Poslední roky se přijalo tvrzení, že je filmový festival v Benátkách jakousi startovní čárou sezony filmových ocenění, která končí s oscarovým večerem. Hollywoodská studia s tím vědomě kalkulují. Nic nenechávají náhodě a účast svých snímků v Benátkách plánují zcela precizně. Myšlenka opozice uměleckých evropských festivalů a amerických hvězdných show je dávno minulostí.
La La Land, Spotlight, Birdman a Gravitace mají to společného, že jsou americkými filmy z posledních let, které nadchly v premiéře na benátském festivalu, jen aby nakonec ukořistily množství Oscarů. Se Zlatým lvem pro The Shape of Water úspěšné pásmo zjevně pokračuje. Již nyní je snímek označován za jednoho z hlavních kandidátů na ceny akademie.
Americká převaha
Letos bylo v hlavní soutěži rovnou osm z 21 snímků amerických. Italsko-francouzská produkce The Leisure Seeker byla navíc obsazena dvěma veterány hollywoodské kinematografie - Donaldem Sutherlandem a Helen Mirrenovou. Takové okolnosti už o něčem vypovídají a asi by se hodilo hledat důvody, proč k tomu došlo.
S určitostí je to důsledek vedení uměleckého ředitele Alberta Barbery. Ten vědomě cílí na americké filmy, jak ostatně sám prohlásil: "Konečně si všechna hlavní velká hollywoodská studia uvědomila, že příchod do Benátek opravdu změní perspektivu filmu. […] Je mnohem jednodušší získat filmy, které chceme." Barberovi se tak daří do Benátek lákat hollywoodské snímky a s tím i nezanedbatelnou mediální pozornost.
Důležitým krokem v tomto procesu je také jmenování předsedy hlavní poroty, která rozhoduje o vítězích. Poslední dobou je to často význačná osobnost americké kinematografie. Minulé roky to byli režiséři Sam Mendes nebo Alfonso Cuarón. Tato rozhodnutí jsou stále častější i na festivalech v Cannes a Berlíně.
Letos tomu nebylo jinak a předsedkyní Biennale se stala hollywoodská herečka Annette Beningová. Ve své řeči pronesené na zahajovacím ceremoniálu představila svou vizi, která se nápadně podobá zažité ideji, jak Hollywood smýšlí o svém publiku.
"Pro mě je kinematografie kouzlo a myslím, že my všichni, co tvoříme filmy, jsme především členové publika. Natáčíme filmy, protože milujeme se na ně dívat. A pro mě je chvíle, kdy v kině zhasnou světla a je tam moment ticha a temnoty, to je chvíle možnosti. […] Můžeme se ztratit sami sobě tím nejlepším způsobem a stát se svobodnými." Takové tvrzení o skoro posvátném momentu, při němž se divák ponoří do filmu, se zdá být v protikladu k mnoha snímkům oceněným v Benátkách v minulosti. Ty diváky naopak vytrhávaly z pohodlí.
Biennale jako nejstarší filmový festival na světě tradičně býval místo, kdy se mohly ukázat odvážné snímky evropské umělecké kinematografie. Beningová místo toho mluvila o nekritické radosti, fantazii a utopickém Hollywoodu - kinu "ztracení se" v obrazech.
Benátský recept na mediální pozornost
V takto vstřícném režimu se hollywoodské snímky v hlavní soutěži nejen uvedou, ale také zápasí o pozornost. A menší produkce si leckdy podobnou reklamní kampaň nemůžou dovolit.
Historie nám přitom ukazuje, jak se Hollywood chová po vstupu na "nové hřiště". Nejen že si vytváří nové odbytiště, ale také se z něj snaží vytlačit i všechno ostatní. Alternativním proudům je zanechán jen úzce vymezený prostor.
Barbera má ještě jednu klíčovou motivaci, proč se zaměřil na americké filmy. Novináři z USA stále častěji zůstávají v zámoří na festivalech v Telluride a Torontu, které se s Benátkami překrývají. Logickým krokem, jak Biennale dostat do hledáčků nejprestižnějších kulturních periodik, je zajistit světovou premiéru očekávaným americkým titulům.
Výsledkem této politiky je pak situace, která letos nastala při oceňování nejlepší herečky. Den před udělením se seznam možných kandidátek neoficiálně omezil jen na čtyři jména - tři Američanky (Frances McDormandová, Sally Hawkinsová a Jennifer Lawrencová) a jednu Britku (Charlotte Ramplingová). O jiných vynikajících herečkách se zkrátka nemluvilo. Cenu nakonec získala Angličanka Ramplingová za film Hannah. Právě obavy z podobného poklesu prestiže způsobeného převahou filmů jedné země, kultury nebo tradice, jsou nyní slyšet.
Opravdový úpadek je ale ještě daleko. Benátský filmový festival stále nabízí prostor pro jisté pozoruhodné tvůrce. Podle ohlasů měla hlavní soutěž více vrcholů než letošní přehlídka v Cannes. Navíc ten, koho neuspokojila, mohl nahlédnout do vedlejší sekce Orizzonti, která se letos opět stala útočištěm pro mladší a experimentálnější režiséry a režisérky. Bez toho, abychom dělali ukvapené závěry, sluší se říct, že v Orizzonti soutěžil jen jediný americký snímek.
