Recenze - Nejnovější album Hany Hegerové Mlýnské kolo v srdci mém mělo o skvělé přijetí postaráno. Zatím poslední album zpěvačky, která nerada nahrává, o to raději ale vystupuje, vyšlo téměř před čtvrtstoletím; lze tedy očekávat, že aktuální deska ovládne většinu výročních anket a žebříčků.
Novinku podle zpěvaččina úvodního slova v bookletu máme považovat za určitou splátku dluhu, vyvětrání šuplíků a poslední studiovou kolekci, kterou natočila. Už tohle prohlášení z desky dělá událost sezóny, ať je samo album jakékoliv. Loučící se legenda, to je přece příběh. V pořádku, k šansonu určitá míra patosu patří a Hegerová to s dryáčnictvím nikdy nepřehnala do té míry, aby jím zadusila elegantní šmrnc.
Písně, které mají čas
V několika recenzích jsem četl přirovnání Mlýnského kola k mistrovské sérii šesti alb American, na nichž Johnny Cash za producentského dohledu Ricka Rubina obnažil svůj stárnoucí hlas, na bázi převážně převzatém repertoáru se zamýšlel nad konečností lidské pouti a bilancoval.
Jeho Personal Jesus strčil do kapsy originál od Depeche Mode, na to, jak zněla Hurt v originálním podání Nine Inch Nails, si už nikdo nevzpomene, a Simonova Bridge Over Troubled Water, zbavena andělského zpěvu Arta Garfunkela, získala až fyzicky bolestnou zemitost.
Recenzenti, kteří Cashe na Hegerovou - patrně i kvůli znatelnému opotřebování hlasu - vytáhli, posléze ve svých textech litují, že Mlýnské kolo má ve svém klapotu málo „špíny" a že se nevztahuje k současnosti. Já osobně jsem za to rád.
Proč by tahle dáma měla sledovat vkus recenzentů bažících z podstaty své práce po něčem novém, nebo po zrovna letícím retru? Písně Léa Ferrého, Leibera a Stollera, Serge Gainsbourga či Georgese Moustakiho mají času dost a zahrány jsou právě tak akorát, aby byly šťavnaté a nestrhávaly na sebe pozornost, která má patřit zpěvačce. Současných „triků" je na albu pramálo, o to víc ale vyniknou: telefonní „echo" v Rozdílu, beatbox v Motorkářce.
Těší mě i to, že na desce není ani jeden kus dvojice Hapka - Horáček. Hegerové se sice postarali o kvalitní poslední řadovku Potměšilý host (výjimkou je Levandulová) a ve stejné době připravili vynikající album V penziónu svět. Od té doby se ale duo proměnilo v parodii sebe sama ukazující hlavně to, jak dlouho lze vystačit s jediným hudebním nápadem a čím dál bezobsažnější krasomluvou. (O kýč na Mlýnském kole ovšem nepřijdete, je tu duet s Jaromírem Nohavicou Stará píseň.)
Těší mě také absence písní z dílny Semaforu. Jejich kvalita je sice nadčasová (Zlá neděle!), mnohem víc než Hegerová z nich ale vždy - domnívám se - promlouvali Suchý a Šlitr. Autorský tandem s potenciálem, díky němuž i Karel Štědrý a Milan Drobný zažili několik světlých chvilek.
Úplně jiná témata
Ano, Mlýnské kolo se vrací do doby mezi Semaforem a Potměšilým hostem, kdy Hegerová spolupracovala s více textaři a kromě zpěváckého podání její „autorský" vklad spočíval i ve výběru textů. Psát pro Hegerovou navíc byla a je čest, takže na novince najdeme překvapivé výkony i od veršotepců, jako jsou Pavlové Vrba (parádní Lebka) a Cmíral. Jiří Dědeček vtipně přeložil Vianovu píseň Jsem snob, ženský pohled mezi pobaveným odstupem a jedovatým sarkasmem dodala Jiřina Fikejzová, jinak autorka toho lepšího z repertoáru Marie Rottrové.
Kdo ale od alba očekává výhradně bilanční kolekci, bude překvapen, kolikrát se objeví úplně jiná témata. Hned úvodní, zmíněná a vtipná Jsem snob jasně ukazuje, že truchlit se nebude a že by bylo scestné považovat album za autobiografickou kolekci. Hegerová se zde obléká do mužských šatů (botka z kajmana / ručně dělaná / a tu košili / mi na zakázku ušili) a delikátně se nimrá v zálibách mužů-snobů, které dovádí ad absurdum: a když mám styk / neptám se za kolik. Jasněji upozornit na to, že nepřestala být „herečkou", snad ani nejde.
Stěžejním tématem alba, pokud jde o počet textů, jsou právě muži, především odlišnost jejich světa od světa žen. Tyhle rozdíly občas pobaví, občas překvapí, někdy jsou nepřekonatelné, a protagonistka písně končí vztah proto, aby - snad - vložila naději a očekávání do dalšího.
Starší číslo Tak už bal (Ty jsi tak schopný muž / tak všeho schopný muž / Ty jsi tak drahý host / a já mám tě už dost) se krásně snáší s nevěřícně pobaveným Časem na prázdniny, z jejichž „hrdiny" jde sice zpěvačce hlava kolem, který si ji ale dovede získat právě kombinací snílkovství, něžné bezohlednosti a neohrabané lásky.
Lahodně hořké snění v písní Já vím se dokonale „vyruší" s rozchodem v Čímž chci říct. Nejlepším mužem světa je (v písni Déšť tváře smáčí) zesnulý tatínek, nejlepší písní alba zase neveselá studie partnerského odcizení Rozdíl, opravdový klenot zpěvaččina repertoáru. Takhle se sbohem neříká…
Ony „bilanční písně" patří na Mlýnském kole k těm méně výrazným; výjimkou budiž Lebka, v níž zpěvačka konstatuje, že její fešný zadek a bradavky jsou již minulostí. Titulní Mlýnské kolo v srdci mém naopak trpí orchestrální přeslazeností a „produchovnělým" textem, protože na realistické půdě je Hegerová doma mnohem víc.
Závěrečná Ten zlodej čas se slovenským textem Ľubomíra Feldeka je méně výrazným sourozencem starší slovenské „sebehodnotící" pecky - Žila som správne s textem Milana Lasici a na melodii My Way. Jako závěr by po čertech živému aktuálnímu albu slušela víc, odpovídá totiž jeho převažující náladě. Slova "keď človek v hrudi má / už iba mŕtvy sval /
keď nevie už, kam dal / svoj život ako šál / a hlásia mráz - / ten zlodej čas / mi lásku vzal" Haně Hegerové s odpuštěním nevěřím.
Hana Hegerová: Mlýnské kolo v srdci mém. CD, 45 minut. Vydal Supraphon, 2010.
