(1. část) - První večer v Manile jsem nečekaně strávila s Timem - tedy se známým z letadla, kterému odpadlo rande z Tinderu. Šli jsme na večeři, masáž a do baru nad hostelem. Z Manily jsem toho moc neviděla, ale ani mě to nelákalo. Zatím jsem neměla možnost Filipínce poznat příliš dobře, ale čeho jsem si stihla všimnout, je to, že ať dělají, co dělají, neuvěřitelně to prožívají a dávají do toho spoustu energie. Jsou pořádkumilovní a rádi zpívají. Taky jsem si všimla toho, že je Manila městem, které nikdy nespí.

Po dvou nocích v Manile mě čekal přesun na ostrov Palawan, kde jsem absolvovala pětihodinovou cestu minivanem do městečka El Nido. O tomto místě jsem slyšela jen samá superlativy. Čekala jsem cosi jako ráj, myslela jsem si, že přijedeme na místo s bílými písečnými plážemi, kde budu pár dní jen relaxovat, jenže realita byla úplně jiná.

V mém hostelu navíc nebylo ani živáčka. Představa, že bych měla své 30. narozeniny oslavit sama v tomhle zapadákově a bez dobrého internetu, který je pro mou práci nezbytností, byla frustrující. Asi jsem byla příliš unavená a smutná na to, abych to brala s nadhledem.

V hostelu mi jeden Filipínec řekl, kolik stojí tour k vodopádům a kolik cesta na pláž Nacpa. Byly to docela vysoké ceny pro někoho, kdo neřídí a cestuje sám. Tak jsem se ho zeptala, kolik stojí pronájem motorky. Bylo to 600 pesos na den -  a já jsem měla celkem jasno, jak to budu další den řešit.

Ráno jsem nasedla s klučinou z hostelu na motorku, abychom byli o dva kilometry dál zastaveni kontrolou. Z motorky tekl benzín a můj řidič neměl řidičák… Takže nás poslali zpátky a já se naštvaná nechala tricyklem odvézt na pláž Las Cabaňas, kde bylo přelidněno. Jinak ale byla moc pěkná. Počkala jsem si tam na krásný západ slunce.

Třetí den ráno jsem jela tricyklem hodinku na pláž Nacpan, která má být nejkrásnější pláží na severu Palawanu. Hodinová cesta tricyklem byla docela zážitek. Na Nacpanu jsem byla téměř sama. Byl to úžasný pocit a pláž byla opravdu krásná. Vlastně nešlo ani tak o pláž samotnou jako spíš o výhled, který nabízela. Zalesněné skály v podobě ostrovů rostoucích z moře a mizející v dálce mi definitivně učarovaly.

Autor fotografie: Marek Musil

Romana Marie Jokelová

• Marketingová specialistka.
• Fotografka, cestovatelka, a blogerka.
• Instagram: romana_marie_traveldiary

Později odpoledne jsem vyrazila k vodopádům, které nesou název Kuyawyaw, a které jsou složeny ze tří stupňů. Vstupné je 200 pesos + 200 pesos za průvodce. Průvodci na takových místech nejsou obvykle vůbec potřeba, ale nějak si tady peníze vydělávat musí…

Prováděla mě mladičká Marikon. Bylo jí 21 let a už byla vdaná. Se svým manželem, farmářem na rýžových polích, měla dvouletou dcerku, o kterou se starala maminka, aby mohla Marikon vydělávat peníze. Ptala jsem se jí, kolikrát za den tu šílenou cestu k vodopádům jde. Říkala, že jen jednou. Pokud tedy dobře počítám, vydělá si za den cca 80 Kč! Už je mi úplně jasné, proč tu vídám tolik postarších bělochů s hezkými mladými Filipínkami. Směřují za lepším životem. Podle Marikon je pro ně Evropa a Amerika něco jako ráj na zemi.

Vodopády byly vskutku hezké, ale takové, jaké jsem viděla na Kubě, jsem od té doby nikde nenašla. 

Pár dní jsem na Palawanu strávila odpočinkem a prací. Poslední den jsem vstávala v šest hodin, abych se sbalila a vyrazila na transfer do Puerto Princesa. Pokaždé, když někam jedu, je to pro mě hodně o cestování, ale Filipíny byly zatím spíše takové dovolenkové a já zjistila, jak moc mě tohle nebaví.

Řidičák na motorku mi opravdu chyběl

Přála jsem si být řidičkou, pronajmout si skútr a prostě to tam profrčet křížem krážem. Být svobodná a zastavit si, kde by se mi jen zachtělo. Měla jsem ale smůlu, a tak jsem se zařekla, že si po návratu do Čech udělám řidičák na motorku a překonám svůj strach z řízení. Mimo to jsem zvyklá cestovat sama, ale na Filipínách jsem měla pocit, že by bylo super mít vedle sebe nějakého parťáka. Mám pocit, že jsem se na cestu nevydala v nejlepším rozpoložení… 

V Puerto Princesa jsem se vydala na "island hopping" s jedním českým párem, na který jsem narazila na facebookové cestovatelské seznamce. První zastávkou byl menší korálový útes, kolem kterého plulo pár rybiček. Z těch jsem měla radost, ale útes samotný zjevně umíral. Celé to dorazil týpek z posádky, který turistům ukazoval útes a na všechno na něm sahal.

Naprosto mě dostal ve chvíli, kdy vzal obří ježovku, vytáhl jí z vody a začal ji ukazovat turistům. Ptala jsem se ho, jestli je mrtvá, když jí bere z moře?! Nebyla?! Hodila jsem na něj vražedný pohled, ale to ho nerozhodilo. Seděla jsem tam smutná a naštvaná. A aby toho nebylo málo, když ho ježovka omrzela, prostě jí do mrsknul zpátky do vody a nazdar.

Druhý ostrov byl jen o jídle. Nic jiného na něm kromě pár mangrovníků nebylo. Atrakcemi toho třetího byly masáže a Coca Cola. Island hopping z El Nido si každý chválil, ale tohle byla hrůza. Byla jsem přesvědčená o tom, že se má cesta, na kterou jsem se vydala, nevyvíjí tím nejlepším způsobem.

Z Puerto Princesa jsem letěla do Cebu, kde mě uvítaly bouřky. Na letišti byly šílené fronty lidí na taxi, tak jsem si objednala řidiče Grabu. Za 300 pesos mě měl dovézt z letiště na autobusák, kde jsem chtěla chytit spoj do Moalboalu. Poslední měl jet v 19:30, jenže město bylo tak zacpané, že mi hrozilo, že nestihnu vůbec nic, a tak jsem se svého řidiče zeptala, kolik by mě stála cesta až do Moalboalu. Řekl, že 1 900 pesos. Rozhodla jsem se tedy jet s ním až do cíle a nic neriskovat.

Krásy podmořského světa

Další den ráno jsme se s pár lidmi z hostelu (i přes blížící se cyklón) rozhodli jít šnorchlovat. Nechat si ujít podvodní svět v Moalboalu bylo nemyslitelné. Ticho pod vodou a pozorování karet, rybiček, krásně barevných korálů a miliard sardinek bylo dokonalým balzámem na duši. Jediné, co mi chybělo k dokonalosti, byla schopnost potopit se více než tři metry, abych si mohla útes prohlédnout ještě lépe. Byl neskutečný. Po hodině v moři jsem se vrátila do hostelu. Moře bylo už pěkně rozbouřené, a tak jsem nechtěla nic riskovat.

Večer přijela do hostelu mladičká Leah, která byla na Filipínách na stáži jako sociální pracovnice. Vyprávěla nám o problémech, se kterými se setkala během své práce. Filipínky prý rodí velmi mladé, chybí osvěta, a tak je běžné, že se ve 14 letech stávají matkami a do roka mají druhé dítě a záhy klidně i třetí. Žijí na ulicích, nemají peníze. Únosy dětí kvůli prostituci a žebrání tu také nejsou ničím zcela výjimečným…

Druhou část cestopisu přineseme příští týden.