Při sledování Pasažérů, nového snímku norského režiséra Mortena Tylduma (severský thriller Lovci hlav, na Oscara nominovaný Kód Enigmy), na paměti vyvstane hned několik podobných filmů, kterými se tvůrci přímo inspirovali nebo jen nevědomky převzali některé jejich prvky.
Zápletka o 120 let dlouhé cestě na vzdálenou planetu luxusní vesmírnou lodí, jejíž dva pasažéři jsou z neznámých důvodů probuzeni z hibernace o 90 let dříve, k podobným přirovnáním přímo vybízí, a to nejen z hlediska produkčního designu a vizuálu, ale také jednotlivých scén, které již byly v podobném provedení k vidění.
Ačkoliv byl text Jona Spaihtse (Prometheus) dlouhou dobu na hollywoodské černé listině dosud nezrealizovaných scénářů, nic skutečně originálního či nečekaného nenabízí. Neznamená to však, že by nebyl zdařilým a funkčním naplněním klišé filmů odehrávajících se ve vesmíru.
Film je velmi srozumitelně rozdělen do tří podobně dlouhých aktů, z nichž každý čerpá z jiného známého žánrového vzorce, a zejména první dva jsou díky působivé práci s detaily a skvěle vedeným duem herců vtahující podívanou, která si zachovává nadsázku, vtip i mysteriózní auru.
Na to, že se jedná v podstatě o komorní drama dvou lidí, můžeme jeho blockusterový rozpočet pohybující se na hranici 125 milionů dolarů považovat za velkorysý – hlavně díky němu nevypadá film lacině a třeba působivé interiéry činí vesmírnou loď zajímavou a plnou zábavných detailů.
V Hollywoodu dosud zřejmě nevznikl takto komorní film, do něhož by bylo investováno tolik peněz – úchvatně nadesignovaná loď tak zejména v první třetině slouží jako vedlejší postava (pokud chceme, tak zastoupena i robotem-barmanem v podání Michaela Sheena), která doprovází hlavní postavu, mechanika Jima, ve variaci příběhů o přežití jako například Moon nebo Marťan.
V druhé třetině se pozornost přesouvá z vesmírného Trosečníka na postavu spisovatelky Aurory, sloužící ve filmu jako romantický objekt. Tato část trvá z celého filmu nejdéle a stojí hlavně na hereckém šarmu charismatické dvojice Chrise Pratta a Jennifer Lawrence trávící téměř dokonalé líbánky ve vesmíru.
Není s podivem, že dva z nejobsazovanějších herců současnosti dokážou utáhnout i banálnější scény romantického sbližování a každá další minuta s nimi je vtipná a svižná a divák chce vidět více. Je důležité dodat, že navzdory vcelku vážné situaci je veškeré serióznější drama odsunuto na vedlejší kolej v prospěch zábavnějších/romantičtějších pasáží.
Vcelku násilný přechod přichází až ve finále, které začne najednou přehnaně čerpat z konvencí hollywoodských blockbusterů a změní se v celkem bezduchou přehlídku digitálních efektů, náhlých deadlinů, logických mezer a záchran na poslední chvíli.
Závěr tak začne působit dojmem nadbytečně přilepeného dovětku, v němž by se měl investovaný rozpočet změnit ve velkolepé divácké atrakce, ale bohužel je pouze nejslabší částí filmu. Děj se rapidně zrychlí a z pozvolna budovaného příběhu se stane série zběsilých rozhodnutí ve velmi rychlém sledu. Úplný konec filmu, v němž se na vteřinu v cameo roli objeví jiný známý hollywoodský herec, jako by značil rozsáhlé střihové zásahy v postprodukci.
V Pasažérech se Tyldum ukázal jako solidní režisér hollywoodského mainstreamu s citem pro vedení herců a je vysoce pravděpodobné, že s lepším scénářem by dokázal natočit mnohem zapamatováníhodnější podívanou. Jeho novinka tak v kině splní funkci pouhé lehce nadprůměrné žánrové zábavy, ale diváci se k ní nejspíše opakovaně nevrátí.
