Mnoho lidí má Josefa Koudelku spojeného především s jeho reportážními a dokumentárními snímky. Každý, kdo se jen trochu zajímá o fotografii, si určitě vybaví minimálně dva soubory: záběry ze srpna 1968 a Cikány.
Na výstavě v pražském Uměleckoprůmyslovém museu jsou z těchto souborů k vidění také staré zvětšeniny, a to někdy i v několika provedeních. Vyvolával je kdysi sám Koudelka. Vystavením několika kopií téže fotky chtěl ukázat, jak se vyvíjel jeho přístup k vlastnímu dílu a jak se měnil způsob, jakým se snímky pracoval.
Za vidění stojí rozhodně i Koudelkova divadelní fotografie, soubor Exily a různé fotografické experimenty.
Ale i kdyby na výstavě nebyla ani jedna z klasických reportážních fotografií Josefa Koudelky, stálo by za to tam zajít.
Mohou za to Koudelkovy širokoúhlé velkoformátové krajiny, poznamenané lidským zásahem. S pohledem romantických krajinářů nemají samozřejmě nic společného. Jsou často geometrické, někdy docela ponuré, ale vždycky je v nich silný nápad. A všechny vyprávějí nějaký příběh.
Je to v duchu Koudelkova obecného přístupu k fotografii. Sám říká, že je mu bližší, když každý snímek sděluje své poselství sám. K fotoseriálům, které dávají smysl až jako celek, se moc nehlásí.
Na Koudelkových krajinách najdete kotouče ostnatého drátu, betonové valy, zemi poničenou válkami i starověké ruiny, zbytečně opravené a "vylepšené" novodobými zásahy. Mnoho z nich je pořízeno panoramatickým fotoaparátem, který speciálně pro Koudelku vyvinula německá Leica.
Snímkům a jejich vyznění vychází vstříc i jejich povedená instalace v Uměleckoprůmyslovém museu. Podobně jako fotografie samotné si hraje s geometrií, perspektivou a souvislostmi.
Rok 2018 sice začal teprve nedávno, ale toto je zcela jistě jedna z nejlepších fotografických výstav, které budou letos k vidění.
