S projektem Chrámy nové doby jste na soutěži Czech Press Photo vyhrál Grant Prahy. Co to vlastně znamená?
Především to pro mě znamená velké ocenění mé práce. Fotografii jsem nikdy nestudoval, vždy jsem si šel svou cestou. Díky této ceně mám potvrzení, že ty mé fotografie nebudou asi tak špatné.
Přineslo vám to nějaké pracovní nabídky?
Díky grantu mám plán práce na celý rok 2017. Mohu se nyní intenzivně věnovat jednomu tématu, na což jsem prozatím neměl moc čas. Do konce roku musím odevzdat 30 fotografií na mnou zvolené téma.
Jak to vše začalo?
Někdy v roce 2016 jsem si vymyslel fotografický projekt, který jsem později nazval "Chrámy nové doby". Cílem tohoto projektu je zachytit nové komerční stavby, které v Praze rostou. Dříve v Praze rostly samé kostely, věže, věžičky atd. Dnes se staví hlavně různé kancelářské komplexy. To jsou tedy dle mě chrámy této doby.
Projekt jsem měl tedy vymyšlený a začal jsem ho realizovat. Zprvu pouze sám pro sebe. Bylo zrovna léto 2016 a já si říkal, že bych tyto fotky mohl přihlásit do Czech Press Photo. Tajně jsem doufal, že by to snad mohlo vyjít. Byl jsem velice napjatý a čekal, co bude. Pak to opravdu vyšlo a sen se stal skutečností.
Co byste mohl poradit ostatním fotografům?
Občas si někdo myslí, že je to jen o štěstí. Ano, štěstí je potřeba, ale hlavně je potřeba tvrdá práce a velká trpělivost. Své fotografie jsem do soutěží posílal i dříve. Skoro nikdy z toho ale nic nebylo. Mé fotky tehdy prostě nebyly dobré a bylo potřeba si to přiznat. Musel jsem tak na sobě neustále pracovat, zjišťovat, co dělám špatně, vzdělávat se, číst knihy atd. Chce to velkou trpělivost a nakonec se vaše úsilí vyplatí.
Vaše fotografie jsou většinou černobílé. Proč?
Mám rád minimalismus a snažím se, aby tak vypadaly i mé fotky. Vždy se pokouším z fotky odebrat co nejvíce prvků. Proto jsem odebral i barvu. Barva na sebe často poutá moc velkou pozornost. V černobílé fotografii daleko více vynikne samotný motiv a struktura jednotlivých prvků.
Věnujete se především fotografování architektury. Čím vás zaujal právě tento žánr?
Když jsem začínal v roce 2004 fotit, tak jsem zkoušel úplně všechno. Fotil jsem zvířata, krajinky, makro, lidi atd. Postupně jsem ale právě našel zalíbení ve fotografování architektury. Částečně to bylo dáno tím, že jsem bydlel v Praze, kde je přece jen více architektury než přírody.
Také jsem ale postupně zjistil, že jsem pes na kompozici. Své fotografie musím mít nakomponované na milimetr přesně. Linie musí jít často přesně do středu apod. Toho mohu právě krásně dosáhnout při focení architektury. Klidně můžu stát 2 hodiny před barákem, nebo se tam klidně desetkrát vrátit, než chytím ideální podmínky. Podobný pozvolný přístup u jiného typu moc nejde.
Architektura jde také ruku v ruce s minimalismem, který mám rád, jak už jsem zmiňoval. Mám rád ostré hrany a opakující se linie. Takový lanový most je pro mě naprosto ideální motiv a jsem schopen u něj vydržet několik hodin.
Jaká úskalí čekají na fotografa při focení moderních staveb v Praze?
Skoro vždy fotím ze stativu. Bohužel, na spoustě míst už dnes není takové focení možné. Největší komplikací jsou různé zákazy. Zvláště patrné je to u komerčních a kancelářských komplexů. Ostraha mě z těchto míst vykazuje bohužel čím dál častěji. Rozhodně tomu nepomáhá ani terorismus a s tím spojené kontroly a různé zákazy.
Další komplikací je turismus. Pokud chci vyfotit místo bez lidí, tak dnes už v podstatě jedinou šancí je hodně si přivstat.
Rok 2016 byl pro vás velmi úspěšný. Byl jste také vybrán mezi 18 top fotografů nadačního fondu Elutherie, zaměřujícího se na umění v Česku, Itálii a Francii.
Za toto ocenění jsem velmi rád. Na poslední chvíli, těsně před uzávěrkou, jsem se o této akci dozvěděl. Základem výběru byla soutěž, z které odborná porota vybrala 18 fotografů. Poslal jsem tam své fotografie a ono to vyšlo.
Byl jsem moc rád, že jsem byl vybrán do tak skvělé společnosti. Na výstavě k této akci byly mé fotografie vedle fotografií Martina Stranky, což mi udělalo největší radost. Jeho fotografie jsou pro mě skvělé.
Využíváte při fotografování architektury dlouhých expozic? Pokud ano, tak proč?
Dlouhých expozic někdy využívám. Fotografie pak mají většinou takovou zvláštní atmosféru, především když se převedou do černobílé podoby. Obzvlášť se mi líbí nebe s mázlými mraky.
Výhodou také je, že při dlouhých expozicích se často podaří ze snímku vymazat lidi. Například má série Chrámy nové doby pro Grant Prahy bude celá nafocena pomocí dlouhých expozic. Jinak ale focení na dlouhý čas použiji tak u jedné fotky z dvaceti.
Při fotografování budov jsou častým problémem tzv. kácející se linie… Jak tento problém řešíte?
Hodně záleží, za jakým účelem fotografii pořizuji. Pokud se jedná o komerční focení pro architekty a spol., tak tam rozhodně kácející se linie nesmí být. Z tohoto důvodu používám tilt-shift objektivy, díky kterým je docela snadné se tomuto problému vyhnout.
V mé umělecké tvorbě ale naopak tohoto často využívám. Někdy potřebuji, aby se mi linie sbíhaly a snímek měl dynamičtější podobu.
Používáte ke své práci i nějaké speciální atypické vybavení?
Speciální jsou asi hlavně mé dva tilt-shift objektivy, o kterých už jsme hovořili. S nimi pořídím zhruba devadesát procent širokoúhlých fotek. Kromě toho mám převodovou stativovou hlavu Manfrotto 405. Ta hlava je hrozně velká a těžká. Na chození tedy rozhodně nic moc. Jen díky ní jsem ale schopen komponovat na milimetr přesně. Má totiž mikroposun pomocí převodů. Bez ní bych si nedovedl své focení představit.
Občas se dostanu k focení s jinou hlavou a je to pro mě peklo. Typicky když člověk komponuje třeba s kulovou hlavou, tak si připraví záběr a ono si to pak třeba o 1-2 milimetry sedne dolů. To mě hrozně vytáčí, já to prostě potřebuji mít přesně.
Poslední zajímavost, kterou jsem si nedávno pořídil, je osm metrů vysoký stativ Manfrotto. Ten používám hlavně na focení komerčních zakázek. Mám ho jako takovou náhradu za dron, jelikož focení ve městě a mezi lidmi je velmi komplikované. Na všech místech to není vždy možné.
V soutěži Praha fotografická jste za sérii Pražské parky vyhrál Cenu Svazu českých fotografů. Co vás vedlo k účasti právě s takovou tématikou?
Já už fotím starou Prahu hrozně dlouho (od roku 2005). Po čase jsem ale začal hledat i jiné motivy než jen Karlův most či Malou Stranu.
Postupně jsem tak objevil kouzlo pražských parků. Nejradši mám samozřejmě různé stavby v parcích jako třeba letohrádek Hvězda. Jak jsem tak po těch parcích chodil, tak jsem postupně zjistil, že hodně obyvatel Prahy tyto parky vlastně vůbec nezná a přitom bydlí hned vedle nich.
Cílem této série je tedy ukázat, jaké další krásy v Praze máme a přitom o tom ani nevíme. Samotného mě například velice překvapilo, že na Petříně stojí dřevěný pravoslavný kostel.
Zároveň mě ale také zarmoutilo, že spousta různých památek je v žalostném stavu. Velice se mi například líbí park Cibulka, obzvláště čínský pavilon. Stav parku je bohužel otřesný a u hodně staveb zde hrozí zřícení.
Můžeme vaše fotografie někde vidět?
Aktuálně můžete mé fotky vidět bohužel jen na mých internetových stránkách www.jirisebek.cz.
Určitě bych vás chtěl ale rád pozvat na výstavu, která proběhne na jaře 2018 v pražském Czech Photo Center. Bude se jednat o celou sérii Chrámy nové doby. Tato výstava bude vyvrcholením má práce v rámci Grantu Prahy.
