Když jsem si vás googlovala, vyskočilo na mě video, jak jste s Karlem Gottem hosty u Karla Šípa ve Všechnopárty a vy mistrovi říkáte, že je plesnivý, stejně jako ostatní lidé.
Ano, plísně a růst plísní byly tehdy můj aktuální projekt. Natočili jsme o nich v česko-americké produkci dvacetiminutový sci-fi film, který se uvádí zatím spíše v Americe. Je to plné počítačových efektů, hráli zde američtí herci, natáčelo se v Česku.
Nedávno jste měl vernisáž výstavy v Nikon Photo Gallery nazvané Vzpomínky na svět. Vy fotíte značné množství témat - mikrosvět, přírodu, krajiny, horolezce… Jak jste vybíral příspěvky na výstavu?
Tenhle široký záběr právě jako celek moc dobře vystavit nejde. Soustředil jsem se tak čistě jen na krajinářské snímky. Jsou to krajiny ze čtyř kontinentů za posledních osm let, včetně nejaktuálnějších snímků z letošního ledna.
Jste i ambasadorem Nikonu. Co to přesně znamená?
Dá se říct, že ambasador značky je pro fotografa ta nejlepší pocta. Nikonu se líbí, co dělám a jak s jejich foťáky zacházím, svým fotografováním tak můžu inspirovat další lidi. Obecně je to tam taková hezká rodinka.
Co všechno musí vaše fotoaparáty vydržet? Dle videí, které z cest natáčíte, je opravdu nešetříte.
Zatím to vydržely vlastně všechno. Ve velehorách je suchý mráz, s minus dvaceti stupni neměly problém. Moc jim nesvědčí voda, ale i tu už přežily. Přežily i slanou vodu na Karibiku. Problém pro objektiv znamenal až velmi jemný písek v Mongolsku, do kterého mi spadnul. Teď se spíše bojím podmínek v Ekvádoru, kam právě teď mířím natáčet. Je tam totiž naprosté vlhko a to by mohl být problém.
Kromě klasických foťáků poslední dobou vášnivě pořizujete snímky a videa také z dronu. Pojede s vámi i do Ekvádoru?
Ano, právě jsem si ho vyzvedl (ukazuje nový dron v krabici). Jedná se o nový vylepšený model, po expedici ho opět vrátím. Doufám, že bude vypadat pořád nějak takhle… Je to úplná novinka loňského listopadu, DJI Phantom 4 Pro. Upřímně, už z toho jde trochu strach, je to vlastně létající autonomní počítač, co má vlastní hlavu. Zatím se tak oťukáváme…
Co všechno s dronem podnikáte?
Lze s ním pořídit unikátní záběry z jiných úhlů a jiné perspektivy. Ale drony rovněž mohou mít odběrová zařízení pro sběr vzorků vzduchu, vody či půdy. Tam, kam by se pro jeden vzorek složitě škrábal horolezec, dron má za okamžik nasbíranou stovku vzorků. Nebo výzkumníci někde v polárních oblastech ani nemusí vylézat z lodě a vyšlou tam dron.
Není to konec romantiky?
Já bych řekl, že to je právě začátek romantiky, že dron nám otevírá nové dimenze.
Vy také údajně držíte světový rekord za nejvyšší nadmořskou výšku, v níž se vám podařilo zprovoznit dron. Pouštěl jste ho tehdy v základním táboře pod K2.
Ano, myslel jsem si to, ale když jsem rekord oznámil na internetu, ozval se mi Rakušan Lukas Furtenbach a prý "sorry, Petr". Ten rekord drží on, byl podstatně výš než já, ale že s tím ještě nechtěl jít ven. On pustil dron v osmi tisících metrech. Upřímně řečeno, když jsem viděl, kolik administrativy a vyplňování papírů je potřeba k zapsání do Guinessovy knihy rekordů, oddechl jsem si.
Na Instagramu mě zaujaly vaše fotky mikrosvěta, mnohé z objektů nejsou pouhým okem vůbec viditelné. Nebýt vašich silných mikroskopů a fotoaparátů, zůstal by nám přitom tento mikrosvět úplně skryt.
Je to až překvapivá krása. Dneska mají lidé procestovaný celý svět a tenhle mikrosvět je další neprobádanou dimenzí. My se ho snažíme zprostředkovat širší veřejnosti, na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy máme každoroční projekt Věda je krásná a do něj často zařazujeme právě mikroskopem nazvětšované mikroorganismy. Propaguju mikrosvět, co to jde - dávám to na všechny sociální sítě, dokonce i u nás v domě na chodbě jsem rozvěsil fotky z mikroskopu. Pořád mě ještě nepřestalo bavit, jak na ty snímky reaguje veřejnost.
Jste popularizátorem nejen mikrosvěta, ale také vědy obecně. Přistupujete k tomu velmi originálně, jak lze vidět na vašich videích na YouTube nebo v rámci vašeho seriálu Petrova divočina na TV Nova. Výborně jsem se bavila nad videi, jak házíte šnečí ulity z letadla nebo jak ve vodě zkoušíte, jak to dělá vírník, že vidí nad vodu i pod vodu. Jak vás tyto experimenty napadají?
Jsem praštěnej, takže to jde samo. (smích) Tak třeba vírník mě napadl, když jsem čekal ve frontě na poště. Ještě než jsem došel k přepážce, poslal jsem tento nápad e-mailem do Novy.
Vede tudy cesta, jak zpopularizovat vědu?
Myslím, že jo. Když napíšu článek do odborného přírodovědeckého časopisu, tak jsou ty poznatky určitě serióznější a přesnější, ale zasáhne to tak maximálně tisíc lidí. Jenže moje videa na internetu mají výrazně více zhlédnutí a některé z dílů Petrovy divočiny na Nově vidí na milion diváků. Ale samozřejmě je to tam podáno povrchněji a člověk u toho trochu šaškuje. Nicméně já ta témata většinou páruji, takže koho zaujme mé video, může si na internetu pak k tomu vyhledat podrobnější a odbornější článek. Třeba u mě na webu.
Činností máte opravdu hodně. Kromě těch, o nichž jsme již mluvili, je to také horolezectví. Jde to nějak kloubit s tím výzkumem a focením, abyste to stíhal všechno najednou?
Kupodivu ano. Třeba K2 nebyl žádný vědecký projekt, šlo o mezinárodní horolezeckou expedici. Ale už jsem o tom udělal film, který teď stříhám. A vytěžil jsem ji i popularizačně, když jsme lidem ukázali výškovou nemoc; použil jsem to pro reportáž právě do Petrovy divočiny. A pak se to už nabalovalo - po návratu jsme s horolezcem Radkem Jarošem simulovali hypoxii (nedostatek kyslíku v těle - pozn. red.) v izobarické komoře a nechali jsme to dojít až téměř k bezvědomí.
Vy jste ochoten pro popularizaci vědy téměř nasadit život.
No, to bylo ještě dobrý, ale o týden později jsme šli oba do podzemí, kde je málo kyslíku. Tam jsme to ale přehnali, dostali jsme se do stavu, kdy umře spousta mozkových buněk, Radek dokonce nějakou dobu velmi špatně viděl, ale už vidí zase dobře. Když se to pak vysílalo o týden později, byl jsem v Lesothu a zrovna jsem ležel s opravdovou výškovou nemocí ve stanu, paralyzovaný asi patnáct hodin. Zařekl jsem se, že rozhodně nebudu natáčet nic o impotenci nebo rakovině, abych to také nepřivolal.
Jste také vášnivým cestovatelem. Jak si vybíráte destinace?
Těch nabídek mám tolik, že bych mohl být celý rok mimo Evropu. Jenže mám malé děti a nechci tady nechávat ženu dlouho samotnou. Takže si vybírám hlavně rychlé projekty, co jsou na málo dní. Odmítl jsem nedávno třeba Velikonoční ostrovy, Mexiko, Guatemalu. Kývnul jsem na Kilimandžáro a teď na Ekvádor, protože jsou to krátké akce. A pak si také vybírám to, co mě zajímá a s kým mě to zajímá.
Za čím jedete do Ekvádoru?
Jedeme tam natáčet film o zanikajících civilizacích. Jede tam výprava v čele s předním egyptologem profesorem Miroslavem Bártou, s nímž jsem se seznámil v Egyptě na vykopávkách. Chceme natočit mizející kulturu zdejších indiánů Huaorani, než zanikne úplně.
Podnikl jste také výpravu na Bajkal, což je poslední dobou celkem populární. Zaujal mě ale váš způsob dopravy - týden jste tam jel vlakem proslulou Transsibiřskou magistrálou. Jaké to bylo?
Byl to neskutečný zážitek na celý život. Kupovat si kupéčko je škoda, to je člověk izolovaný. Nejlepší je ten nejlevnější lístek do tzv. platzkarty, přezdívané prasečák, která se v noci změní na společnou noclehárnu. Skvělý je i výhled z okna - v pondělí kukuřice, v úterý konopí, ve středu směs všeho, město a zase směs, ve čtvrtek pak březové háje.
Vaši fotku, kterou jste pořídil na Bajkale, si vybral momentálně nejčtenější spisovatel světa Paulo Coelho. Jak k tomu došlo a co přesně je na fotce zachyceno? Vypadá to jako koleje na Bajkalu…
No, to byl takovej složitej příběh. Potřeboval jsem peníze na první dron, a tak jsem uzavřel takovou tajnou smlouvu s Bohem, že když brzy získám nějaké nečekané peníze, koupím za ně věc, s kterou budu dělat tyhle šílený věci. No, a ona mi hned volá Coelhova editorka a koupili ode mě fotku, co našli na jednom dnes již neexistujícím serveru. Ty koleje jsou tam ale dodány v redakci, na vodní hladině samozřejmě žádné takové nejsou. Co se tak pamatuju, když jsem snímek pořizoval, měl jsem zrovna úplně pitomou horečku, a tak jsem jen fotil Bajkal z mola, zatímco moji kamarádi zalezli do sauny.
Vy si ale dokážete dobrodružství najít i skoro doma "za barákem". Viděla jsem třeba video, jak se v zimě brodíte korytem řeky Doubravy nebo jak jedete na vodu po částečně zamrzlé Orlici.
Je to tak. Člověk často jezdí někam daleko a tam začne dělat aktivity, které by normálně nedělal, začne prožívat dobrodružství, na která třeba není připravený. Jenže to jde výborně i tady. Třeba ten zimní sjezd Orlice před týdnem, kdy jsme čtyřicetkrát přetahovali loď přes led a znovu šli na vodu, byl zážitek srovnatelný s Bajkalem. Jen trval jeden den.
Co máte nyní v plánu?
Rádi bychom s Ondrou Sedláčkem z katedry ekologie vypálili kus Brd, pro přírodu a její diverzitu je to obrovské plus. Loni jsme tam vypalovali jen malou oblast, tentokrát by to mělo být větší. Tedy samozřejmě šlo o oficiální akci, byly tam všechny složky integrovaného systému, které to pojaly jako cvičení.
Tak nevím, co vašemu pohledu řeknou někteří ekologové.
To by byli magoři, kdyby byli proti tomu. Požáry v přírodě tu byly odjakživa, na vypálené půdě se dostanou ke slovu živočichové a rostliny, kteří doposud nedostali šanci, podobně jako třeba na tankodromech v půdě rozježděné tanky nebo na dně vypuštěného rybníka. Parádní byl i orkán Kyrril, jenž na Kokořínsku poslal k zemi kus lesa.
A co máte v plánu kromě podpalování Brd?
Mám nabídku jet do Papuy-Nové Guineji, ale asi dám přednost Irsku. Jeli bychom tam za skvělým fotografem Georgem Karbusem, i s celou rodinou. Chceme se tam potápět k delfínům a fotit. Také chceme jet znovu do Ameriky, ale ještě nevíme kdy.
On ale teď Donald Trump nechce moc přijímat do země cizince…
Já myslím, že by nás tam vzal. Letos v lednu jsme byli v New Yorku, šli pod tím jeho sídlem a nic neříkal. (smích)
