Kouzelný vousatý stařík v červeném mu však k první filmové roli výrazně dopomohl. "Během Vánoc roku 2016 mi děti řekly: Měl bys natočit film o sobech, o Santa Clausových sobech," přibližuje pro Aktuálně.cz prvotní myšlenku na vznik filmu francouzský režisér Guillaume Maidatchevsky.
Když dětské přání vyslechl, uvědomil si, že coby původním povoláním biolog natočil tak moc záběrů divoké zvěře v Africe, až jeho děti znají lépe žirafy a lvy než evropskou přírodu. "Řekl jsem si: Dobře, pojedu a natočím, jak Santa Clausovi sobi žijí ve skutečnosti," dodává dokumentarista.
Tak vzniklo Putování se sobíkem, úchvatně natočený snímek o putování jednoho sobího stáda zimní krajinou. Za jednoduchým rodinným vyprávěním, které hlas Marka Ebena v české verzi cílí jednoznačně na dětské publikum, se skrývá víc než pohádka se "skutečnými" zvířecími herci.
Snímek vypráví o fotogenické krajině, na kterou se hezky dívá, sama se stává jednou z postav příběhu - a také se mění vinou globálního oteplování.
"Možná jsem naivní, ale pokud chcete přírodu chránit, musíte se jí napřed nechat okouzlit, musí vás nadchnout," domnívá se režisér. "Když s dětmi i dospělými komunikujete pomocí emocí, snáze se dostaví empatie ke zvířatům a pak přichází také potřeba za ně bojovat."
Ačkoli je Maidatchevsky vzděláním biolog, který o tématu nejprve přečetl desítky odborných článků a pak napsal podrobný osmdesátistránkový scénář, uprostřed laponské krajiny se nakonec snažil především zachytit drobné detaily ze skutečnosti.
Jeho film není tradiční dokument plný informací. Režisér vycházel z přesvědčení, že city mohou v tomto případě sdělit víc než čísla a komplikovaná fakta.
Hned jedna z prvních scén zachycuje narození titulního hrdiny. Sobí máma ho necitlivě pošťuchuje parožím, než příroda věci dá "do pořádku". Už v tu chvíli je divák lapen a pohnut, byť třeba dávno nechodí do školy.
Později Maidatchevsky zachycuje zvířata nejen v situacích, kdy si obstarávají potravu či se brání před predátory, ale také ve chvílích hry.
Sám režisér poznamenává, že si je vědom nebezpečí, které při filmování přírody hrozí - přehnaného polidšťování zvířecích protagonistů. "Domnívám se, že jsem tu hranici nikdy nepřekročil," říká dokumentarista, byť hned dodává, že zvířata mají také emoce, že si hrají a smějí se. "Užívají si života, to není vyhrazeno jen lidem."
Takže když příroda uprostřed lesa vykouzlí dvojici hyperaktivních tvorů, kteří se "kočkují" jako v kreslené grotesce, byl by hřích tuto legrační fackovanou nenatočit. "Upravil jsem scénář podle toho, co "odehrála" divoká zvířata. Nemůžete je režírovat. Musíte se sám přizpůsobit," poznamenává filmař.
Maidatchevsky ale srozumitelně upozorňuje i na širší problémy související s proměnou krajiny za polárním kruhem. "Dříve bylo během zimy pro soby lehké prorazit tenkou vrstvu ledu a najít potravu. Nyní se rychle mění počasí, tím pádem se střídáním tepla a zimy udělají vrstvy ledu jedna na druhé a ty už je nemožné prolomit," uvádí režisér jako příklad.
Putování se sobíkem
Scénář a režie: Guillaume Maidatchevsky
CinemArt, česká distribuční premiéra 21. března
Také hovoří o tom, jak oteplení do "revíru" polárních lišek přivedlo jejich konkurentky lišky obecné, které jinak žijí jižněji, v lesích. Nyní vyjídají potravu v cizím teritoriu a rychle se množí. Lišky polární jsou naopak stále ohroženějším druhem.
"Nechceme přijít o emoce, které v nás sledování divokých zvířat vyvolává. A možná pak uděláme všechno pro to, abychom nepřišli ani o celé tyto živočišné druhy," podotýká závěrem Maidatchevsky, jaký byl jeho hlavní záměr, když film točil.
