Ze statistik sezonních cen nelze dělat širokosáhlé závěry o tom, kudy se ubírá kinematografie, respektive zda se nějak trvaleji mění kritéria hlasování. Další ročník může přinést odlišnou konstelaci typů filmů i způsobů hlasování.
Nicméně minimálně pro letošek jednu tendenci vyčíst můžeme: do popředí se dostávají snímky ze současnosti, zatímco filmy reflektující komunistickou minulost jako by byly překonané.
Ani jeden z velkých historických projektů loňského roku - Toman, Jan Palach či Zlatý podraz - nezískal cenu, Hovory s TGM měly dokonce jen jednu nominaci. Minulý měsíc na Cenách české filmové kritiky přitom Jan Palach zvítězil a cenu si odnesly i Hovory s TGM.
Toman měl na včerejších Českých lvech 13 nominací, Zlatý podraz devět a Jan Palach osm. Pravděpodobnost, že alespoň jedno z děl získá alespoň jednu sošku, byla velká, nicméně se nenaplnila.
Doposud přitom snímky s antikomunistickým poselstvím vítězily - Pouta z roku 2010, o dva roky mladší Ve stínu, Hořící keř z roku 2013. A táhne se to až někam ke Koljovi z roku 1996, Díky za každé nové ráno (1994), ba dokonce Šakalím letům z roku 1993.
Když zahrneme i širší dějiny, především protektorát, dostáváme ještě mohutnější skupinu vítězů - Je třeba zabít Sekala (1998), Musíme si pomáhat (2000), Obsluhoval jsem anglického krále (2006), Protektora (2009) a Masaryka (2016).
Pohnutá historie, náročnější výprava a kostýmy, zlí komunisté (často převlékající se z nacistického kabátu do rudého eráru), nátlak na jednotlivce, který se nakonec vzepře a kvůli tomu ještě více trpí, to všechno byly téměř zaručené prvky pro zisk Českého lva, alespoň v některé kategorii - třeba Tmavomodrý svět z roku 2001 obdržel pět sošek včetně té za režii a už byl skoro absolutním vítězem ročníku.
Nelze tvrdit, že odklon zájmu od určitého způsobu reflexe domácí historie je nějak náhlý, spíše jde o dlouhodobější tendenci. V roce 2014 mělo neuvěřitelných 15 nominací sportovní drama Fair Play o řízeném nuceném dopingu ve vrcholové atletice tehdejšího socialistického bloku. Odešlo ale s prázdnou oproti sociálnímu dramatu Cesta ven, jež s drtivou přesvědčivostí ukázalo, že Romové v Česku téměř nemají šanci vymanit se z chudoby, i pokud se o to někteří usilovně snaží. Fair Play si tehdy odneslo alespoň nestatutární cenu filmových fanoušků, čímž potvrdilo jistou oblibu u běžné veřejnosti.
V roce 2016 měla Učitelka od Jana Hřebejka deset nominací a nedostala nic. Příběh manipulativní soudružky prošuměl, i přes nezpochybnitelně působivý výkon představitelky hlavní role Zuzany Mauréry.
Jistě by šlo tvrdit, že Čeští lvi, stejně jako američtí Oscaři, každoročně nanovo svádějí bitvu mezi "minulostí" a "přítomností", či že se mezi sebou utkávají "drahé velkofilmy" a "skromné nezávislé projekty". Jednou vyhrají komorní Kobry a užovky nebo Bába z ledu, pak zase velkorozpočtový Masaryk.
Lze namítat, že každý rok může vzniknout jiný mix filmů, že každý snímek má své osobité kvality a vůbec nejde o téma či produkční zázemí. Důležité je výsledné dílo, které zkrátka buď je originální a komplexní, nebo není.
Přestat být dítětem je pro českou kinematografii obtížné. Alespoň už si ale přiznává, že jejími hrdiny jsou nedospělé děti.
Jenže právě originalita a komplexnost jsou to, co postrádají téměř všichni vítězové spoléhající se na sílu antikomunistického poselství. Těžko najít předvídatelnější a konvenčněji dělané věci, než je tento tuzemský subžánr. Takové filmy mají skoro identické nasvícení a zabarvení obrazu, ve stejných chvílích nastupují patetické smyčce, v pozadí musí být srp a kladivo, ideálně nechybí pohled skrze mříže vězení…
Vymykají se pouze Pouta režiséra Radima Špačka, v nichž se reálný socialismus proměnil spíše v jakousi noční můru a tvůrci stylově čerpali hlavně z drsných kriminálek západního střihu.
Navíc tu snad ještě nebyl ročník Českých lvů, kdy by spolu zápolily hned tři filmy patřící do daného subžánru a byly by úplně vymazány snímkem, který je v jejich přímé opozici. Vítězný film včerejšího večera Všechno bude má vyprávění vystaveno na objevování a prožívání čistého okamžiku, na tom, co se hrdinům na útěku děje právě teď. Žádné ohlížení, žádná minulost, žádná zátěž.
Odklon zájmu je výrazný a statistický poznatek jasný: antikomunismem už je přejedena i samotná filmařská obec, jejíž členové jsou jinak nejvýraznějšími společenskými zástupci antikomunistických idejí. Po třiceti letech od převratu se téma zdá být vytěženo na dřeň, téměř bez možnosti objevit něco nového a přínosného, alespoň dosavadní optikou dělení na "prostý lid" znásilňovaný "menšinou funkcionářů".
Opozice "zdravých" a "patologických" jedinců v prostoru, kde "nepřátelská ideologie spadla z nebe", se již jeví jako neudržitelná.
Kdybychom to chtěli interpretovat symbolicky: čeští filmaři a filmařky po revoluci málokdy uplatňovali pronikavý pohled na všechny protagonisty daných příběhů. Většinou se spokojili s naivním dělením lidí na dobré a zlé, případně zlé a bojácné.
Snímek Všechno bude zosobňuje jeden z dalších ustavičných začátků - máme tu postavy, které se nanovo zrodí, tím, že vyrazí na cestu, bezstarostnou jízdu, jež je únikem od minulosti. Těchto filmů tu bylo mnoho: od Svěrákovy Jízdy z roku 1994 přes Mrtvýho brouka až po Cabriolet. Hrdinové byli starší a jejich naivita neúnosná.
Přestat být dítětem je pro českou kinematografii obtížné. Alespoň už si ale přiznává, že jejími hrdiny jsou nedospělé děti. Je příznačné, že letošní ocenění za celoživotní přínos na Českých lvech dostala Věra Plívová-Šimková, která vždy točila o "pánech klucích". Všechno bude jsou takoví naši "páni kluci pro 21. století" - se vším, co k tomu patří.
