Představení, které mělo premiéru tento čtvrtek, může být zvlášť objevné pro ty, kdo dění na první české scéně sledují kontinuálně. Anebo prostě pro každého, kdo má rád imaginativní a do detailu zvládnuté inscenace.
Špinar si scénář sám sestavil především z úvah, které divadelní režisér, literát a dramatik Karel Hugo Hilar (1885-1935) zahrnul do knihy Boje proti včerejšku, případně ze zhudebněných ukázek jeho poezie. Během večera tak zaznívají vzrušené požadavky na divadlo, které se nesmí bát experimentu a provokace, nelpí na tradici ani na psychologickém herectví a naopak chápe zásadní úlohu scénografie.
Je zvláštní shodou okolností, že prakticky stejné charakteristiky lze vztáhnout jak k éře Hilara, který byl šéfem činohry Národního divadla od roku 1921 až do své smrti, tak k tomu, oč usiluje dnešní vedení souboru.
Daniel Špinar tak skrze legendárního režiséra promlouvá k dnešku a jeho životním příběhem nechává nahlédnout i do vlastních pocitů a tvůrčích vizí. Nekonvenční scénickou poctu velkému předchůdci vybrousil do esteticky jednolitého tvaru, kde do sebe harmonicky zapadá každý z článků včetně kostýmů, světla a hudby.
S hercem se zde pracuje jako s prvkem celkové výtvarné kompozice, bez psychologizování a prožívání, zato s vtipnou groteskní expresí.
V souladu s tím, jak zásadní byly pro Hilara otázky komplexního diváckého vjemu a dynamiky hereckého projevu, inscenátoři opačně uspořádali jeviště a hlediště. Zatímco herci mají k dipozici celý prostor sálu, diváci jsou usazeni v několika stupňovitých řadách na scéně.
Výchozí výtvarný vjem je podmanivý. Lucie Škandíková za dominantní scénografický motiv zvolila monumentální lustr, jenž jako by se právě zřítil ze stropu a nakřivo dopadl na zelené sedačky Nové scény - krásná metafora divadelního otřesu, jak ji v Národním zažívali po Hilarově nástupu do šéfovské funkce.
Třebaže na první scénu postupně přilákal herce Štěpánka, Pivce, Peška, Scheinpflugovou a další hvězdy, vztahy měl s nimi napjaté, v některých případech otevřeně konfliktní.
V aktuální inscenaci na Nové scéně představuje K. H. Hilara, a to dost překvapivě, rovnou třináct hereček, čtyři sólistky a zbytek tvoří externí sbor. Všechny jsou shodně oděné do šedých pánských obleků, na hlavě mají krátké černé paruky a klobouky.
Neobvyklé řešení, kdy si jedinou mužskou postavu rozděluje třináct žen, divákovi dovoluje zachovat si odstup, nechat na sebe působit komplexní scénickou situaci i samotný text. Znásobení ústředního hrdiny může symbolicky evokovat nadlidskou energii, již Hilar vrhal do svých představení i šéfovské práce.
První polovina večera klade nároky na divákovu pozornost, připravenost naslouchat toku vět, z nichž prosakuje posedlost divadlem, odhodlání bořit přežilé postupy a nahrazovat je novými.
Po prologu, v němž Martina Preissová hovoří do mikrofonu ve zvukařské kabině, následuje velký monolog v podání hostující Kateřiny Císařové, vyjádření vztahu k divadlu a hilarovských názorů na režii. Dlouhou promluvu nečekaně zakončuje naživo odehrané kytarové sólo.
V druhém plánu scénu nápaditě dotvářejí pohybové akce, koncipované spíš pocitově, na bázi volných asociací. Herečky se střídavě vynořují a mizí v řadách mezi sedadly, šplhají přes ně, probíhají uličkami, hrají ragby s režisérovou bustou nebo šplhají vzhůru po zlaceném lustru.
Když už se zdá, že je slov příliš, přijde na řadu zpěv - Hilarovy verše citlivě zhudebnil Matěj Kroupa.
Daniel Špinar měl šťastnou ruku, když vybral herce naladěné na stejnou notu vyhrocené i zábavné zkratky. Vedle Kateřiny Císařové a Martiny Preissové jsou to ještě Jana Stryková a Alena Štréblová. Všechny postupně dostávají prostor, aby v nadsázce ukázaly Hilara jako bohem nadaného, posedlého, neuroticky výbušného tvůrce.
Ve druhé části se představení láme do komediálního obrazu vystavěného z hereckých improvizací. Rtuťovitý Hilar, tentokrát v podání Jany Strykové, zkouší klíčovou scénu z Shakespearova Macbetha a průběžně odráží drobné i větší překážky, problémy s technikou, zvukem, svícením i psychicky labilními herci.
Martina Preissová neodolatelně ztělesňuje trochu zpovykanou primadonu, která se má zhostit role Lady Macbeth, ale přitom není s to dostát režijním pokynům. Alena Štréblová překvapí znamenitou črtou brblajícího zvukaře, ovládajícího hru na theremin.
Jana Stryková nechává naplno rozeznít komickou situaci uštvaného režiséra, jenž v jednu chvíli vede tisíc malých zápasů. A nakonec plynule přechází do barvitého spílání všemu a všem, především samotnému Národnímu divadlu s jeho těžkopádným, ubíjejícím provozem.
Směšné situaci nechybí hořká pointa: sebezničující žár naplno prožívaných uměleckých bojů Hilarovi přivodil předčasnou smrt - bylo mu pouhých padesát let.
Karel Hugo Hilar, Daniel Špinar: Za krásu
Režie: Daniel Špinar
Nová scéna, Národní divadlo, Praha, premiéra 14. března, nejbližší reprízy 3. a 23. dubna a dále 9. a 28. května
Představení Za krásu je uváděno "pouze" na Nové scéně, navíc s omezenou diváckou kapacitou, a tak by se mohlo zdát, že jde o okrajovou, exkluzivní záležitost. Není tomu tak. Svými estetickými kvalitami a inspirativním myšlenkovým potenciálem výrazně přesahuje i některé divácké hity v historické budově.
