Matúš Zajac je slovenský dokumentarista, který skrze fotografii hledal odpověď na otázku, proč lidé věří, fotografoval také různé subkultury, romské komunity, duševně nemocné i vztahy mezi ošetřovateli a zvířaty v zoo a v cirkuse. I přes temnotu některých z těchto těchto témat zůstává pozitivní a otevřený.
Matúši, kolem devadesátých let jste s dokumentární fotografií získával zkušenosti u Tibora Huszára, v čem vám to pomohlo?
Tibor Huszár mi opravdu velmi pomohl. Bylo to těsně po listopadových událostech a já jsem dostal obrovskou šanci dělat tomuto skvělému fotografovi asistenta. V té době byl v nejlepší tvůrčí kondici a já jsem byl svědkem, jak vznikaly jeho slavné fotografie. Když Tibor spal, vyvolával jsem mu po těžkém dni negativy, takže jsem je viděl jako první a mohl jsem do sebe vstřebat všechny emoce z prožitých okamžiků.
Později jsem sledoval, jak pracuje, když vybírá snímky pro výstavu. Moje fotografie Tibor nikdy nekomentoval, vždy jsme spolu mluvili jen o jeho tvorbě. Ale jednou v roce 1991 jsme vyvolávali negativy a on řekl: Tato fotka je světová, je jako z agentury Magnum. Když jsem se na ni podíval, usmál jsem se a řekl jsem: Ta je moje. Od toho okamžiku jsme se stali velkými přáteli.
Proč něco takového nefunguje i dnes? Proč v současné době fotografové nechtějí předávat zkušenosti mladším kolegům?
Podle mne jde o více faktorů a tím zásadním je asi to, že tito fotografové sami nedostali možnost se u někoho učit. Dnes je stokrát více fotografů než ve 20. století, každý si chrání svoji pozici a nechce si vytvářet konkurenci. Já jsem se naučil jedno: když jsi vizuálně originální, pak se o svoji pozici bát nemusíš.
Proč je podle vás důležité předávat své zkušenosti a znalosti dál?
Matúš Zajac
- je současný slovenský dokumentární fotograf
- vystudoval na pražské FAMU a na V3VU v Bratislavě
- učil na katedře žurnalistiky v Ružomberku, od roku 2011 působí na katedře žurnalistiky fakulty Komenského v Bratislavě
- je držitelem ocenění Czech Press Photo a Slovak Press Photo
- vydal autorské knihy Podoby viery (2011) a Mimo/Out (2014)
- je spoluzakladatelem portálu dofoto.sk
- jeho webové stránky najdete zde
Dlouhodobě fotografovat dané téma vyžaduje více než talent a intuici, musíte v sobě mít etiku a charisma, musíte ovládat psychologii a zejména být naladěni na vnímání okolí a sociálních problémů jiných. To všechno je tak psychicky i časově náročné, že se mladým ani nechce přinášet takovou oběť. Proto se všemožně snažím mladé fotografy motivovat a pomáhat jim, jak jen se dá.
Lidé spojují dokumentární a reportážní fotografii, proč si myslíte, že to vnímají jako jedno a totéž?
Lidé vnímají fotografii skrze webové stránky a sociální sítě, a tam je dokumentární fotografie zastoupena minimálně. Dokonce i v tištěných médiích se minimalizuje počet stran určených pro reportážní fotografii a čtenáři to samozřejmě vnímají. Fotoamatérská obec si pak zákonitě myslí, že reportáž v časopise, která má více než tři strany, už je dokumentární fotografie, což je samozřejmě omyl. Dokumentární fotografové pracují dlouho s cílem dokončit projekt a vydat ho knižně.
Mnoho lidí dokument nefotí, protože mají pocit, že již není co zaznamenávat, že vše bylo nafoceno…
Podívejte se třeba na Darcy Padillu a na její velkolepé dílo. Fotografovala více než dvacet let strašně složité až osobní téma smrti. Osobní témata se nikdy nedublují, jsou neopakovatelná, protože daného člověka nikdo před vámi ani po vás už nenafotografuje. Naopak v reportážích fotograf objevuje nové vizuální prvky, aby se odlišil od ostatních kolegů.
Na osobním projektu Twin pracujete už šest let, jaké to je, věnovat se jednomu tématu tak dlouho, a co vám to dává?
Fotografuji svého sourozence, dvojče, které trpí psychickou nemocí. Předtím, než jsem ho začal fotit, to bylo těžké. Jsem s ním spojen a náhle, když měl dvacet let, se všechno obrátilo naruby - neustále chodíte do různých nemocnic. Z očí mi tečou slzy a musím s tím neustále žít. Teď žije s rodiči a já díky obrazu ukazuji osobní svět prožitý s ním a s rodiči, převedený do expresivní fotografie.
V eseji vědomě vynechávám nemocnice a utrpení, protože to všechno nese jeho a moje mysl a zároveň je to v jeho očích a psychickém rozpoložení, které dostávám do fotografií. Je to tak těžké fotit, ale vím, že to ještě nikdo nenafotografoval. Ale o to mi opravdu nejde, chci ukázat o mnoho víc - vzájemné propojení a úctu dvou bytostí.
Říkáte, že je pro vás těžší fotit baletky než vážně duševně nemocného bratra. Proč?
Fotografovat balet pro mě bylo nejnáročnější kvůli uzavřenosti a strašné sebekontrole těch mladých lidí, kteří bojují v mladém věku o příležitost. Skryté tužby a lásky, zároveň otevřená rivalita. A najednou jsem tam já jako fotograf - vetřelec. Bylo opravdu velmi těžké získat si tyto talentované lidi a stát se tam neviditelným.
Nemoc mého bratra je úděl, se kterým jsem se musel vyrovnat, ale naučil jsem se díky tomu pochopit lidi s hendikepem. Velmi mi to pomáhá při mých cyklech z různých ústavů či při práci s terapeuty a s canisterapií.
V jednom rozhovoru jste řekl: "V Čechách jsem se vždy cítil jako fotograf příjemněji, protože lidé jako paní Daniela Mrázková a další mi dávají pocit, že to, co dělám, dělám dobře." Myslíte si, že se v Čechách a na Slovensku přistupuje k fotografii a k dokumentární fotografii rozdílně?
Ano, v Čechách má dokumentární fotografie ohromnou tradici a stále si drží svoji neopakovatelnou úroveň. V minulém století u vás společně se surrealismem rozkvétal i dokument a velice si vážím tvorby ikon české sociální fotografie. Poznal jsem práci českých autorů i při studiích v Praze a stále si kupuji jejich knihy.
Na Slovensku jsme měli pár osobností, ale jejich tvorba se v podstatě zaměřovala na vesnici a na lidové zvyky. Dokumentární fotografie se u nás neučí a kromě mne teď žádný sociální fotograf nepřednáší ani neinformuje studenty.
Teoretici umění u nás inklinují spíš ke konceptuálnímu provedení reportáže než k sociálním východiskům, což je obrovský rozdíl oproti české scéně, kde mají obě polohy své učitele i zázemí.
Česká i slovenská scéna mají mnoho skvělých dokumentárních fotografů. Z české můžeme jmenovat Karla Cudlína, Jaroslava Kučeru, Viktora Koláře, Josefa Koudelku, Jindřicha Štreita či Antonína Kratochvíla. Co se podle vás stane se zdejší dokumentární scénou, až zde nebude tato generace fotografů?
U nás odešel Tibor Huszár i Karol Kállay a už pociťujeme, jak nám chybí. Střední generace fotografuje buď reportáž, nebo konceptuální vizualizace s absurdním východiskem. Přemýšlel jsem nad tím, že ani u vás neznám mnoho autorů střední generace, kteří by pokračovali dál a navázali na tyto ikony, ale je zde jedna důležitá věc. Pan Štreit stále vyučuje na ITF, pan Kolář na FAMU a pan Cudlín v Czech Press Photo centru. To je skvělé a dává to naději do budoucnosti.
Odchází podle vás dokument do zapomnění, nebo má ještě šanci na znovuzrození?
Ve světě se v poslední době vytvořila silná generace, vycházející z děl Anderse Petersena nebo Michaela Ackermana. Tato forma je přímou oponenturou konceptuálních tendencí. Dokumentární fotografie zasahující člověka stále žije, i když v drsnější psychologické rovině a vizualizaci.
Se skupinou dalších lidí jste rozjel unikátní projekt dofoto.sk, který se věnuje sociálnímu a expresivnímu dokumentu. Formou esejí a rozhovorů představuje slovenské i české mistry tohoto žánru. Co vás k tomu dovedlo a jak náročné je bojovat o záchranu kvality?
Jsem nesmírně rád, že se nám už za krátký čas podařilo zveřejnit eseje a rozhovory s opravdu skvělými autory. Tento projekt má ukázat všechno, o čem jsme se zde bavili.
