Publikum dostává k přemýšlení jakýsi sumář Patočkova světa - jeho myšlenek, inspirací a občanského angažmá. Není to žádný suchopárný výčet, nýbrž místy expresivní a osobně prožitý portrét výjimečné osobnosti na pozadí dějin, který klade i nepříjemné otázky.
Hojně se citují filozofická díla a také dokumenty, například ty z Patočkových výslechů na StB. Ovšem stejně jako fakta je pro účinek Bambuškových Kacířských esejů důležitá intenzita sdělení, emocionálně naléhavé obrazy, poezie, hudba nebo projekce.
Režisér - s razancí sobě vlastní - protíná okolnosti posledních týdnů Patočkova života se současnou společenskou situací a nebojí se ani otevřeně politických výkřiků.
Například jedna z postav rozhořčeně vmete do tváře Vyšetřovatele: "… čekali jste, až lidi vyměknou… až na vás zapomenou, abyste se mohli vrátit. Všechny ty svině a jejich potěr jsou tady všude, pod jinými jmény, v jiných hadrech…"
Patočkův vzkaz současnosti
Téměř po celé délce scény Studia Hrdinů se táhne dlouhý stůl, něco mezi předsednickou tribunou na stranickém sjezdu a ušmudlaným badatelským pracovištěm v archivu. Jsou tu lampičky, gramofon, magnetofon, spousta knih, papírů. Za stolem sedí Spisovatel, hrabe se v dokumentech a s respektem naslouchá nahrávce Jana Patočky.
Má v úmyslu napsat román o posledních třech měsících jeho života. Pátrání v archivu hru rámuje - procházíme, byť s odbočkami, týdny od vyhlášení Charty 77 do filozofova pohřbu na břevnovském hřbitově. Ten se stal manifestací odporu proti komunistickému režimu.
Patočka, který se narodil roku 1907, zemřel v březnu 1977 na infarkt po dlouhém výslechu estébáky. Tvrdě perzekvován byl jako jeden ze tří prvních mluvčích Charty, která představitelům totalitního státu připomínala, že se podpisem Helsinské dohody zavázali dodržovat lidská práva.
Ve hře je spisovatel plný nadšení pro Patočkovy myšlenky i občanské postoje a neskrývá rozhořčení nad estébáckými praktikami. O hrdinovi své budoucí knihy ale přemýšlí jazykem kýče, který se bude dobře prodávat: "Celé to jeho životní finále má punc krve a to se cení."
Sympaťák s designovými brýlemi, kterého hraje Stanislav Majer, v přímé konfrontaci se zlem tragikomicky selhává. Stačí, když ho "zmáčknou" Vyšetřovatel s kolegou, kterým se tento zájem o minulost vůbec nelíbí, a spisovatel jim podepíše přesný opak toho, pro co ještě před chvílí horoval. Že shledává "celý takzvaný odkaz tady profesora za zkažený, lživý, kazící mládež, podvracející k atentátu na naše nejcennější evropské hodnoty, vysmívající se všem slušným lidem naší krásný země…"
Reprezentant současné vlažnosti podléhá svému strachu, slovy filozofa "bezpečnému tichu lhostejnosti". Vzkaz Jana Patočky - který svůj život završil tím, že přijal odpovědnost za polis, jejímž byl občanem, a ve smyslu svých filozofických úvah skutečně "vstoupil do dějin" - spisovatele nenávratně míjí. Tady zní morální apel hry nejsilněji.
Slovo versus obraz
Režiséra Bambuška nelze podezřívat, že by Kacířské eseje a Jana Patočku přivedl na scénu z nějakých konjunkturálních důvodů. Do české minulosti, především k jejím traumatickým momentům, často právě ve filozofických souvislostech, se léta obrací opakovaně.
Je také možné mu věřit, když říká: "Na začátku tohoto projektu stála moje touha předat zásadní konstanty Patočkova myšlení a zpřístupnit ho lidem, poněvadž si uvědomuji, jakou sílu toto myšlení má a že působí skutečně životodárně."
Jen si k tomu možná nevybral tu správnou cestu, když značnou část inscenace postavil na emocích a divadelní obrazivosti. Promyšlená a dobře připravená dokumentární koláž, o niž se textová předloha opírá, sice obsahuje i poučený výběr z Patočkova díla, ale jeho interpretace často zaniká v obrazech, opulentní hudbě a scénických nápadech. "Pouhá" slova jim nedokážou konkurovat.
Paradoxně si z představení mnohem víc než zásadní informaci o Patočkově myšlení odnášíme zážitek z divadelně "beletrizovaného" příběhu posledních týdnů jeho života. Asi to ani nemůže být jinak. Jak z jeviště porozumět souvislostem textů, které bychom i v knize museli přečíst dvakrát?
Potěší pestrá herecká společnost. Zkušený Miloslav Mejzlík v roli Jana Patočky se musí poprat s citacemi filozofických prací, ale také s přednesem části Máchova Máje. Je věcný a jde přesně po smyslu, přesto jeho hlas zní jako z duše, podepřený jemným starodávným patosem.
Vtipné je obsazení filozofa Miroslava Petříčka, Patočkova žáka. Ve stylizované tóze představuje svého antického kolegu Hérakleita z Efesu. Kdo jiný než on by mohl s větší kompetencí tlumočit myšlenky, které Jana Patočku ovlivnily?
Vyšetřovatele, Šaška a Prezidenta, ďábelskou trojici představitelů totalitní moci, jejích pohrobků a slouhů, hrají Marek Pospíchal, Jakub Gottwald a Pasi Mäkelä. Ironicky a expresivně nadsazené figury působí, jako by se vynořily z nějaké pradávné temné hmoty. I jejich vzhled zdůrazňuje odpudivost ničeho se neštítících týpků s poněkud zvráceným smyslem pro humor, zvlášť neodolatelným v pěveckém čísle nazvaném Spásná zkáza.
Nepřehlédnutelný skladatel Vladimír Franz, autor bouřící hudby ke Kacířským esejům, řádí za varhanami, ale také hraje postavu Patočkova milovaného Beethovena.
Kacířské eseje
Režie: Miroslav Bambušek
Studio Hrdinů, Praha, premiéra 16. ledna, nejbližší reprízy 14. února a dále 26. a 27. března.