Novinářskou projekci a tiskovou konferenci měl dnes jeden z těch očekávanějších filmů hlavní soutěže - drama Ptáci zpívají v Kigali. Polská režisérka Joanna Kos-Krauzeová je tradiční účastnicí boje o Křišťálový glóbus a před dvanácti lety ho tehdy ještě ve dvojici s nedávno zesnulým manželem Krzysztofem Krausem získala s filmem Můj Nikifor.
Film o polské ornitoložce Anně (Jowita Budniková), která ve Rwandě zachrání dceru svého vědeckého kolegy před běsněním členů kmene Hutu a pomůže jí získat azyl v Polsku, je jedním z nejsubtilnějších a nejlakoničtějších filmů o vyrovnáváním se s následky genocidy, které kdy vznikly. Poetika filmu je plná zámlk a zdánlivě banálních, všednodenních situací.
"Po každé genocidě nastává ticho," vysvětlovala režisérka svůj přístup. Ve Rwandě prý po masakru přestali zpívat ptáci. Supi, kteří se přemnožili na mršinách lidských těl, populace zpěvných druhů zdecimovali. Ale ticho obestírá také traumata přeživších obětí.
Proč coby Polka natočila film o Rwandě? "Protože jsme u nás měli holocaust," odpověděla belgickému novináři s tím, že genocidy se v historii neustále dějí a je naší povinností se o ně zajímat.
Výjimečnost rwandské genocidy spočívá podle Joanny Kos-Krauseové v tom, že ji neprováděla žádná armáda nebo státní aparát. Sousedi vraždili sousedy a svět tomu po dlouhou dobu jen přihlížel. Přitom podmínky pro zastavení genocidy byly podle Kos-Krauseové příznivé.
"Generálním tajemníkem OSN byl Afričan Kofi Annan a americkou velvyslankyní při Spojených národech Madeleine Albrightová, jejíž židovští předci se stali obětí holocaustu," připomíná.
Její nesentimentální, výrazově tlumený snímek patří zatím mezi to nejlepší, co ve Varech nabídla nejen hlavní soutěž.
