vůbec nevím. Občas mě mrzí ta česká filozofie, kdy tu lidé dělí svět na Česko a to ostatní. Tak moderní svět vůbec nefunguje. Každý v něm má šanci se od cizích cokoliv nového učit a je podle mě dobré být otevřen světu. A to samozřejmě neznamená otevřít hranice a zvát si sem miliony uprchlíků, což si mnoho lidí plete. A máte pravdu, žijeme tu v takové zaprděnosti. Stačí občas vyjet do té ciziny, podívat se, jak to tam funguje, něco si z toho vzít.
Určitě se to ale mění. Za posledních pět let tady vznikla spousta nových krásných kaváren, restaurací, které jsou třeba dražší, ale lidé rádi chodí a ocení tu kvalitu.
Ještě letos jste vystupovala na koncertech se svojí mámou, kterou je zpěvačka Lenka Filipová. Proč?
Já jsem s ní začínala jako hudební doprovod na piano, ale později jsem se osamostatnila. Pořád spolu ale rády hrajeme, je to takové příjemné oživení toho koncertování.
Neměla jste potřebu nějaké vnitřní revolty vůči matce?
Revoltu jsem necítila, ale obě dvě jsme v jednu dobu uznaly za vhodné to naše společné koncertování více rozvrstvit, aby nás to neomrzelo a aby to pořád byla spíše vzácnost. Nemyslím to jen tak, že si toho více váží fanoušci, ale my dvě samotné. Tak, jako chodí jiné matky s dcerami na kafe, tak si my dvě jdeme zahrát na pódium.
Přeci jen si myslím, že míříte asi na jinou cílovou skupinu než vaše matka. Jestli není vaše společné působení zvláštní z tohoto pohledu?
Přirozeně cílíme každá na jinou cílovku, ale jsem ráda, že mě část máminých fanoušků a třeba i jejich potomků přirozeně uznává. Beru to tak, že si nekupují lístek jen na mamku, ale i na mě. Je pravda, že tu cílovku mám jinou, ale jsem moc ráda, že se to alespoň na pár koncertů v roce propojí.
Kritici i fanoušci vám předpovídají zářnou budoucnost nejen doma, ale i ve světě. Nejde z toho jejich očekávání trochu strach?
Já si myslím, že se rozhodit nenechám. Největší tíha očekávání na mě padla po vydání dvou EPček, kdy jsem cítila, že už moc nemám co říct, ale lidé si to žádali. Vydání desky mě příjemně nakoplo. Někdo píše desku tak, aby se vyždímal ze svých nápadů, a pak nemá co říct. Já od toho očekávám jenom to pozitivní a snažím se moc neohlížet na ostatní. A tím se snažím tu cestu si najít sama.
