Rozhovor - Radim Špaček rozčeřil před téměř pěti lety stojaté vody české kinematografie snímkem Pouta nekompromisně se ohlížejícím za obdobím normalizace.
Tentokrát se zaměřuje na raná devadesátá léta a ve svých Místech je opět zobrazuje jinak, než jsme zvyklí.
O jeho novince a přístupu v tvorbě jsme se bavili těsně před slavnostní premiérou, kdy už Špaček věděl, že přijetí Míst je o poznání chladnější než u jeho předchozího celovečerního filmu, který získal pět Českých lvů. Přesto si za nimi i nadále stojí.
Jak Místa přijmou diváci, se dozvíme 18. září, kdy jde snímek do českých kin.
Aktuálně.cz: Pouta byla kritikou přijata nebývale kladně. Nevyvolávalo to ve vás trochu nepříjemný tlak?
Radim Špaček: Přijetí Pout mě potěšilo a uvědomoval jsem si, že laťka byla nastavena natolik vysoko, že bude dost těžké ji překonat. Zvlášť nesnesitelný tlak jsem ale necítil, to ne. S jistou nervozitou bojuje člověk vždycky, když točí, ale tenhle pocit je součástí „srandy“ okolo filmařiny. U Pout jsem se nemusel překonávat ani dorovnávat, přesto jsem nemohl v noci spát, jak jsem přemýšlel o tom, jestli jsem něco nepokazil. Tentokrát jsem samozřejmě chtěl natočit film, který bude tomu minulému rovnocenný, ale zároveň bude jiný. Což se podle mě podařilo. Místa jsou jiný film, jinak vyprávěný a pro jiné publikum.
A.cz: To mě docela překvapuje. Pro jaké jiné publikum?
Především pro daleko mladší, než byla Pouta. Myslím, že osmdesátá léta a pomalé tempo pro něj nebylo tak atraktivní, kdežto Místa jsou o mladých a mají loserovskou atmosféru, proto si myslím, že by pro diváky ve věku hrdinů mohla být přijatelnější.
A.cz: Pouta podrývala tradiční přístup zobrazování normalizace, Místa snad ještě víc narušují představu o devadesátých letech. Je váš záměr se vymezovat, nebo to tak prostě vyplynulo?
O záměr určitě nejde. Věřím, že stylizace u Pout není nějaké vymezení, chtěli jsme pojmout příběh z normalizace tak, jak jsme ji vnímali my. Že se to liší od dojmů tolika jiných, není náš problém. Co se týče devadesátých let, ta podle mě vlastně ještě nijak zobrazována nejsou, jsme jedni z prvních, kdo se do jejich reflexe pustili. Když nebereme v potaz filmy, které vznikly přímo v té době, jež bychom měli vnímat jiným způsobem než ty vracející se.
Věřím, že stylizace u Pout není nějaké vymezení, chtěli jsme pojmout příběh z normalizace tak, jak jsme ji vnímali my. Že se to liší od dojmů tolika jiných, není náš problém. Co se týče devadesátých let, ta podle mě vlastně ještě nijak zobrazována nejsou, jsme jedni z prvních, kdo se do jejich reflexe pustili.
A.cz: Kde hledat rozdíl ve vašem a většinovém přístupu k oné době? Vnímáte ji jako jediní takto, nebo ji tak ostatní z nějakého důvodu zobrazovat nechtějí?
Částečně to možná plyne z drzosti zkusit zapracovat prvky thrilleru. U nás není běžné se o něco podobného pokoušet, a když si vzpomenu namátkou na tři čtyři filmy, které se odehrávají v osmdesátkách, nebyl nikdy přítomen ten osten, ta snaha dodat tísnivý, temný příběh. Převažoval laskavější pohled.
A.cz: U Míst jste mluvil zase o westernových prvcích...
S tím jsem nezačal já, ale lidé se mě na to začali ptát, když jsme film dokončili. Asi tomu napomáhá muzika Vaška Havelky a Davida Boultera hozená do zádumčivého country. A zápletka o pomstě v druhé polovině může westerny evokovat. Abych ale já řekl, že jde o western... na to je tam moc málo koní a kovbojskejch klobouků. Nicméně netvrdím, že nejsem potěšen, že i tak někdo snímek vnímá.
A.cz: Pro vás jsou Místa spíš film stylizovaný, nebo realistický?
No... řekněme půl napůl. Myslím, že svým zpracováním jde o film hodně realistický a jestli je v něm nějaká stylizace, tak právě v okořenění žánrovostí. Některé prvky a zvraty jako ona pomsta nebo dozvuky minulosti poválečných let už mají ke stylizaci blízko. V tom, jak hrají a vypadají herci, ale vidím realismus.
A.cz: A v tom jak mluví? Mnohdy jsem se nemohl zbavit pocitu jisté strojenosti.
Jde o rukopis Ondřeje Štindla, který se mi hodně líbí. Uznávám, že při natáčení ve spolupráci s herci mnoho věcí ladíme a osekáváme, Ondřej tam toho má ještě víc. Ale snažíme se mu do té stylizované řeči příliš nezasahovat, protože mám pocit, že těm filmům sluší. Ale samozřejmě by neměla přerůst únosnou mez, tak doufám, že se nám to povedlo. Nevadí mi, když zní dialogy někdy „vymyšleně" nebo „napsaně“. Znám vlastně několik lidí, kteří tímto způsobem mluví. Ondřej je jedním z nich. Navíc nejsem fanoušek věrného zachycení toho, jak lidé sedí u stolu a baví se současným slangem vlastně o ničem. Proč bych měl na něco takového koukat? Potřebuju něco navíc.
A.cz: Proč si myslíte, že není důležité, kdy se Místa odehrávají? Mohla by se odehrávat i dnes?
Určitě. Totéž jsme říkali i o Poutech. Zasadit oba filmy do současnosti by pro nás ovšem bylo zásadně těžší. Jedním z důvodů, proč se Místa neodehrávají dnes, může být i to, že Ondřej si nebyl jistý, jestli by dokázal zachytit dnešní mluvu teenagerů – ta z devadesátých let je mu mnohem bližší. Navíc nás neuchvacuje současná estetika. Přijde mi, že devadesátkové bezčasí je pro vizualizaci daleko hezčí.
A.cz: Skoro to vypadá, že každá doba je bezčasí. Pouta se odehrávala v bezčasí, Místa se odehrávají v bezčasí. Která doba podle vás vlastně není bezčasí?
Každá doba může být bezčasí, každá může být zcela konkrétní – to asi záleží na přístupu tvůrce. Přijde mi jako zbytečná zátěž pro diváka naordinovat mu přesnou dobu, přesné informace o každé postavě, kdy po pěti minutách ví všechno a nemá co objevovat krom příběhu. My vsadili na nutnost domýšlení.
Každá doba může být bezčasí, každá může být zcela konkrétní – to asi záleží na přístupu tvůrce. Přijde mi jako zbytečná zátěž pro diváka naordinovat mu přesnou dobu, přesné informace o každé postavě, kdy po pěti minutách ví všechno a nemá co objevovat krom příběhu. My vsadili na nutnost domýšlení.
Nevsadili jste na ni až moc? Ve filmu nevíme nic o prakticky ničem. Ani o postavách. Kdo jsou, co dělají, kolik jim má být let, jestli chodí do školy, nebo už pracují... Co si s takovou postavou jako divák počnu?
To chápu. S takovou postavou se těžko identifikuje. My si to navíc zkomplikovali tím, že protagonista je pasivní introvert, což bylo zvlášť těžké pro Vladimíra Polívku. Z jeho vnímání okolního dění se pak nedá vyčíst úplně všechno. Na druhou stranu snad poznáte, že je léto, takže nejspíš doba prázdnin. Že má nějakou brigádu, takže si vydělává. Horší na odhadnutí bude, že právě dodělal školu, takže se pohybujeme na hranici dětství s dospělosti.
A.cz: Máte rád velké motivy? „V době bezčasí... Na prahu dětství a dospělosti...“ To jsou skoro plakátové proklamace.
Přišlo nám to tak zajímavé. Ale s bezčasím bych nechtěl přehánět – jak říkám, děj se odehrává v konkrétní době, jen není přímo vyřčená. Šlo nám především o estetiku bezčasí. Nemáme prostě rádi ty jasné nápovědy. V Poutech jsme nechtěli mít velkou rudou hvězdu, která by vykřikovala „hele, jsme v komunismu“, a zde nám zase chybí fialové sako typické pro naši představu devadesátých let. Chtěli jsme, aby o té době vypovídaly míň očividné věci, třeba chování postav. Původně byly ve scénáři vnitřní promluvy Adama, které by děj mnohem víc ukotvily a objasnily, ale jakkoliv proti nim obecně nic nemám, tentokrát mi přišly nadbytečné a zbavil jsem se jich.
A.cz: Jak byste popsal současnou tuzemskou kinematografii?
Snaží se. Snaží. Já už poměrně dlouho nejsem filmový fanoušek, dostat mě do kina není snadné a ne vždy v něm vydržím. Ročně bych vyjmenoval tak tři tuzemské filmy, které mě zaujmou. Jsem ale alergický na nadávání na české snímky, možná je v tom nějaká stavovská čest. Ale nemám rád, když lidé s úsměvem oznamují, že prostě nechodí na naše věci, protože nestojí za nic. To mi přijde trochu nespravedlivé. Navíc to pramení z toho, že si neuvědomují, jaké filmy se točí třeba v Rumunsku nebo Maďarsku.
A.cz: Zrovna Maďarsko by mohlo sloužit jako pozitivní vzor pro malou kinematografii, nebo ne? Třeba s Bélou Tarrem.
Tarr je jen jeden, my máme zase Švankmajera. Možná je tomu tak z vašeho úhlu pohledu, těžko ale říct, jestli v případě diváků, kteří se díváním na filmy neživí. Mně se jen nelíbí, když slyším: „České filmy nesnáším, jenom Pouta se mi líbila.“ Samozřejmě mě podobné pochvaly těší, ale vím, jak se jiní snaží a kolik dřiny byste našli za jejich prací už jen co do shánění prostředků k natáčení. A pak jim tím mlátíte o hlavu. Ano, většina našich filmů se nepovede, nejsem idealista. Ale ocením poctivou snahu.
A.cz: A jak byste popsal současného diváka?
Nejde nadávat na diváky. To je jako když si politici stěžují na svůj lid a tvrdí, že by ho klidně vyměnili. Jiné diváky nemáme, s tím se můžeme leda smířit. Určitě bych byl radši, kdyby nás milovali ještě víc a chodili na každý náš film, nejlépe třikrát, ale chápu, že dnes už je až příliš mnoho lákadel.
Nejde nadávat na diváky. To je jako když si politici stěžují na svůj lid a tvrdí, že by ho klidně vyměnili. Jiné diváky nemáme, s tím se můžeme leda smířit. Určitě bych byl radši, kdyby nás milovali ještě víc a chodili na každý náš film, nejlépe třikrát, ale chápu, že dnes už je až příliš mnoho lákadel. Já se ostatně taky raději podívám na americký seriál než jít riskovat na český film. I když se to někdy vyplatí. Takže nadávat na diváky nebudu, ale zlepšit by se mohli.
A.cz: Pracujete na televizním seriálu Život a doba soudce A. K. spolu s Robertem Sedláčkem a Bohdanem Slámou. Tam se vyjadřujete k nejaktuálnějším problémům. Plánujete v něčem takovém pokračovat?
Nemám přímo plán. Tady jsem byl přizván Robertem Sedláčkem a přišlo mi to zajímavé. Na druhou stranu jsme naťukli myšlenku trilogie, tedy třetího filmu k Poutům a Místům, a tady už chronologie napovídá, že by se děj mohl odehrávat třeba v současnosti.
A.cz: Třeba? Takže třeba i v budoucnosti?
Možná. Ondřej už na tohle téma knížku napsal a neříkám, že jsme se o tom nebavili. To jsme ale pořád jen u dohadů. Jiné dohady mě zase směřují k projektu Lesní vrah Zdeňka Holého podle skutečné události – případu Viktora Kalivody. Uvidíme, kam se posunu.
