Na počátku vašeho fotografování byl mobil a Instagram. Jak se to všechno odehrálo?
Fotit jsem začala v roce 2013 s novým mobilem, jelikož jsem v té době neměla žádný foťák. Postupně jsem dávala fotky na Instagram… a tím to asi začalo, zpětná vazba od lidí mě velice nadchla. Pak jsem si koupila svou první malou zrcadlovečku Canon 100D a začala jsem si užívat fotky s krásným bokehem (rozostřené pozadí, pozn. red.). Víc jsem se ale na focení vrhla až s koupí velké plnoformátové zrcadlovky Canon 6D. Pořád si ale focení udržuji jako formu hobby, není to moje hlavní profese.
Proč jen hobby, a ne profese?
Z jednoduchého důvodu, protože si můžu vybírat, co chci fotit, a co ne. Nejsem nucena fotit věci, které mě až tak nebaví. Taky se nemusím bát toho, zda budu mít další měsíc nějaký příjem, nebo ne.
Na druhou stranu je fakt, že nemám tolik času, kolik bych chtěla, protože skoro každou volnou chvíli trávím focením nebo úpravou fotek. Tím pak trošku trpí můj osobní život. Takže to má svoje plusy i minusy.
Věděla jste od samého začátku, že středem vašeho zájmu budou lidé?
Právě že vůbec… Ze začátku mě fotografování lidí vůbec nebavilo, spíš jsem fotila přírodu a především pak zvířata, které miluji už od dětství. Nevím, co se změnilo, ale uvědomuji si, že jsem se začala v jednom okamžiku soustředit hlavně na lidi. Začaly mě bavit portréty, které se snažím stále spojovat s přírodou, ke které mám blízký vztah. Fotky z ateliéru u mě nenajdete (asi i proto, že žádný nemám). Teď, když si chci vyfotit krajinu nebo fotku zvířete, pak nejradši s nějakým člověkem.
Máte pokaždé koho fotit?
Focení s lidmi má samozřejmě jeden háček, a tím je shánění modelů. Když se stane, že po ruce nikoho nemám, ale hlava je plná nápadů, pak si musím vystačit sama se sebou a samospouští. To je pak ale mnohem náročnější: než si nastavím foťák, zaostřím, ale hlavně jak to bývá - člověk je nejvíc kritický sám k sobě, a tak než vyberu nějakou fotku, která se mi líbí, musím jich nacvakat opravdu hodně.
Čekala bych, že budete mít zástupy zákaznic toužících po romantických fotkách právě od vás.
V dnešní době je opravdu hodně dobrých fotografů, a proto není těžké najít si někoho, kdo vás vyfotí. Je náročné prosadit se a dostat se do povědomí lidí, aby si vybrali právě vás. Taky se mi zdá, že se fotografování stává hodně populární a lidé se prostě fotí sami.
Změnil se nějak váš přístup k focení lidí od doby, co fotíte portréty?
O sto procent. Ze začátku jsem se na portréty koukala velice zjednodušeně. Hodnotila jsem je podle "líbí - nelíbí". Teď se snažím o to, aby z daného portrétu šla nějaká energie, aby vyvolal nějaký pocit a emoci. Samozřejmě ne vždy se mi to povede, ke spokojenosti mě čeká ještě dlouhá cesta.
Jak pracujete se ženami, které si nejsou jisté samy sebou?
Především jemně a citlivě. Snažím se je přesvědčit o tom, že jsou krásné. Na focení žen je úžasné, že má každá své vlastní kouzlo, které se snažím určitým způsobem zachytit. Hodně často se mi stává, že si ženy nejsou samy sebou jisté nebo si myslí, že nejsou fotogenické, tak je hodně chválím a snažím se, aby mělo focení přátelskou atmosféru jako při focení s kámoškou. Díky tomu se uvolní, a nakonec i holky a ženy, které nejsou zvyklé na "pózování před objektivem", jsou překvapené, jak pohodově focení probíhá. Dokonce si to i užívají. Pak je radost na obou stranách.
Čeho si obvykle na lidech, které fotíte, všimnete ve chvíli, kdy je vidíte úplně poprvé?
Vždy se snažím najít, co je na daném člověku zajímavé. Vlasy, úsměv, oči… Každý máme něco "svého" a na to se pak zaměřuji. Taky se hodně koukám na to, co z člověka vyzařuje. Když je hodně veselý a optimistický, tak se snažím fotit "rozesmáté" fotky, aby zachytily jeho pravou podstatu a osobnost. Když je někdo spíše vážný, tak ho do úsměvu samozřejmě nenutím.
Fotíte portréty raději v prostředí, které je známé vám nebo lidem, které fotografujete?
Zjistila jsem, že je pro mě nejlepší neplánovat, protože to stejně dopadne úplně jinak. Nejradši se prostě s člověkem sejdu a projdu se s ním, povídáme si a pak, když vidím hezké místo, tak něco nafotíme a pak jdeme dál. Když nad tím teď přemýšlím, tak mám možná raději méně známé prostředí, protože tam mám jiné nápady a pohledy než na "svém" obehraném místě.
Fotíte i svatby. Občas jsou někde slyšet názory, že podstatou dobrých svatebních fotek je reportážní přístup, nikoliv fotografování portrétů. Jak se na to díváte vy?
Pro mě je to obojí. Je to vlastně takové zdokumentování toho dne "D" jako takového, ale pak je tam prostor i na intimní focení portrétů daného páru.
Čím je pro vás Instagram, který stál na začátku vaší fotografické kariéry?
Instagram je super nástroj v tom, že se vám na něm dostává okamžité zpětné vazby v podobě komentářů. To člověka hodně nabudí. Taky je to zdroj inspirace. Díky Instagramu jsem potkala hodně lidí a navázala hodně přátelství, za která jsem vděčná.
Myslíte si, že je reálné prezentovat své fotky pouze a jen na Instagramu (a tedy nemít portfolio na webu)?
Myslím, že je určitě možné mít své fotky jen na Instagramu, ale taky je dobré mít své portfolio, jelikož je možné tam dát do jednoho alba více fotek z jednoho focení… Kdybych je dala všechny na Instagram, tak tím lidi asi budu nudit.
Když se řekne úspěch v kontextu fotografie, co to znamená pro vás samotnou?
Pro mě to znamená hlavně spokojenost lidí, které fotím. Když se sami sobě na fotkách líbí, jsou nadšení a překvapení tím, jak jsou fotogeničtí, i když si to o sobě nemysleli. To je pro mě největší úspěch a největší radost. A taky to, když mě doporučí dál svým známým.
Myslíte si, že je možné, aby byl kreativní člověk někdy plně spokojen se svou tvorbou?
Těžko říct… Možná to jde.
Já osobně jsem ale hodně kritická sama k sobě a pořád vidím nedostatky, na kterých pracuji. Tím se snažím posouvat ve své tvorbě a neustále zkoušet nové věci jako focení z různých uhlů, což samozřejmě platí i pro editování fotek. Právě úpravou fotek trávím nejvíc času a tam taky vidím věci, které chci zlepšovat.
Snímky Jany Szabové najde také zde:
- web (www.motylkyphotography.cz)
- Facebook (www.facebook.com/motylky/)
- Instagram (www.instagram.com/motylky/)
