Cituje Bergmana i Felliniho. Do filmu Woodyho Allena vstupují scény starých mistrů

Tomáš Seidl Tomáš Seidl
19. 9. 2021 11:41
„Filmy jsou celuloidové sny,“ konstatuje lakonicky jedna postava ve Festivalu pana Rifkina, jehož předpremiéra v pátek zahájila letošní ročník Febiofestu. Komedie, kterou pětaosmdesátiletý americký režisér Woody Allen skládá nostalgickou poctu klasické evropské kinematografii, ta slova potvrzuje.

Allen je po opětovném, byť neprokázaném obvinění ze zneužití své adoptivní dcery vnímán v Hollywoodu jako persona non grata. Svůj zatím poslední film tak natočil v americko-španělsko-italské koprodukci v San Sebastiánu. Na tamním festivalu měl snímek loni světovou premiéru, do české distribuce vstoupí poslední zářijový den. V USA dosud uveden nebyl.

I po překročení osmdesátky Allen takřka rok co rok sype z rukávu scénáře k novým filmům. Aktérem toho nového je naopak bývalý profesor filmové historie Mort Rifkin, jenž se marně pokouší napsat mistrovský román srovnatelný s Joycem nebo Dostojevským. Nahlodán žárlivostí doprovází na filmový festival v San Sebastiánu manželku Sue, která mediálně zastupuje fešného francouzského režiséra.

Zatímco vztah mezi Sue a jejím samolibým klientem začíná přerůstat profesionální rámec, Mort se zamiluje do mnohem mladší španělské doktorky Jo, provdané za nevěrného malíře. Romantická atmosféra baskického města i čarovná moc kinematografie vedou Rifkina i jeho ženu k poznání, že jejich manželství je „u konce s dechem“.



Přestože se Allen ve svých filmech již téměř deset let neobjevuje, Festival pana Rifkina opět předkládá novou variaci téhož, v minulosti již mnohokrát viděného příběhu. A to hned od úvodních černobílých titulků, byť je tentokrát nepodbarvují americký jazz či swing, nýbrž žánrově příbuzný „cikánský jazz“ současného francouzského kytaristy Stéphana Wrembela.

Protagonistou příběhu je znovu neurotický, sebestředný a hypochondrický intelektuál. Trpí veškerými obvyklými neduhy allenovských postav, které se pokoušejí vyrovnat s partnerskou i uměleckou krizí a přemítají nad smyslem nebo křehkostí života. Komedie zahrnuje několik ironických šlehů namířených na současný filmový byznys, především však reflektuje režisérovy dvě největší vášně: krásné mladé ženy a staré černobílé snímky.

Woody Allen už mnohokrát odkazoval na díla svých oblíbených autorů. Například v adaptaci vlastní divadelní hry Zahraj to znovu, Same, kterou roku 1972 natočil Herbert Ross, si láskyplně pohrával s hollywoodskou válečnou romancí Casablanca, a dokonce v ní nechal zjevovat postavu Humphreyho Bogarta.

Festival pana Rifkina začnou česká kina promítat 30. září. | Video: Bioscop

V novice jde režisér ještě dál, ale zároveň jinudy. Její předzvěst je možné hledat v černobílém komediálním dramatu Vzpomínky na hvězdný prach z roku 1980 o úspěšném režisérovi komedií, který chce tvořit náročné umělecké filmy.

Příběh rozpadajícího se manželského páru, natočený na barevný materiál, tentokrát Allen prokládá hrdinovými černobílými sny. Ty vizuálně napodobují a parodicky reinterpretují známé scény z filmů Ingmara Bergmana, Federica Felliniho, Francoise Truffauta, Jeana-Luca Godarda, Luise Buňuela nebo Clauda Lelouche. Rifkin i další postavy do nich vstupují a komentují vlastní partnerské, umělecké i existenciální problémy.

Italský kameraman Vittorio Storaro při tom pečlivě pracuje s charakteristickými úhly snímání i nasvícením, jak dokládá například narážka na Bergmanovu Personu. Ne všechny citace ale do sansebastiánského příběhu přirozeně zapadají a ne všechny jsou stejně důvtipné. Na malém prostoru každou nelze patřičně rozvinout, a proto některé vyznívají jen jako cinefilský vtípek.

K nejzdařilejším patří pastiš v duchu Felliniho dramatu Osm a půl či sekvence parafrázující Buňuelova Anděla zkázy, v níž postavy nemohou opustit ani honosné sídlo, ani své nefunkční vztahy. Divácky nejvděčnější a asi nejsnadněji rozpoznatelná bude závěrečná připomínka Bergmanovy Sedmé pečeti, kde se role smrtky, která dává mat na šachovnici života, ujal Christoph Waltz.

Naopak aluze na Wellesova Občana Kanea, jediného zástupce amerického filmu v hrdinových vizích, se zdá strojená a nefunkční. Dalším problémem je, že téměř desítka těchto odkazů oslabuje a rozmělňuje již tak řídkou dějovou linku.

Rifkinův pobyt na festivalu v San Sebastiánu působí spíš jako spojovací šňůrka, na niž Woody Allen jako korálky navěšuje filmové reminiscence. Protagonistovy vlastní osudy, do kterých zasáhne temperamentní španělská lékařka a nepřímo i její bohémský manžel, připomínají jen slabou ozvěnu Allenova 13 let starého filmu Vicky Cristina Barcelona.

Režisér ve svém memoáru Mimochodem zmiňuje, že představitel titulní role Wallace Shawn má „přesně tu správnou intelektuální povahu“ pro allenovskou roli, kterou mu ve scénáři napsal. Obsazení sedmasedmdesátiletého Američana, který se objevil i v několika režisérových starších filmech, je ale diskutabilní.

Wallace Shawn jako Mort Rifkin.
Wallace Shawn jako Mort Rifkin. | Foto: Bioscop

Ačkoli mluví jako Woody Allen, schází mu hravě roztomilá neurotičnost. Lze jen stěží uvěřit, že by okouzlující doktorka ve věku jeho dcery, již ztvárňuje šestačtyřicetiletá Španělka Elena Anayová, s tímto nerudným a do značné míry i snobským chlapíkem začala - byť jen platonicky - trávit volný čas.

Herecky nejvýraznější je představitelka Rifkinovy manželky Gina Gershonová, kterou před čtvrtstoletím proslavilo Verhoevenovo erotické drama Showgirls. Přesně vystihla proměnu atraktivní ctižádostivé ženy středního věku, která díky ohnivému milenci prochází omlazovací kúrou. Zdařile zvládla i fantazijní převtělení do Jeanne Moreauové z Truffautova romantického dramatu Jules a Jim nebo Jean Sebergové z Godardovy novovlnné klasiky U konce s dechem.

Festival pana Rifkina patří ke slabším položkám Allenovy filmografie. Lze jej však chápat jako svérázné rozloučení s režiséry, které obdivoval a z nichž většina již nežije.

Pro jednoho z nich, Francouze Francoise Truffauta, byly filmy důležitější než skutečný život. Jako by mu Woody Allen vzkazoval, že to vidí podobně.

Festival pana Rifkina

Režie: Woody Allen
Bioscop, po projekcích na Febiofestu film 30. září zamíří do distribuce.

 

Právě se děje

Další zprávy