Rozálie Kohoutová: S komunismem se vyrovná až naše generace

Martin Svoboda Martin Svoboda
15. 8. 2014 16:01
Češi se bojí reflexe komunistické minulosti, až nastupující generace s tím něco zmůže, říká režisérka filmu Gottland, o němž mluví jako o přirozené reakci na minulost.
Rozálie Kohoutová, režisérka povídky Místo Stalina z filmu Gottland.
Rozálie Kohoutová, režisérka povídky Místo Stalina z filmu Gottland. | Foto: Gottland

Rozhovor - Povídkový film Gottland si odbude netradiční předpremiéru v úterý 19. srpna. Ještě před tím jsme se sešli s režisérkou Rozálií Kohoutovou, která natočila jednu z pěti částí věnovanou pozůstatku po Stalinově soše na Letné, a mluvili jsme samozřejmě o Gottlandu, ale i vztahu Čechů a jejich historie, především o snaze mladé generace reflektovat dvacáté století.

Kohoutová je dcerou spisovatelky Ireny Obermannové a Daniela Kohouta, kromě dokumentu na FAMU studovala ještě romistiku a v rámci programu Erasmus i filmovou vědu na Pařížské univerzitě.

Aktuálně.cz: Do časů komunismu se vrací nejedno tuzemské umělecké dílo. Přesto se říká, že nejsme schopní sebereflexe. Proč se do tohoto období tak často vydáváme, když o něm nechceme přemýšlet?
Rozálie Kohoutová: Otázka je, jakým způsobem se k němu vracíme. Nevidím v tom paradox. Například mainstreamové filmy se většinou ke komunismu nestaví jakkoliv kriticky a snaží se život oné „šedé zóny“, většiny diváků, ukázat smířlivě. S nástupem mladší generace se to, myslím, bude měnit a sebereflexe se začne objevovat ve větší míře. Problém je už to, že po roce devadesát neudělali lidé tlustou čáru za minulostí a nedošlo k jasnému pojmenování viníků.

Foto: Gottland

A.cz: Jak by se taková tlustá čára dala udělat? V režimu konformně žilo až příliš mnoho lidí, nediskvalifikovalo by to polovinu republiky?
Nabízí se paralela s nacistickým Německem. Stejně jako tam i tady přijde opravdové vyrovnání s nástupem potomků účastníků, což bylo v Německu v šedesátých letech, v postkomunistických zemích právě dnes.

A.cz: Není to přece jen trochu tvrdé přirovnání?
Pro mě je diktatura jako diktatura.

A.cz: Myslíte si, že naše generace má jako první právo období komunismu soudit, protože je v podstatě jako první „neutrální“?
Jasně, může soudit, může se tomu věnovat ze všech úhlů. Zkoumat to jako „objekt“.

A.cz: Ale co když vám někdo řekne: „Neumíte si tu situaci představit, když jste v té době nežila. Proto nemůžete ani soudit.“ Co na to odpovíte?
Na to nejde říct nic a ani nic říkat nechci. Ono období můžu prostě zkoumat, stejně jako jiní zkoumají třeba holocaust. Když jsem připravovala svůj předchozí dokument o normalizační plastice Vetřelci a volavky spolu s Pavlem Karousem, bylo zajímavé odhalovat i pozitivní stránky této doby, přitom například moji rodiče ji vnímají výhradně negativně. Třeba bylo zákonem stanoveno, že pět procent z rozpočtu stavebního projektu musí být utraceno na práci s veřejným prostorem a umělecké doplňky. To je něco hodně jiného, než co jsme zažívali v divokém kapitalismu devadesátých let. A právě tím myslím onen neutrální přístup mladé generace.

A.cz: Kromě vaší režisérské pětice podepsané pod Gottlandem pochází i další výrazný český počin reflektující normalizaci od dvacátníka, myslím Hořící keř Štěpána Hulíka. Jde tedy už o nějaký trend?
Není to trend, jde prostě o přirozenou reakci. Ke všemu se kriticky vracet, a jak říkám, zkoumat problémy s nutným odstupem. A je tu řeč o celém dvacátém století, nejen komunismu, ostatně Gottland se nevěnuje jen jemu. Máme tam Baťu, máme tam Lídu Baarovou a Adamce, což jsou příběhy z jiné doby – dřívější i aktuální.

A.cz: Je Gottland, kniha Poláka Mariusze Szczygieła, tou chybějící reflexí, kterou by Češi měli přijmout za vlastní?
Ta knížka se mi osobně moc líbila, ale nutno podotknout, že Mariusz je jiná generace než my, patří spíš k našim rodičům. Když jsme povídky natočili, zjistili jsme, že má filmový Gottland daleko k tomu hezkému a vtipnému knižnímu vyprávění. My se za dvacátým stoletím ohlížíme poněkud depresivněji, taková je tedy naše reflexe. Ostatně z oněch povídek pouze vycházíme, ale nestřetáme se s nimi.

A.cz: Jak jste si vlastně Szczygiełovu knihu rozebrali? Vyšlo na každého jeho osobní téma, nebo jste se museli pohádat?
Co vím, tak si v knize každý našel to svoje, zcela přirozeně. Zajímá mě urbanismus a veřejný prostor, proto jsem si vybrala Letnou.

Rozálie Kohoutová.
Rozálie Kohoutová. | Foto: Gottland

A.cz: Řešili jste vaše pojetí s autorem? Jak se mu zamlouvalo?
Vnímal ho určitě pozitivně. Jako posun své literární práce. Určitě se mu líbila představa, že se od jeho díla odrazí mladí, začínající dokumentaristi. My to ostatně nevnímali jen jako suchý dokument, každý z nás zvolil i odlišnou formu vyprávění, aby byl výsledek výrazný a zajímavý.

A.cz: Poláci nás prý mají v oblibě – přesto až do konce padesátých let jsme s nimi měli velmi vlažné vztahy a jde o poslední zemi, s níž jsme na evropském kontinentu vedli z vlastní vůle aktivní boje. Tyto spory byly ukončeny uměle, Stalinovým „příkazem“. Kdy nás tedy Poláci začali mít rádi a proč?

Gottland - povídka Místo Stalina.
Gottland - povídka Místo Stalina. | Foto: Gottland

Já bych se téhle generalizaci úplně vyhnula. Mají Poláci rádi Čechy? Mají Češi rádi Francouze, Rusy nebo Cikány? Všechno jsou to jenom stereotypy, které beztak nejdou uplatnit na jednotlivé lidi. Jistě existují vstřícní Poláci, inteligentní, pak jsou ale někteří i obhroublí a nepříjemní – jako všude.

A.cz: Hypotetická otázka: Kdyby Stalina nezlikvidovali, co byste s ním dnes udělala?
Asi nic. Myslím, že by to byla zajímavá turistická atrakce. Samozřejmě nevnímám vznik té sochy pozitivně, ale kdyby tu už byla, asi bych jí využila. Podobně jako v Maďarsku mají na Dunaji ostrov, kam navezli všechny Leniny a Staliny a lidé se tam na ně chodí dívat.

Foto: Gottland

A.cz: A co byste na Letnou dala naší v realitě?
Já bych tam nic nedávala. Kyvadlo stačí. Ten prostor zůstává očividně hodně kontroverzní. Stačí se podívat, kolik lidí se najednou vzbouřilo proti dvoumetrové bustě Michaela Jacksona, která by tam stála úplně stranou, a kdo by nechtěl, ani by si jí nemusel všímat. Tahle epizoda, kterou mimo jiné zahrnuju ve své povídce, podle mě ukazuje, jak k onomu místu pořád přistupujeme.

A.cz: Jackson by vám tam nevadil?
Ne. Proč by měl?

A.cz: Pro koho je Gottland určen?
Pro náročného a poučeného diváka, dovolím si říct. Nemyslím si, že půjde vyloženě o „divácký film“, ale uvidíme.

A.cz: Proto jste se rozhodli pro ten zvláštní způsob distribuce? Tím se ale připravíte o značnou část starších diváků, na podobné akce chodí přece spíš mladší lidi.
To si nemyslím. Spousta lidí ze starší generace z mého okolí se chystá vyrazit, věřím, že nebudou sami. Vzhledem k tomu, že beztak nepovažujeme za pravděpodobné, že by mohlo jít o výdělečný projekt, jsme se rozhodli pro tento experiment.

A.cz: Myslíte si, že historie hraje pro normální Čechy ještě nějak důležitou roli? Zajímá je Stalin a Letná?
Zase generalizování. Co je to „normální Čech“?

A.cz: Tak řekněme třeba Čech, který se aktivně nepohybuje v umění.
Letná určitě zajímá také architekty, politiky, developery, podnikatele v oblasti občerstvení, skejťáky. A jistě mnoho dalších.

A.cz: Tam jsem zrovna nemířil. Nemyslel jsem lidi, kteří můžou Letnou nějak aktivně využít, ale úplně obyčejné lidi, jichž se to v podstatě netýká.

Rozálie Kohoutová.
Rozálie Kohoutová. | Foto: Gottland

Já tu otázku nasměřuju trochu jinam. Když jsem doučovala ve Francii, všimla jsem si, jak jinak se učí tamní děti evropskou historii, jinak oproti nám. A napadlo mě, jak je zásadní, abychom své dějiny nevnímali jen jako dějiny uzavřeného českého prostoru, ale abychom, když už jsme tedy členy většího celku, tak k sobě i přistupovali. Z tohohle úhlu je nepochybně důležité, aby se lidé nejen věnovali historii, ale i přemýšleli, jak na ni pohlížet. Což jsem brala v potaz i během natáčení. Jestli to někoho bude zajímat? Nevím. Myslím, že by mělo bez ohledu na to, jestli jde o „obyčejného Čecha“, nebo někoho jiného, protože musíme vždy vědět, odkud jdeme, abychom neopakovali stejné chyby.

A.cz: Myslíte, že něco z dvacátého století se může opakovat?
Bohužel se bojím, že může. Už jen tím, že hodně věcí si nejsme vědomi, třeba toho, že proběhl romský holocaust. Že nevíme původ vzniku romských ghett, což není věc stovek let, ale čtyř desetiletí. Asi je svým způsobem lidské hledat si snadné cíle a v době krize si na nich ventilovat zlost. I proto se na rozdíl od předlohy každá naše povídka výrazně vztahuje k současnosti.

Foto: Gottland

A.cz: Není ale i trochu nebezpečné vztahovat historické události na současnost? Stačí si vzít příběh Adamce, o němž bude jedna povídka. Ten vztáhl na sebe případ Jana Palacha a před deseti lety se upálil na stejném místě jako on. Nejde o tragický omyl v přístupu, jak nakládat s historií?
Já bych se nerada vyjadřovala za Klárou Tasovskou, která podle mě pojala Adamcův příběh velmi zajímavě. Můžu mluvit jen za sebe a svou povídku. A podle mě Stalin, který tu na pár let stál, zůstal svým způsobem stát dodnes. Lidé ho tam vnímají a mají ho v povědomí. Prostor na Letné v podstatě pořád ovládá a tomu jsem se věnovala.

A.cz: Ten, kdo na Čechy nejvíc nadává, jsou povětšinou Češi sami – nedávné mezinárodní průzkumy ukázaly, že Češi sebou samými pohrdají víc než téměř všechny další národy. Proč se tedy nezměníme, když si navzájem tak vadíme?
Možná za to může právě historie. „O nás bez nás“ v rámci Rakouska, Německa, dnes Evropské unie. Vnímáme se přece jenom jako malý národ, sami o sobě bezmocní. Možná pak proto nevěříme i sobě navzájem coby jedincům, protože naše národní identita je tak křehká.

Čtenáři Aktuálně.cz 19. srpna uvidí exkluzivně filmovou povídku Místo Stalina režisérky Rozálie Kohoutové online.

 

Právě se děje

Další zprávy