Manželé, překladatelé na volné noze, nejsou žádní cestovatelští nováčci. Do světa vyrazili poprvé v roce 2005. Po třech letech strávených v americkém Marylandu se ale vrátili i se svou první dcerou Lilly zpátky do Prahy. "V Americe nám spousta věcí nevyhovovala a děti jsme tam vychovávat nechtěli," vysvětluje Lucie Tatransky ve společném rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Po letech žití v hlavním městě a občasných dovolených však manželé přišli na to, že stereotypní život plný každodenního stresu je vyčerpává. "Pídili jsme se po tom, proč není ani jeden z nás šťastný, a přišli jsme na to, že ani jednoho z nás nebaví každodenní frmol a stereotypní, nalinkovaný život - děti, školka, práce, kroužky, o víkendu babičky nebo výlety," přiznávají manželé.
Právě časová nezávislost je podle nich jedna z neocenitelných věcí na nomádském životě. "S jazykem na vestě jsem měla pocit, že pořád nestíháme, a přestože manžel pracoval z domova, vypadalo to, že spolu stejně vůbec nejsme. Neužívali jsme si společné okamžiky a partnerská krize nás vlastně profackovala včas," dodává.
Rozprodat věci a odjet
Krizi nakonec zachránilo rozhodnutí odcestovat na více než měsíc do Španělska, kde poprvé okusili nomádský způsob života už pětičlenné rodiny. "Hrozně se nám to líbilo. Spadl z nás stres, uklidnili jsme se a během prvních pár dní jsme přišli na to, že takhle chceme žít," popisuje.
Po návratu do Česka začali postupně rozprodávat věci, zbytek zamkli do pronajaté garáže a vyrazili opět na cesty. "Nechali jsme si třetinu všech věcí," doplňuje Karel Tatranský. Dětem zabalili do batůžku pár kusů oblečení, pastelky, lego, pár hraček, tablety a celé rodině čtečku knih, která nahrazuje papírové svazky.
Po třech letech na cestách mají na svém kontě celý jih Španělska, Portugalsko, Francii, Nizozemsko, Maďarsko, Chorvatsko, Balkán, Řecko, kus jihovýchodní Asie (Thajsko, Vietnam, Indonésie, Malajsie) a letos na podzim se chystají do Střední Ameriky.
"Nemáme rádi zimu, takže nás v tomhle výběr destinací trochu omezuje," říkají se smíchem manželé. "Do Mexika si děti přály od té doby, co jsme zhlédli film Kniha života a chtěli zažít mexický Den mrtvých, i proto jedem v tu dobu (začátek listopadu, pozn. red.) do Mexika," vysvětluje Lucie.
Kromě exotických destinací ale rádi jezdí pravidelně také do Chorvatska. A jejich recept na to, jak zažít Jadran jinak? "Rozhodně jet mimo sezónu. Vybrali jsme turistickou destinaci, ale jenom proto, že jsme velcí fanoušci Hry o trůny. Takže jsme projížděly místy, která jsou se seriálem spojená. Nebyly tam davy lidí, cesta byla v pohodě a klidu. Navíc třeba vnitrozemí je velmi pěkné a podle mě nedoceněné," shodují se manželé.
Při svých toulkách také rádi hrají geocaching (hra v přírodě, při které se pomocí GPS hledají schránky se vzkazy, pozn. red.), což je častokrát zavede na neobvyklá místa. Karel Tatranský zase rád se synem Alexem trénuje kitesurfing, což je jízda na vodním prkně s využitím tažného draka.
Každou zemi mají děti spojenou se zážitkem
Když se pak svých dětí zeptají na to, kde se jim líbilo nejvíc, spojují si místa vždy se zážitky a zajímavostmi. "Momentálně se jim nejvíc líbilo na Bali, protože si tam našli kamarády a je tam velká česká komunita. Hodně rádi taky vzpomínají na Vietnam, ale líbí se jim i v tom Španělsku. Každou zemi mají spojenou s jiným zážitkem," popisují rodiče tří blonďatých dobrodruhů.
Ovšem ani malí Willy Fogové si častokrát neodpustí otázku: "Už tam budeme?" Rodiče je tak naučili sledovat navigaci odpočítávající minuty do cíle. "Ale jakmile se naučili odhadovat čas do cíle, ptají se nás 'Kolik ještě minut?'," říkají se smíchem.
Lucie Tatransky dodává, že ji syn nedávno ocenil za to, že trefí cestu k rodičům i bez navigace. Musela mu tak vysvětlit, že dřív se jezdilo podle mapy. Velmi dobře ale zvládají dlouhé přelety letadlem i jihoasijský styl cestování na skútrech.
Lilly (9), Alex (7) a Maya (5) jsou podle svých rodičů i díky cestám velmi přátelští a otevření. "Vůbec nerozlišují národnosti, barvu pleti, jazyk, nic pro ně není překážka," přibližují rodiče. Navíc jsou bilingvní, takže se domluví prakticky kdekoliv.
Žádné vysedávání ve škole
Na rozdíl od jiných svých vrstevníků ani nemusí vysedávat od 8 do 14 hodin ve škole, sourozenci jsou totiž na domácím vzdělávání. "Nemáme žádný plán, podle kterého se posouváme dál. Věnujeme se tomu, co je aktuálně zajímá. A většinou když to zajímá jednoho, přidají se i ostatní a každý si z toho vezme to, co je schopen absorbovat. Nejmladší dcera má období, kdy chce dělat pořád matematiku a objevuje písmenka," popisuje Lucie.
Přestože jsou v mnoha ohledech nad věcí, velkou pozornost věnují zdravotní péči. "Nejsme primárně fanoušci očkování, ale vždycky zvažujeme rizika nemocí," vysvětluje Lucie. "Člověk si nesmí připouštět, že by se něco mohlo stát. Ale na druhou stranu je důležité být připravený na všechno a dokázat si pomoct sám. Vždycky je lepší vzít si raději více léků a být třeba za hysterku než nemít, co potřebujete. My jsme plně vybavení, protože děti mají určité zdravotní problémy, takže s sebou táhneme zásobu léků, a injekčních stříkaček a papír od lékaře," dodává.
Při osmiměsíčním pobytu v jihovýchodní Asii museli například řešit polámané ruce ve Vietnamu a horečku dengue, kterou děti chytily přes komáří štípnutí na Bali. "Vietnamská nemocnice se v lecčems podobala třeba té příbramské a nemocnice na Bali byla taky naprosto bez problému," popisuje Karel.
Nomádský styl života není pro každého
K horečce dengue přišly děti v jedné z vil, kde bydleli, protože kousek za domem byla tůňka. I přes všechna opatření je v noci poštípali nakažení komáři. "Nechtěli jsme je nechávat na kapačkách v nemocnici, takže jsme si je vzali do vily, kde jsme je ochlazovali v bazénu a dávali jim, co potřebovali. Nakonec jsme to všechno zvládli," líčí Lucie.
Ačkoliv rodinný život Tatranských občas někdo zkritizuje, Lucie Tatransky odmítá, že by jim někdo vysloveně záviděl. "Většinou lidé říkají, že by na to neměli, nebo si to nemohli dovolit," říká. Zároveň připouští, že nomádský životní styl není pro každého. "Nám všem to zatím vyhovuje. Potkáváme spoustu jiných lidí, kteří žijí s naprostým minimem, a já je obdivuju, že to dokážou," dodává.
Manželé připouští, že se možná jednou rozhodnou alespoň dočasně někde zakotvit. Počítají také s tím, že až nejstarší dcera doroste do puberty, postaví si hlavu a nebude chtít nikam s rodiči jezdit. "Myslím si, že to přijde, jsme na to od začátku cestování připravení," tvrdí Lucie s tím, že nomádská rodina může fungovat, dokud to všem členům vyhovuje.
"Netvrdím, že naše rodina je sluníčková a nikdy se nehádáme. Žijeme úplně stejně jako všichni ostatní, jenom se u toho přesouváme na různá místa. Myslím si, že v tomhle ohledu je mnohem důležitější brát ohledy na potřeby všech členů domácnosti," říká.
"Jsme nad věcí"
I když se nomádským dětem občas zasteskne po sněhu, prarodičích nebo domácích mazlíčcích, ježdění po světě je zatím pořád baví. A co bude chtít trojice dobrodruhů dělat, až dospějí?
"Alex chce zatím dělat instruktora kitesurfingu a u toho provozovat pizzerii. Lilly chce dělat kadeřnici a malovat a Maya bude superhrdina Flash nebo Batman," vyjmenovávají se smíchem rodiče.
"Jsme nad věcí. Je nám úplně jedno, co budou chtít dělat, hlavně, že je to bude naplňovat. Mně samotné trvalo docela dlouho oprostit se od mýtu, že bych si neměla stěžovat a být ráda, že mám nějakou práci," uzavírá Lucie.
