I přes nešťastnou záměnu obálek, v jejímž důsledku byl na pódium nejdříve přizván štáb La La Landu, byl nakonec za film roku na Cenách filmové akademie, tedy na Oscarech, prohlášen Moonlight režiséra Barryho Jenkinse, jenž byl oceněn i za adaptovaný scénář.
Krom toho si za Moonlight odnesl sošku ještě herec Mahershala Ali za výkon ve vedlejší roli, jinak ale muselo drama o Afroameričanovi, jenž se od dětství potýká s drogově závislou matkou i vlastní sexuální orientací, ustoupit před konkurencí.
Správný kalkul
I tak jde o skvělý výkon u snímku, jenž sotva vznikal se záměrem dobývat mainstreamové ceny. Pokud je v něm přeci jen kus vypočítavosti, což nelze při pohledu na námět vyloučit, tak vůči festivalům. Nebýt však loňské kauzy #OscarsSoWhite, bylo by od tvůrců bláhové čekat, že zrovna tento malý film si odnese nejprestižnější sošku světa.
Branže však letos potřebovala snímek s afroamerickou tematikou, kterým by se akademici vykoupili za roky trvající přehlížení jiných než bílých filmařů. Není pohoršující pak přiznat, že ocenění Moonlightu je součástí této společenské objednávky, protože to nijak neubírá na kvalitě samotného snímku.
Mainstreamové ceny jsou vždy kalkul, slouží spíš k sebedefinici udělující organizace. To nejlepší, v co se dá doufat, je, že na základě individuálních politických, estetických a ideových "kalkulů" akademiků bude oceněn takový film, která si to zaslouží. A Moonlight takový film je. Předně díky silným hereckým výkonům, kameře a velmi přirozeně působící kombinaci hned několika komplikovaných společenských témat.
Tendence podpořit diverzitu, v jejímž jméně bylo letos rozdáno hned několik sošek, jistě není odsouzeníhodná, naopak zcela logická a v dnešní době potřebná. Mezi plusy Moonlightu navíc patří, že toto své poselství sděluje skrze individuální a silně osobní příběh, jeho hrdina je konkrétní jedinec, ne stereotyp. Na rozdíl od dalšího jmenovaného počinu s afroamerickou tematikou Skrytá čísla, který naštěstí žádnou z nominací neproměnil.
Když hledá pět tisíc jedinců ten nejlepší film roku, vždy je nakonec zásadní, jakou si položí otázku. "Který film byl nejkrásnější?" "Který mě nejvíc vtáhl?" "Který vypráví o něčem důležitém?" Různí hlasující mohou za aspekt, jenž určuje kvalitu filmu, považovat různé věci od řemesla po přesah. Moonlight mohl být pro akademiky s různými preferencemi odpovědí na všechny tyto otázky. Proto jich oslovil nejvíc. A proto zaslouženě vyhrál.
Nejmladší režisér s nejstarším vkusem
La La Land, favorit večera, pak se svými čtrnácti nominacemi nepřekonal ani nedorovnal rekordmany Bena Hura, Titanic a třetího Pána prstenů. Ve skutečnosti bodoval relativně málo, "jen" šestkrát (režie, herečka, kamera, hudba, píseň, výprava). Ale přece mu jedno prvenství patří: Damien Chazelle se ve svých dvaatřiceti letech stal nejmladším oceněným režisérem v historii.
Je paradoxní, že za snímek tak klasický jako muzikál, obracející se do historie žánru. Snad by bylo lepší, kdyby mladí filmaři kinematografii posouvali, ne ji navraceli do minulosti. Chazelle předvedl rozhodně výraznější a nápaditější režii ve svém předchozím, méně přívětivém a zasněném kusu Whiplash.
Vlastně si zaslouží uznání, že hlasující téhle poctě zlatému Hollywoodu odolali a nebáli se zůstat nohama na zemi, v současnosti. Pokud jsou Oscary hrou gest, bylo by ocenění La La Landu v hlavní kategorii oceněním úniku, snění a hořkosladké sebelítosti bez kontextu.
Budeme-li se držet myšlenky, že mainstreamové Oscary nehledají nejlepší filmy, ale nejlepší definici sebe sama skrze co nejlepší filmy, pak by se dalo říct, že prohra La La Landu v hlavní kategorii je dobrá věc. I přes to, že film má o tolik víc fanoušků než Moonlight.
Trumpa jen pošťuchovali
S letošními cenami se neslo i očekávání: "Kdo co zas řekne o Trumpovi?" Zdálo se nevyhnutelné, že budou padat plamenné projevy, proto překvapí, jak málo narážek se nakonec objevilo. Moderátor Jimmy Kimmel spíš prezidenta pošťuchoval, než by se pustil do otevřené kritiky, a víc pozornosti věnoval rozvíjení vtipů ze své talk show.
Kimmel byl rozhodně pohotovější a soustředěnější než Jimmy Fallon na Zlatých glóbech, přesto si možná současná doba žádala víc než nejnudnější vydání "zlých tweetů" a narážky na Matta Damona.
Ocenění často neopomněli zmínit zásadnost tolerance, empatie a mezinárodní komunikace. Nejdůraznější politickou řeč poslal íránský režisér Asghar Farhadi, jenž získal za film Klient svého už druhého Oscara. Nedostavil se na protest kvůli zákazu vstupu obyvatel několika konkrétních států do USA, podepsaného prezidentem Trumpem.
Jeho vzkaz vyvolal ovace vestoje, byť těch zažil slavnostní večer hned několik. Vlastně se díky tomu mohou letošní ceny Oscar zdát političtější, než byly. O politice se nemluvilo pořád, ale jakmile na ni přišla řeč, reakce byly hlasité.
Politika tam patří
Stalo se trochu módou tuzemských internetových diskusí kritizovat tuto angažovanost a přirovnávat ji k účasti umělců na politické propagandě minulého režimu. "Cpou politiku, kam nepatří, aby si šplhli." Jde samozřejmě o (možná trochu záměrné) nepochopení principu.
Oscary coby instituce jsou totiž tak apolitičtí, jak mohou. Nikomu nepředkládají konkrétní myšlenky, které musí odsouhlasit, pokud se chce dál pohybovat v branži. Většina přítomných jsou levicoví liberálové, nicméně to nebrání Melu Gibsonovi (respektive jeho filmu) vyhrát dvě sošky. Gibson sice byl několik let persona non grata, jenže ne za své politické názory, ale protože se choval násilně na veřejnosti, vykřikoval rasistické nadávky a fyzicky napadl svou ženu… nic z toho není politika.
Moderátor si sice každoročně podle své nátury neodpouští pár opatrných vtípků (a letos se Kimmel držel spíš při zemi), jinak je na oficiálních částech večera poznat spíš tendence nabízet neutrální zábavu.
Zároveň však jde o platformu, kterou konkrétní ocenění nebo pozvaní umělci rádi využívají k vyjádření osobních postojů.
Nakolik jsou jejich věty upřímné a nakolik se jimi chtějí zavděčit davu a svým kolegům? Na oboje mají stejné právo a záleží na publiku, aby jejich slova a činy posoudilo. Překypovala Viola Davisová patosem až příliš, když vyzdvihovala do nebe svou profesi jako téměř spásu lidstva? Možná, ale nikdo jí onen projev nevnutil, byl její volbou, a kdyby ho neřekla, samozřejmě by jí nic nehrozilo. Dostala příležitost a tu využila podle svého uvážení.
Oscary jsou nepochybně hrou kalkulů, neupřímnosti, podbízení a kompromisů. Také jsou ale příležitostí, jak vnést do chladného hollywoodského průmyslu život. Jde o oborové ceny, jež udílejí filmaři sobě samým. Kdyby v nich neměli jednotlivci právo se projevovat, byly by jen prázdnou a zbytečnou přehlídkou. Právě angažovanost a pocit společenské odpovědnosti hlasujících i oceněných povyšuje Oscary z prokazování vzájemných služeb na událost, jež má váhu.
