Vlak z nádraží na londýnské Liverpool Street vyráží přesně. Zhruba po hodině jízdy malebnou krajinou zastavuje ve Whittlesford Parkway. Vystupuji a vydávám se pěšky k legendárnímu válečnému letišti v Duxfordu. Procházím kolem typicky anglických vesnických domků a najednou slyším ten charakteristický chraptivý řev. Tak zní jenom dvanáctiválec Rolls-Royce Merlin, uvědomuju si… a nad hlavou mi proletí Spitfire.
"Takhle to tady možná vypadalo, když českoslovenští stíhači startovali do bojů bitvy o Británii," říkám si a přidávám do kroku. Už chci být na letišti.
Duxford: tady byla doma česká 310. stíhací peruť
Procházím bránou letiště. Stále tady vzlétají a přistávají letadla, ale především je zde velké letecké muzeum. Spěchám do staré části, k hangárům a domečkům, které tu stály už za dob druhé světové války. V těchto místech byste v roce 1940 narazili na 310. československou stíhací peruť. Tedy na naši první, zřejmě nejslavnější a určitě nejúspěšnější stíhací jednotku v řadách britské RAF během druhé světové války.
Cestou mě ovšem zastaví volání fotografa, postávajícího u letištní plochy. "Hej! Rychle pojď sem, bude přistávat Spitfire!" Mává na mě. Vidí, že mám fotoaparát a přeje mi, abych nepropásl příležitost. Má pravdu, Spitfire za chvilku dosedá.
Dáváme se spolu do řeči. Je to britský spotter, tedy fotograf, který se specializuje na snímky letadel. "Já jsem z Česka. Odtud z Duxfordu létali naši kluci," říkám mu. "Tady létá na leteckých dnech spousta lidí z různých koutů světa - Američani, Němci, Kanaďani…" vypočítává, jako by mi přesně nerozuměl.
"Ne, ne, Čechoslováci tady létali v bitvě o Británii," vysvětluju a z výrazu jeho obličeje čtu, že mu to nic moc neříká. "Jo, byly to tehdy velké příběhy," hraje zřejmě tak trochu na jistotu. Možná proto, aby se mě nedotknul, možná ale naráží na to, že v řadách RAF působilo mnoho zahraničních pilotů (Poláci, Novozélanďané, Kanaďané, Češi, Belgičané, Australané, Jihoafričané… a mnozí další).
Čechy připomínají jména na tabuli
Kousek za hangáry se krčí typicky britský cihlový domeček, obklopený vysokými obrannými valy. Uvnitř je operační místnost uvedená do takového stavu, v jakém byla v době bitvy o Británii. Vyvýšený pult s telefony a vysílačkami. A pod ním obrovský stůl z mapou, po které operátorky Ženských pomocných leteckých sborů WAAF posunovaly siluety letadel, reprezentující jednotky ve vzduchu.
Na tabuli v operační místnosti jsou napsána jména pilotů, která nezní ani trochu britsky: Hess, Fejfar, Janouch, Fürst, Prchal, Vopálecký, Rechka, Hubáček… Ano, tady samozřejmě o našich pilotech vědí. Na chvíli se zastavuji. Snažím se představit, jak jim tehdy asi bylo.
Mnozí z nich už se nikdy nevrátili domů. Vypráví o tom malá měděná cedulka u pamětního stromu za jedním z hangárů: "Tento strom byl zasazen na památku členů 310. (české) stíhací peruti, kteří zahynuli během působení na letišti RAF v Duxfordu v letech 1940-41. Piloti: J. Chalupa, E. Fechtner, V. Goth, F. Hradil, J. Komínek, F. Marek, J. Štěrbáček. Mechanici: B. Pohner, J. Zavadil."
Písmena psaná křídou, velké osudy psané životem
Venku si sedám na lavičku. Nedá mi to a googluji si osudy letců, jejichž jména jsou napsána křídou na tabuli v operační místnosti.
Velitel 310. stíhací perutě Alexander Hess přežil válku. Vrátil se do Československa a podařilo se mu uprchnout před komunisty do USA. Zemřel v roce 1981 (v 83 letech). Stanislav Fejfar byl sestřelen v roce 1942 na severu Francie a zahynul. Nedožil se svých třicátých narozenin. Svatopluk Janouch válku přežil a podařilo se mu utéci i z komunisty ovládnutého poválečného Československa. Zemřel v roce 1966 v New Yorku, bylo mu pouhých 52 let.
Bohumír Fürst přežil válku a vrátil se domů. V roce 1950 ho jako mnoho dalších pilotů působících v britské RAF zatkli komunisté a poslali ho do těžkého žaláře ve věznici na Mírově. Tak se tehdy národ odvděčil hrdinům, kteří za něj nasazovali životy. Když ho pustili, mohl už dělat jen skladníka. Lepší práci bývalé letecké eso dostat nesmělo.
Americká krása: P51 D Mustang i hangár od Normana Fostera
Vzhledem k tomu, že se na letišti v Duxfordu v podstatě každý den létá a ve vzduchu se objevují historické stroje ze sbírek Imperiálního válečného muzea, najdete u dráhy samozřejmě i fotografy. Opět na mě jeden z nich volá. Kolem krku se mu houpá vysílačka, naladěná na frekvenci řídící věže. "Za chvíli půjde na vzlet Mustang!" upozorňuje mě, co zjistil.
Stíhačka P51 D Mustang se dá dokonale vystihnout názvem jednoho známého filmu. Je to prostě "Americká krása". A tak tam stojíme v chladném větru a tiše obdivujeme ladné křivky stříbrné Marinell. Právě tak totiž kdysi pilot pojmenoval tuhle kovovou krásku.
Kousek opodál stojí nádherná skořepinová stavba od světového architekta Normana Fostera. Je to monumentální pocta americkým pilotům, kteří bojovali v Evropě a od roku 1943 operovali mimo jiné také z letiště v Duxfordu. Říkám si, že něco podobného, i když třeba skromnějšího, by si jistě zasloužili také Češi, Slováci a Poláci.
Jen mít trochu více času…
Do Duxfordu jsem přijel po poledni. Najednou je těsně před zavíračkou a já si uvědomuju, že půl dne na prohlídku tohoto leteckého muzea je v mém případě zoufale málo. Věnoval jsem se jenom expozicím zaměřeným na druhou světovou válku, ale jsou tady i jiné, plné strojů z počátků letectví nebo ze současnosti.
Hodně času jsem strávil pozorováním vzletů a přistání historických letadel. Najednou si uvědomuji, že jedna důležitá věc mi tak nějak unikla: Nikde jsem zatím nenarazil na Hawker Hurricane v barvách Josefa Františka. To byl na jedné straně geniální stíhač, který si během krátké doby připsal 17 sestřelů nepřátelských letadel, ale na druhé straně také velmi nedisciplinovaný voják, který nejraději bojoval jako osamělý vlk.
Působil v řadách polské 303. stíhací peruti a zahynul při návratu z hlídkového letu už v roce 1940. Proč se to stalo, nikdo neví. Možná byl totálně vyčerpaný z obrovského počtu bojových vzletů, možná chtěl předvést frajeřinu nad domem svého děvčete…
Třeba budete mít štěstí a uvidíte RF-R v plné kráse
"Žádný podobný pilot neexistoval před ním a nebude existovat ani po něm. Létal sám a pouštěl se do boje s přesilou, přepadal Němce ze zálohy. Byl tím nejlepším střelcem, když stiskl spoušť kulometu, znamenalo to sestřeleného Němce. Létal s láskou a odvahou. Byl největším hrdinou bitvy o Anglii," řekl o Františkovi pobočník velitele 303. peruti Witold Żyborski.
Když budete mít trochu štěstí a budete na to myslet hned po příjezdu do Duxfordu, třeba dopadnete lépe než já a uvidíte ho. Hawker Hurricane s písmeny RF-R na boku a kulatým českým znáčkem pod kabinou pilota. V Duxfordu totiž v roce 2020 uvedli jeden Hurricane přesně do té podoby, jak prý vypadal Františkův stroj těsně předtím, než se zřítil 8. října 1940 v Cuddington Way.
Sbohem a snad i na shledanou
"Jedna návštěva Duxfordu asi nestačí," běží mi hlavou, když v poslední možný okamžik, tedy v 18.00, vycházím branou letiště ven. Chápu, proč si sem fanoušci kupují celoroční permanentky, každý den tu prý létá něco jiného. Jdu po stezce v polích zpátky na železniční zastávku ve Whittlesfordu. A z modré výšky nade mnou mě provází chraptivý zvuk dvanáctiválce Merlin.
Jak se dostat na letiště IWM Duxford
- Vlakem z londýnského nádraží na Liverpool street do stanice Whittlesford Parkway. Dále lze jet autobusem nebo jít pěšky (cca 40 minut chůlze). Stezka vede bezpečně podél frekventované silnice. Velký pozor je ale potřeba dát při přechodu silnic u kruhového objezdu, ze kterého vedou přivaděče na dálnici. S dětmi bych jel raději autobusem.
- Jinou možností je dojet do Cambridge a autobusem jet odtud.
- Muzeum a letiště je otevřeno každý den. Více informací najdete na webu muzea.
