Ještě před pár lety byla tvorba Martina Stranky velmi dobře známá především za hranicemi naší země. Vystavoval a přednášel po světě, zatímco doma zůstával neobjevený. To už se ale změnilo, a my tak můžeme obdivovat dílo tohoto mladého výtvarného fotografa, pro kterého je fotografie jakousi nenásilnou zpovědí a obrazovým zpodobněním jeho duše.

Snímky Martina Stranky byly prezentovány v uznávaných galeriích jako Getty Images Gallery a Saatchi Gallery v Los Angeles a byly vystavovány vedle umělců jako Andy Warhol, Annie Leibovitz, Banksy a Erwin Olaf. Jeho snímky najdete také na obálkách knih od renomovaných amerických vydavatelství (například Harper Collins Publishers a Sterling Publishing). Spolupracuje i s řadou dalších knižních či hudebních vydavatelských domů.

Martine, připravuje se vydání vaší druhé knihy. Vydáváte ji k vašemu desetiletému fotografickému výročí?

První kniha, která vyšla v limitovaném počtu 500 kusů pod názvem "I AM", se už vyprodala a lidi se mě ptali na další. Jde o shluk více okolností, založený na mé vnitřní potřebě zaznamenat celou dekádu do jedné knihy.

Jak jste přistupoval k výběru fotografií do druhé knihy, která představuje díla nová, ale zároveň prochází napříč tvorbou prezentovanou v první knize?

Pocitově můžu říct, že byl výběr fotografií do druhé knihy snazší. Rozestupy mezi novými fotografiemi se mi zvětšily kolikrát i na několik měsíců, a tak se jedná o méně obsáhlý, ale kvalitnější materiál. Budou v ní v podstatě všechny nové fotografie a pár časem ověřených starších fotek.

Práce na knize, včetně její prezentace na crowdfundingových webech, není jednoduchá. Kdo všechno vám s tím pomáhal?

Fotografie jsou pro mě natolik intimní a osobní záležitostí, že celý koncept a téměř celou knihu dávám dohromady úplně sám. Není to jednoduchý proces, ale ten čas, který nad tím trávím, za to stojí! Navíc mám úžasnou tiskárnu (Tiskárna Daniel), která mi pomáhá s odladěním knihy, takže tam pomoc přijímám, ale to už je vše téměř hotové.

Kolik času jste přípravou knihy strávil?

Prakticky deset let, ale samotné "dávání knihy dohromady" mi trvalo přibližně dva měsíce. Nyní běží crowdfundingová kampaň, která má za cíl vybrat dost peněz na to, aby kniha mohla jít do tisku. Kampaň poběží dva měsíce a následující dva až tři měsíce po jejím ukončení se budu věnovat finální realizaci knihy. V létě by měla být hotová a v září by už mohla putovat k novým majitelům.

Zmínil jste, že je pro vás kniha a snímky v ní intimní záležitostí. Co když ale fotíte něco komerčního?

Vždy je to pro mě velmi intimní okamžik, a i když jsem si myslel, že se toho časem zbavím a bude to pro mě "normální" focení, nic takového se nestalo. Nemyslím si ale, že by to bylo špatně. Naopak, fotografie je zkrátka o intimitě mezi mnou, myšlenkami, představou a modelem či modelkou. Nikdy to pro mě nebývá vykalkulované focení. Pokaždé je v tom notná dávka nějakého pocitu, který je pro mě v danou dobu natolik silný, že přechází v potřebu ho ze sebe dostat skrze fotografii.

U komerční zakázky je to něco jiného. Tam není nutné sahat do niterních pocitů tak hluboko. I když například poslední focení pro Národní divadlo a jejich plakát k baletu Malá mořská víla bylo velmi příjemné a výsledek v podstatě stejný, jako je má osobní práce. Takže i zde je vidět, že se mohou světy komerční a osobní roviny krásně protnout.

Vzhledem k tomu, že je to pro vás osobní záležitost, fotíte s lidmi, které dobře znáte?

Ano, vždycky. Proto častokrát musím slušně odmítnout přání cizích lidí, kteří mi píší ohledně focení. Své snímky si neumím představit s cizími lidmi. Pro mě je vazba s modelem a modelkou velmi podstatná. Říkám sice model, ale tím nemyslím, že by šlo o profesionální modely. Naopak, jsou to přátelé, které znám, tudíž vím o spoustě jejich osobních rovin. Citová vazba k nim je pak nekonečnou inspirací.

Ve fotografiích, které vytváříte, se tedy odráží vnitřní svět vašich modelů? Protíná se s vaším?

Právě že ano. Někteří lidé jsou přáteli, se kterými člověk prožil spoustu dobrého i těžkého. A někteří dokonce proťali i můj partnerský život.

Nejednou jsem říkal, že jsou mé fotky jakousi osobní zpovědí, deníkem, místem, kam vtěsnávám vše, co ve mně nějak zanechalo emotivní otisk. Možná to zní trošku komplikovaně, ale v podstatě to funguje na velmi elementární rovině. Člověk častokrát tvoří, když uvnitř cítí přetlak, ať už pozitivních, či těch opačných pocitů. Zní to jako klišé, ale pocity dokážou být nejsilnějším hybatelem lidské činnosti.

Dá se tedy říci, že netvoříte kontinuálně, ale jen tehdy, pociťujete-li nějaké duševní "pnutí"?

Přesně tak. Dostávám e-maily, ve kterých se mě lidi ptají, kdy uvidí nějakou další, novou fotku. Jenže já sám častokrát nemám vůbec tušení. Někdy vzniknou dvě až tři fotky za rok a někdy klidně i 15 fotografií ročně. Pak si asi dokážete představit, jaký rok byl fakt jak na horské dráze.

Upřímně mám radši ty roky s více fotografiemi. Mám pak pocit, že skutečně žiju.

Opravdu klidně jen 2-3 fotky? I 15 jich je, například pro mě, nepředstavitelně málo.

Ano, to množství je relativní a závisí to na úhlu pohledu. Každý je dnes zvyklý na to, že je díky digitální technice schopen nafotit stovky fotografií za jeden den. U své práce to tak ale zkrátka nemám. Mám to s fotografiemi jako s obrazem, pracuji na tom dlouho, vždy dle rozpoložení a okolností.

Jak se zrodí konkrétní představa snímku a jak probíhá příprava na focení?

První přichází z určité inspirace v podobě nějakého silného zážitku, zkušenosti či okamžiku. Něco, co mě zastaví, a to doslova fyzicky. Čas se zpomalí a vše kolem pluje jakoby beze mě samotného. Těžko se to slovy popisuje, ale přesto si myslím, že to známe všichni. Někdo takové momenty přejde mávnutím ruky, otočením hlavy a někdo si toho okamžiku ani nevšimne. Bohužel, nebo bohudík, mě všední okamžiky doslova zastavují a já vím, že to jsou chvíle, které si odnáším s sebou domů ve své hlavě. Když jich je dost, vznikají z toho fotky.

Někdy je to nádherná věc, někdy je těžké s tím fungovat. Asi je to u mě o nějaké větší míře vnímání detailu. Jsem za to ale ve výsledku vděčný a snažím se to využívat k dobré věci, a tedy k tvorbě.

Dokážete si tyhle detaily a pocity zapamatovat, nebo si je někam zaznamenáváte?

Silné pocity nejdou zapomenout! Když miluješ, nezapomínáš. I když člověk kolikrát chce, lidská mysl to stejně nikdy nedokáže zapomenout. Hlava je dokonalý záznamník a houba, která vstřebává všechny tyhle důležité okamžiky.

Nicméně, když se pak všechno to, co vám zůstalo v hlavě viset jako nezapomenutelné, nafotí, jak to probíhá dál?

Mám takové specifické okno, nebo stav těsně po focení. Jak bych ho popsal?! Když se po celodenním focení dokončí tato část a fotky jsou na kartě, tak úplně vypínám (mozek). Možná je to nějaký nouzový režim po tom pro mě náročném a vyčerpávajícím procesu. Ale tak, jak při focení téměř nezavřu pusu, po focení pro změnu skoro vůbec nemluvím a v hlavě si skládám jednotlivé fotky dohromady. Co nejdříve pak přicházím do ateliéru, kde sedám za počítač, abych, většinou až do ranních hodin, vybral to nejlepší z aktuálního focení. Dokud mám vše ještě živě před očima. Nikdy to nenechávám na jiný den. Takže se z toho stává takový menší 24hodinový maraton. Jenže ta míra nadšení pro fotku je tak velká, že mě to prostě nenechá spát.