Když končil rok 2015, dočkali jsme se zajímavé situace - kinaři bili na poplach, že na české filmy se chodí méně než kdy dřív, zato kritika vyzdvihovala hned několik titulů a mluvila o kvalitativně nejsilnějším ročníku, kam paměť sahá.
Dvanáct měsíců stačilo na obrat o 180 stupňů. Distributoři hrdě podotýkají, že podíl tržeb českých filmů z celkového počtu prodaných lístků byl vloni nezvykle vysoký, zato nominace na Ceny kritiky opanovaly filmy Já, Olga Hepnarová a Rodinný film, jež do začátku roku 2016 řadí v prvním případě dlouhá produkce, v druhém odsunutá premiéra - jde tedy o snímky, které letošku připadly v podstatě náhodou.
Nebýt jich, odpovídala by při pohledu zpět a snaze dát dohromady to nejlepší až na výjimky jen ozvěna.
Nečekané události a spousta výplně
Stálice české tvorby dodaly přinejlepším diskutabilní počiny, mezi ně patří Nikdy nejsme sami již etablovaného Petra Václava v ranku artu a Učitelka Jana Hřebejka na poli mainstreamu.
Událostí byl Vlk z Královských Vinohrad, primárně však kvůli smrti zásadního českého režiséra Jana Němce - jeho podvratná díla posledních let nebyla koncipována pro široké publikum a postavení jeho derniéry do záře reflektorů Vlkovi spíš neprospělo.
Očekávaným filmem byla i Lída Baarová Filipa Renče, ale přes skvělou kampaň mobilizující celý český bulvár se kýčovitému melodramatu nepodařilo naplnit očekávání. Diváckými hity byly nakonec Padesátka Vojtěcha Kotka, Teorie Tygra Radka Bajgara a naposledy a nejvýrazněji Anděl páně 2 Jiřího Stracha. Filmy rovněž diskutabilních kvalit, které ale na rozdíl od příběhu prvorepublikové divy oslovily nečekaně širokou veřejnost.
Solidní pokus o mainstreamové drama Zloději zelených koní s Pavlem Liškou získalo jen zlomek vysněné pozornosti, není proto divu, že se producenti častěji pokoušeli o podobně nenáročný hit, jakým byla Padesátka. Házeli na nás jednu rychlokvaškovou komedii za druhou. Ve větší míře bez úspěchu.
Když už tyto nevýrazné filmy něčím vyčnívají, tak leda špatností - Seznamka, Prázdniny v Provence a Troškova Strašidla stačí uvést za všechny. Šlo také o ročník špatných muzikálů, v paměti nechvalně utkví především Decibely lásky Michala Davida. Jistý trend jsme mohli pozorovat v několika sázkách na české komerční stand-up komiky a baviče, to byli třeba Dvojníci, Ostravak Ostravski či Instalatér z Tuchlovic.
Výrazných celovečerních debutů jsme se dočkali o něco méně než vloni. Krom Hepnarové přišly nenápadnější Prach Víta Zapletala a Road-Movie Martina Jelínka. I o nich se ví, že vznikly už o rok dřív a pouze si musely chvíli počkat na širší distribuci. Ani Česko-rakouský Menandros & Thaïs Antonína Šilara a Ondřeje Cikána nebo ZOO Terezy Kovářové nezískaly pozornost veřejnosti.
Zatímco debuty ročníku 2015 jako Schmitke, Nenasytná Tyffany a David nesly punc tvůrčí rozhodnosti a plnohodnotnosti, letošní kusy se většinou nevzdálily studentským experimentům a cvičením, jimiž často i byly.
Jediná skupina mladých tvůrců, která v Česku produkuje kontinuálně, je ta shromážděná kolem tvůrčího dua Matěj Chlupáček a Michal Samir. Svou Polednicí s Aňou Geislerovou se po Bez doteku a Hany zatím nejvíc přiblížili opravdovému úspěchu.
Kapitolou samy o sobě jsou dokumentární filmy, v nich tradičně najdeme víc autorské snahy než v hrané tvorbě. Mezi nejvýraznější patří FC Roma, Zkáza krásou, Zákon Helena a Normální autistický film.
Chybí tvář
Každá filmová sezona je z větší části stejná a závisí na několika profilových dílech, jak se o ní mluví. Rok 2015 nebyl kritiky vyzdvihovaný, protože by během něj vznikaly konstantně lepší filmy, ale protože několik konkrétních jich vystoupilo z řady. A rok 2016 není komerčně úspěšný proto, že by čeští diváci najednou začali víc upřednostňovat české produkce před zahraničními, ale protože se našlo pár těch, které zaujaly. Což samozřejmě neplatí zdaleka jen v českém prostředí, naopak je to běžné.
Zásadní odlišnost profilu let 2015 a 2016 ale ukazuje, jak křehký systém u nás existuje a jak rychle se lze dostat od jednoho extrému k druhému. Jsme odsouzeni k čekání na náhodné úkazy kvality či kvantity, které nikdo nedokáže předvídat.
Vloni se mluvilo s nadsázkou o "nové nové vlně". Aby mohlo jít o víc než slogan, musela by mezi tvůrci probíhat komunikace na úrovni nejen osobní, ale i umělecké. Nestačilo by se sejít u piva, musel by vzniknout koncept. Ne nutně formou domluvy, co se bude hromadně točit, ale vzájemnou reakcí na svá díla po vzoru Maďarska nebo Rumunska. Častěji než dřív sice vidíme filmaře pátrat po identitě českého filmu, zatím ale bez výjimky solitérně - právě v tom možná tkví problém.
Je paradoxní, že země s jednou z nejprestižnějších světových filmařských škol a silným zastoupením filmové teorie na univerzitách nemá filmovou tvář ani kontinuální tradici. Zatím tedy musíme coby diváci spoléhat na aktuální štěstěnu. Ta v roce 2016 přála spíš hlasité komerci než kvalitě.
