Podmanivý první obraz španělského filmového dramatu nazvaného Až přijde oheň brzy ukáže, že nikoli. Na scénu vjíždí radlice těžké těžařské techniky, noc rozjasňují světlomety strojů, stromy se kácí k zemi.
Ve snímku režiséra Olivera Laxeho však španělská Galicie netrpí jen masivním odlesňováním. Je vykreslena jako kraj sužovaný všemi živly, kde uprostřed zdivočelé krajiny přežívají už jen poslední zbytky lidí.
"Kraj nemluvný, kraj kamenitý, kraj do dřeně až bídou zrytý," začal kdysi svou poemu nazvanou Tereza Planetová básník Vladimír Holan. Ta slova, jež pokračují "kraj bez možností, ale kraj nucený stále tvrdší pěstí k slzám, jež mají lháti ráj" se přesně hodí k popisu krajiny z Laxeho třetího snímku, který ve francouzském Cannes letos získal cenu poroty sekce Un Certain Regard a nyní je k vidění na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary.
Ve snímku se do těchto nehostinných míst vrací z vězení protagonista Amador, odsouzený za žhářství. Čeká na něho stará matka, v okolí pár sousedů opravuje ruinu obrostlou mechem s vidinou, že ji budou pronajímat turistům. Jejich konání připomíná poslední záchvěvy civilizace předtím, než ji pohltí divočina.
Drama Až přijde oheň je výrazně přístupnějším snímkem než Laxeho předchozí mysteriózní pouť Marokem nazvaná Mimózy, jejíž název přesně vystihoval pocity diváků z poněkud "mimózního" filmu. I přesto byl podmanivý. Možná mu nešlo porozumět, ale rozhodně ho nebylo možné jen tak odmítnout.
Tentokrát sedmatřicetiletý Francouz Laxe natočil průzračnější, ale audiovizuálně neméně strhující tvar. Až přijde oheň je film, ve kterém je třeba se zabydlet, přijmout jeho pomalé tempo, usadit se uprostřed pahorkatin, vichru či deště.
Hrdina Amador se vrací do míst, kde se veškeré mezilidské vztahy vyjadřují co nejúsporněji. Okolí na něj hledí obezřetně, on sám se zdráhá začlenit do kolektivu. Protagonistovo osobní drama se přitom odráží v dramatu krajiny, kterou jako by také nikdo nechtěl. Postavy ženou pár dobytčat na pastvu či shazují došky ze střechy stavení, připomínajícího spíše kamennou sluj. V každém z těch drobných každodenních dramat je ale vše podstatné.
Až přijde oheň je elegie za zmírající kraj i tajuplné drama, jehož záhady nikdy nebudou do puntíku vysvětleny. Vždy zůstává prostor pro tajemství - jak to vlastně bylo s tím žhářstvím, co mají některé postavy mezi sebou?
Každá scéna však diváky vtahuje, každá lokace působí dojmem, že filmaři museli dlouze vybírat, co, proč a jak natočit, kam děj zasadit, jak alespoň trochu zkrotit živly, aby přitom neztratily nespoutanost.
Z paměti se při sledování vynořují slova jako trmácení, slova plná klopotnosti, jaká městský člověk příliš nepoužívá a jaká jediná jsou vhodná pro zachycení vztahu venkovanů ke zdivočelé zemi. Zápas se vzpurnou či zraněnou krávou uprostřed potoka, která odmítá vyjít z vody, je zachycen jako něco všedního, a zároveň jako událost, v níž jde o vše.
Až přijde oheň
Režie: Oliver Laxe
MFF Karlovy Vary, nejbližší projekce 2. července v Kinosálu B od 22.30 hodin a 6. července od 20.00 v Kině Drahomíra
A když poté zachráněné zvíře jede na korbě vozu a v pozadí zní jemná melodie - jen chvilkové písničkové vyrušení z jinak spíše rytmického, ambientního, deštěm šelestícího soundtracku -, jde naopak o zachycení čehosi ryzího a čistého.
V tom je Laxeho snímek mistrný: nevystavuje na odiv obrazy zbídačeného kraje, aby hrdiny člověk politoval, ani neukazuje nějakou venkovskou idylu hodnou obdivu. Prostě zve k pobytu a diváky přitahuje tak blízko, nakolik je to v moci filmového média.
Když se konečně rozhoří oheň, kinosálem se na malou chvíli rozvine decentní zápach. To snad divákům v první řadě ohořely chloupky na předloktích. Jde o zážitek, který bude ještě dlouho doutnat v mysli.
