Hru nazvanou Sopranistky napsal současný britský dramatik Lee Hall podle románu Alana Warnera The Sopranos z roku 1998. Její inscenace před dvěma lety získala Cenu Laurence Oliviera za nejlepší britskou komedii.
Režie Ondřeje Sokola patří k oporám repertoáru Činoherního klubu už sedmnáct let, a když nepočítáme dvě obnovené premiéry, Sopranistky jsou již jeho desátým dílem na této scéně. Dalo by se říci, že v divadle, za jehož umělecké směřování nedávno převzal odpovědnost, je Sokol dávno doma.
Teď ho ale začíná měnit. Z foyeru, nově vymalovaného na bílo s černými pruhy, zmizely fotografie legendárních inscenací řečeného Činoheráku a interiér působí "vyvětraně". Nový začátek ohlašuje také typografická úprava programu, pozvánek a vizuálu.
Rovněž Sokolovo rozhodnutí uvést jako šéfovskou premiéru Hallovy a Warnerovy Sopranistky vypadá trochu jako schválnost. Neobsadil nikoho ze zdejšího souboru, ale osm mladých hereček, které většinou víc zkušeností než s divadlem mají s muzikály, talentovými a zábavnými televizními soutěžemi nebo seriály.
Jedná se sice o předlohu, která prošla zkouškou ohněm na britských scénách, včetně londýnského Národního divadla, ale režisér sází na postpubertální zábavu a rozjívené třeštění. Schází tu, na čem si Sokol až dosud ve svých inscenacích anglosaských dramatiků pro Činoherní klub dával záležet: přesah k obrazu absurdního světa, v němž žijeme.
Situaci trochu zachraňují skvěle zazpívané a s elektrizující energií odtančené hity britské rockové kapely ELO - Electric Light Orchestra, jako třeba Don't Bring Me Down, s výborným doprovodem kapely The Chutes. Na celý večer je to ale málo.
Bavit a dojmout
Sopranistky se tváří jako součást takzvané coolness dramatiky neboli britské drsné školy, ale ve skutečnosti s ní mají společné jen povrchní znaky: vulgaritu, alkoholové a sexuální excesy nebo ostřejší humor. Pikantní je, že drsné manýry se netýkají postav z okraje společnosti, jak by se dalo čekat, nýbrž pubertálních žaček církevní školy.
Ten kontrast je ale vtipný jen chvíli. Když dívky na zkoušce sboru dozpívají andělskými hlasy oratorium a poprvé řeknou: "kurva". Místo slušňáckých školních uniforem oblékají sexy oděvy a proud přisprostlých vtípků, chechtání, kuriózních historek a vyzývavých gest se z jeviště hrne jako divoká řeka. Není kam uhnout.
Vůbec netušíme, o co těm holkám, které jsou až na křečovité sprosťárny docela sympatické, vlastně jde. Vypadá to, že Sopranistky chtějí hlavně bavit. Po svém. Herečky se na střídačku převlékají i za postavy, které potkávají v barech, obchodě či na ulici a v parodické zkratce je předvádějí: šišlavého kapelníka, podivné smutné chlápky, kteří chtějí sex, barmany, úchyla, doktora nebo taxikáře.
Tempo a nasazení jsou obrovské, občas vyjde jednotlivý bláznivý nápad nebo gag, ale stejně máme pocit, jako bychom koukali na dávné a týden co týden za každou cenu vychrlené Sokolovo televizní Tele Tele.
Nakonec i ten dětinský humor by se dal přijmout, kdyby to celé dávalo nějaký smysl. Jsou tu bolestné a nejednoduché věci, s nimiž se dívky musejí vyrovnat - rakovina, neutěšené rodinné prostředí, homosexualita či nechtěné těhotenství. Jenže netvoří součást nějaké společenské diagnózy či generační výpovědi, pokud za ni nepovažujeme konstatování: "My jsme prostě my. Mladý a nadržený. My si ty životy žijeme tady a teď."
Vážné dívčí trable v Sopranistkách s odpuštěním působí jako bulvární rekvizity, které mají jen na chvíli dojmout, aby mohly být zlehčeny vtipem nebo bizarními okolnostmi. Jako vytoužený první sex dívky Orly, jež umírá na rakovinu, s plachým mladíkem, který s sebou všude tahá klec s papouškem.
Kam se v téhle podivné legraci vytratila Sokolova noblesa, empatická ironie, intelektuální hravost a přesný smysl pro míru, jak je známe z jeho režií her Martina McDonagha nebo Davida Mameta, ví pánbůh.
⭐️ PREMIÉRA SOPRANISTEK ⭐️ Již dnes večer! Buďte s námi pocelou dobu a sledujte náš instagram, kde Vás zapomocí instastories provedeme naším velkým večerem. ❗️ instagram.com/cinoherniklub ❗️ —— Video poskytl: Červený koberec
Zveřejnil(a) Činoherní klub dne NaN. undefined NaN
Jako ze života
Na miniaturní jeviště Činoherního klubu se živý orchestr nevejde, a tak kapela The Chutes, která představení doprovází, zůstává za otevřenými dveřmi ve foyeru.
Proč režisér se scénografem posadili část publika na krkolomné bidýlko na jeviště, zatímco nad kusem hlediště je pro herce nově vystrčené "molo", zůstává záhadou. Více hracího prostoru to nepřináší a část diváků se musí cítit nekomfortně.
Ještě horší je posedlost charakterizovat každé z rychle se střídajících prostředí popisnou kulisou, když si divadlo krásně vystačí s pouhou představou. Technika na scénu v ukrutně stísněných podmínkách tahá sedadla autobusu, nejrůznější barové pulty nebo sedačku a zase je složitě uklízí.
Scénograf Adam Pitra vyplňuje každé místečko: v "okénku", vysoko na zadní straně jeviště, zřídil miniaturní restauraci McDonald's nebo pokoj jedné z dívek. Popisnost a těžkopádnost výtvarného řešení jde přitom proti duchu předlohy, která zjevně počítá s odlehčeným divadelním formátem.
Lee Hall: Sopranistky
Režie: Ondřej Sokol
Činoherní klub, Praha, premiéra 15. února, nejbližší reprízy 3., 12. a 18. března
Sokolovi se povedlo dát dohromady pestře složenou partičku výborných zpěvaček s hereckým školením. Anna Fialová, Eva Burešová, Petra Kosková, Alena Hladká, Marta Dancingerová a Anna Kotlíková při premiéře působily jako sehraný tým profesionálek, v němž si nikdo nehraje na primadonu.
Inscenace to ale bude mít těžké. Nový umělecký šéf buď vědomě provokuje, aby upozornil na probíhající změnu divadla, nebo nepochopil roli, kterou přijal a jejíž součástí je rozvíjet soubor a ducha instituce, kterou vede. Jako by tím Ondřej Sokol popíral i sám sebe, protože hereckou a inscenační tradici Činoherního klubu skoro dvě desítky let spoluvytvářel.
