Všechny dochované filmy průkopníka kinematografie v českých zemích Jana Kříženeckého v červenci na Blu-ray disku vydá Národní filmový archiv. Ten spravuje původní negativy i kopie, které z nich filmař vyrobil a promítal.

Kříženecký byl náruživým fotografem, kterého zaujala možnost zachytit kamerou pohyb, jak se o to koncem 19. století snažili mnozí a jak to začaly umožňovat nové přístroje.

Právě před 120 lety, přesněji 19. června 1898, promítal své první filmy na výstavě architektury a inženýrství na pražském výstavišti ve Stromovce, v prosté dřevěné boudě nazvané Český kinematograf.

Promítané snímky nesly název Dostaveníčko ve Mlýnici, Výstavní párkař a lepič plakátů a Smích a pláč. Ve všech vystupoval oblíbený komik a písničkář Josef Šváb-Malostranský, který pro Kříženeckého inicioval první scénky s herci. V posledně jmenovaném titulu filmař unikátně, v detailním záběru, zachytil měnící se tvář herce.

Kříženecký natáčel na kameru koupenou od bratří Lumièrů, která filmy dále kopírovala a umožňovala je promítat. "Kříženecký si koupil i pár svitků Lumièrova materiálu, ten ale dnes není promítatelný jako film, protože měl například jinou perforaci. Během doby se také měnila rychlost promítání," vysvětluje ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant.

Filmy lze dnes promítat z materiálů zkopírovaných z původních nebo digitálních kopií. Archiv vydá Kříženeckého tvorbu na disku tak, jak se dochovaly, bez úprav.

U autorových prvních titulů podle Breganta nelze uplatnit termíny jako hraný či dokumentární film. Šlo o to zachytit živou akci, ať už byla inscenovaná pro kameru, nebo se odehrávala nezávisle na kameře.

Jedním z Kříženeckého prvních filmů je Dostaveníčko v mlýnici z roku 1898. | Video: archiv

Jan Kříženecký se narodil jako čtvrté dítě telegrafisty Norberta Kříženeckého a jeho ženy Giovanny Enriky Švehlové, která pocházela z dalmatského Zadaru. A stejně jako jeho starší bratr Rudolf vystudoval architekturu na pražské ČVUT.

Poté začal pracovat na stavebním úřadu magistrátu a pro městský archiv pořizoval fotodokumentaci starých a historicky cenných domů, ulic i dalších památek pro soupis před jejich likvidací během asanace staré Prahy.

Celkem tak v letech 1902 až 1915 vytvořil kolem čtyř tisíc dokumentačních fotografií pražské historické architektury. Největší ohlas měla jeho kolekce soch z Karlova mostu.

A když Kříženecký roku 1896 v hostinci U Saského dvora spatřil produkci z dílny bratrů Lumièrových, zahořel pro film. Techniku kinematografu studoval nejprve teoreticky v zahraničním tisku, o dva roky později s bývalým spolužákem Josefem Františkem Pokorným z peněz jeho otce továrníka zakoupili francouzskou kameru.

Tak vznikly první české "oživlé fotografie" - Výjezd parní stříkačky k ohni, Hanácké banderium nebo Výjev z lázní žofínských, který se k nemalému obveselení publika promítal pozpátku, takže sportovci vyskakovali z vody nahoru.

Dalším Kříženeckého raným filmem z roku 1898 je Výstavní párkař a lepič plakátů. | Video: archiv

Kříženecký zprvu posílal své filmy k laboratornímu zpracování bratrům Lumièrům do Lyonu, později si je ale začal vyvolávat sám. Musel tak nejdřív činit ve vaně a filmy sušit ve větru na pavlači.

Všechny první snímky měřily sedmnáct metrů, což stačilo na záznam a následné promítání asi minutového děje.

V dalších letech Kříženecký hlavně psal a točil filmy, převážně dokumentární, pracoval také pro Kinofu, což byla jedna z prvních českých filmových společností. Dokumentoval i sokolské slety, a to z vysoké věže, aby zachytil působivé obrazce cvičenců "v plné parádě". Začátkem 20. století též zachytil návštěvu císaře Františka Josefa I. v Praze.

K hranému filmu se vrátil až po deseti letech, roku 1907 groteskou Nejlepší číslo, a tři roky nato také jako kameraman filmu Jarní sen starého mládence.

Po roce 1910 se Kříženecký věnoval hlavně svému povolání na stavebním úřadu, v roce 1912 vedl kino Louvre na Národní třídě. Od roku 1918 byl ředitelem pražského kina Elektra v paláci České banky, dnešním Světozoru.

Kříženecký zemřel 9. února 1921, právě v čase, kdy se česká kinematografie začala plně rozvíjet.

Roku 1946 obdržel in memoriam titul Průkopník české kinematografie. V roce 1947 bylo po něm pojmenováno náměstí před barrandovskými ateliéry a tento název nese dodnes.