Provdat zpupnou princeznu, co většinu času tráví v putyce, bude pro krále oříšek. Obzvlášť když je to obtloustlý hrubý feudál, kterému tak úplně nejde o blaho jediné dcery, ale o výhodnou alianci.

Ještě větší oříšek však pro diváky bude ponořit se do tohoto nového seriálu Disenchantment, který pro streamovací platformu Netflix vytvořil Matt Groening, autor slavných Simpsonových či sci-fi Futurama.

Fanouškům Groeningových předchozích výtvorů ta poetika bude hned známá. Bohužel až moc. Sarkastické vtípky, nadsazené postavy či hry se všemožnými klišé se odvíjejí podle okoukaných vzorců, navíc kadence vtipů, které trefí cíl, má ke kulometné dávce daleko. Spíše připomíná let unaveného šípu, který z toulce vypustil poloslepý lučištník.

Disenchantment je od Simpsonových či Futuramy odlišný v jednom zásadním bodě. Nejde o sled uzavřených epizod, ale o desetidílný ucelený tvar. Matt Groening přitom nikdy nebyl žádný velký epik a zápletka jeho nového díla by svou hutností vystačila tak akorát na jednu epizodu Futuramy.

Tentokrát navíc Groening neglosuje tak dovedně současnost, což vždy byla velká přednost jeho seriálů. Nejen u Simpsonových, kde se to vyloženě nabízelo, ale též ve Futuramě, která jako každé dobré sci-fi pomocí budoucích vynálezů a společenských jevů hovořila také o přítomnosti. A vedle toho zvládala láskyplně parodovat různé klasiky žánru.

Disenchantment si podobně utahuje z pohádkových či fantasy motivů, ale zdaleka ne v takovém tempu. A vtípky na křesťanství či feudalismus nemají ten patřičný osten. Přitom i zábavná fantasy se dá použít jako půda pro společenský komentář, jak věděl například britský spisovatel Terry Pratchett.

Ústřední trojice hrdinů - princezna se sklonem k alkoholismu, malý démonek Luci a elf z pohádkové země plné cukrkandlu - nepřiroste divákům k srdci tak jako Homer Simpson se svou rodinou nebo jako nechutný vědátor Zoidberg a oplzlý robot Bender z Futuramy.

Některé epizody vyzní úplně naprázdno, jindy Disenchantment dovede být legrační a trefný, třeba když převrátí vzhůru nohama půdorys pohádky o Jeníčkovi a Mařence.

Až poslední dvě části ale dodají potřebný zvrat, v němž ploché postavy jako machistický král náhle dostávají další rozměr. Díky nim se nakonec vyplatí Disenchantment vidět. V závěru Groening dokáže, že je chytrý tvůrce, který diváka rád trochu vodí za nos.

Bohužel je rozdíl na takové uvědomění čekat dvacet minut v jedné epizodě Simpsonových nebo několik dlouhých hodin.

To "čekání" samozřejmě sem tam zpříjemní podařený fórek či "velkolepá" bitva, v níž řádí elfové vyzbrojení cukrátkovými holemi. Ale to nestačí.

Disenchantment celkem půvabně převrací černobílý středověký - či pohádkový - svět, kde obvykle bývají jasně rozdané karty. Kde se pozná dobro od zla, kde se ví, jaký je rozdíl mezi Bohem a ďáblem či mužem a ženou.

Mohl by to být třeba vynikající čarodějnický speciál, jaké se pravidelně objevovaly v Simpsonových. Na ploše pěti hodin je to především poněkud unavená podívaná. Ta navrch potvrzuje podezření, zda Netflix dělá dobře, když slavným tvůrcům nabízí volný ring k tomu, aby zopakovali své dřívější úspěchy.

Disenchantment vypadá, jako kdyby tu možnost Matt Groening vzal nikoliv z vnitřního nutkání dobýt po současnosti a budoucnosti novým seriálem i minulost, ale spíše jako řemeslné cvičení, kterak znovu natočit totéž v nových kulisách. A navrch o poznání hůře.