Když se vydáte kolem světa s autem, jako je trabant, můžete si připadat jako ledaskdo. Jako Indiana Jones, když se po vratkých dřevěných mostech probíjíte pralesem a v prachu pouště za vámi mizí zapomenuté pyramidy. Jako Mr. Bean, když vás tím jménem častují po spatření vašeho srandovního mrňavého vozítka děti i dospělí po celém světě. Jako Robur dobyvatel, když si ve verneovském stylu pořídíte plovoucí auto, se kterým chcete překonat nepřekonané (pravda, Roburovo auto i létalo… a bylo ďábelsky rychlé, ale co).
Ale teď je to rozhodně Don Quijote! Snílek, který se pouští do absurdního boje s vlastními bláznivými nápady. A i když mu ostatní říkají, že je to nesmysl, ať to nechá, jde si dál za svým. I když by bylo možná rozumné toho nechat.
Na začátku to vypadalo jako dobrý nápad
Původně to ale jako donkichotský nápad vůbec nevypadalo! V roce 2013 jsme se rozhodli, že si pořídíme auta, která nebudou o moc dražší než trabanty, ale dát je dohromady vyjde levněji, projedou, co trabant ne, a navíc budou umět plavat. A kdo by nechtěl plovoucí auto, že? Jenže to je klasický příběh z kategorie "na začátku to vypadalo jako dobrý nápad".
Původní plán byl, že odjedeme v roce 2020, dva roky po konci poslední výpravy s trabanty, ale přišel covid. Pak tedy v roce 2021, ale covid pokračoval. A pak v roce 2022, kdy přišla válka na Ukrajině a celý plán jet jednoduše přes Rusko do nejvýchodnějšího města Asie Magadanu zmačkala do úhledné kuličky a zahodila.
I vymysleli jsme jiný plán, delší, zato horší cestou do Mongolska. Z původní myšlenky - udělat to celé jednoduše a nejezdit dlouhé trasy autem, které když se hodně snaží, ze sebe vymáčkne i sedmdesát, přičemž řve jako traktor, který ještě neprošel pubertou - nezbylo nic. Nová trasa objíždějící Černé i Kaspické moře z jihu je vše, jen ne krátká. Ale je to plán! A teď jsme měli být někde mezi Istanbulem a Astanou. Ale nejsme.
Pomalu a nejistě
Dát dohromady prvního trabanta nám trvalo tři měsíce. Dát dohromady luazy… Tak se jmenují naše nové stroje, přesněji Luaz 967. Nejdivnější obojživelník na světě, vyráběný na sovětské Ukrajině od roku 1975 do pádu SSSR. Tedy dát dohromady luazy se nám nepovedlo ani za tři roky.
I tajnou základnu na přípravu našich strojů jsme si zbudovali. Protože majitel plovoucího auta a nástupce Robura dobyvatele by měl mít tajnou základnu. Ne jen tak nějakou garáž! Postupně jsme auta rozebírali, čistili, lakovali, repasovali, sháněli díly a pomalu, ale jistě sestavovali. Loni jsme se rozhodli, že letos musíme odjet! A obuli se do toho naplno.
Letos pojedeme… letos pojedeme?
Jenže ač bylo nasazení velké, postup nebyl zdaleka tak rychlý, jak jsme doufali. Nedostávalo se nám dílů a ty, které jsme měli, často nešly použít. A tak jsme udělali něco, co jsme si řekli, že nikdy neuděláme. Letos v únoru jsme si koupili čtvrtý Luaz. Na díly, jejichž shánění bylo kvůli válce stále pomalejší a nejistější. Do té doby jsme měli tři, dva na cestu a třetí, jediný, který jsme koupili plně funkční, abychom se na něj mohli chodit dívat, kam co patří.
To je další problém. Jsme zřejmě jedni z největších odborníků na Luaz 967 v Česku i na Slovensku. Jenže to neznamená, že tomu skvěle rozumíme, to znamená, že tomu tady nikdo nerozumí vůbec. A my jen o trochu více než vůbec. A to nás samozřejmě zdržuje. Zatímco v návodu, který je v azbuce, což nás taky kapku zdržuje, se dočtete, že daná operace má trvat jeden a půl člověkohodiny, lopotíme se s tím celý den a večer to pořád není hotové.
Většinou to dává smysl… většinou
Jedno ale musíme ukrajinským konstruktérům nechat, to auto není špatně vymyšlené. Většina věcí je logická, a pokud něco nejde, většinou děláme něco špatně. Byť samozřejmě ne vždy.
Luaz 967 vznikl z velké části z osobního auta Záporožec, což byl takový sovětský trabant. Záporožec měl motor a převodovku vzadu, luaz je má vpředu. Trápili se tím konstruktéři? Kdepak. Prostě to celé otočili, a tak se řadí "vzhůru nohama", jednička je tam, kde mají všechna ostatní auta dvojku.
Nebo třeba vzduchový filtr. Taková obyčejná věc. Filtr, na něj navazuje hadice a na ni karburátor. Tak to má spousta aut. Luaz má taky filtr, hadici, karburátor, jenže výstup z filtru ne a ne na karburátor navazovat… ať to otočíme jakkoli, buď tam nejde nasadit, nebo to nejde připojit. Až konečně zjistíme, že ono to na sebe navazovat nemá, že nesmyslně nakřivo je to správně, protože filtr je ze záporožce a v záporožci je umístěný jinde a krásně tam na sebe kombinace flitr, hadice, karburátor sedí… tady ne, a nikdy nebude.
Jenže než na to přijdete, než si opět uvědomíte, že před sebou máte auto, které se vyrábělo z toho, co bylo zrovna k mání, trvá vám to dlouhé minuty a někdy i hodiny.
Mistři světa v couvání
A když máte pocit, že je to hotové, když chcete ujet první metr, když zařadíte jedničku… rozjedete se dozadu a s hrůzou zjistíte, že máte auto, které má jednu rychlost vpřed a čtyři vzad. Převodovka, kterou jsme složitě pořídili jako zrepasovanou, se ukázala jako špatně složená.
Měli bychom být naštvaní, ale pohled na auto, kterému se přední kola točí dozadu a zadní dopředu, takže vypadá, že se chce na místě zahrabat, což je přesně to, co bychom nejraději udělali my, je tak strašně směšný, že se tomu prostě člověk musí smát. I když u toho skřípe zuby. A tak je to se vším a tak je to pořád.
Video: Luazu se točí kola dopředu i dozadu…
Vše, co je u jiných aut jednoduché, je tady složité. A nejtěžší je nákup dílů, pokud se nám vůbec podaří nějaké sehnat. Ten nákup, který měl být podle původního plánu snadný a levný. Auto pochází z Ukrajiny a na Ukrajině je také k mání nejvíce součástek. Jenže Ukrajina dnes bohužel není zemí, kde by komponenty na prapodivná auta hrály prim. Sehnat se dají, jen to je vše, jen ne jednoduché.
Na Ukrajině milují online bazary, na e-shopy, zdá se, moc nejsou, což znamená spoustu komunikace se spoustou prodejců, kteří často nechtějí posílat do zahraničí. A tak my v Česku hledáme ukrajinské inzeráty, ty posíláme kamarádům kamarádů na Ukrajině, kteří jsou ochotní se s tím pro nás otravovat, ti nám díly objednávají, nechávají si je poslat domů a následně všemi možnými způsoby přeposílají nám.
Je to pomalé, zato složité. Zrovna teď máme dva karburátory a jedno zapalování na četnické stanici v Koločavě.
Měli jsme být mezi Istanbulem a Astanou
Co nemáme, jsou auta, která by mohla vyrazit na cestu. A proto teď nejsme někde mezi Istanbulem a Astanou. Máme dvě auta, která na první pohled vypadají jako připravená na cestu. Mají vše, co by člověk od takového auta očekával. Pokud tedy nečeká, že auto bude mít dveře, střechu nebo třeba topení.
Jenže zdání klame. Pořád nás čeká spousta práce a zima se blíží. Mongolsko není zemí, kterou bychom si spojovali s mrazy, ale Mongolsko je méně známý bratr Sibiře. Mrznout začíná v září a v listopadu je to už ledové království, kde vám žádný Olaf nepomůže.
A naše auta stále nemají plachty, které by v nich udržely alespoň trochu tepla. Měli jsme od března domluvenou jejich výrobu, jenže to pořád vázlo, vázlo, až to úplně uvázlo a my se na konci června dozvěděli, že plachty nejsou a nebudou. A tak začalo vše nanovo. Nyní je vše na dobré cestě, budeme mít plachty od mistrů svého oboru, ale ty i přes jejich obrovské nasazení a spoustu dobrých nápadů pořád nejsou hotové. A k tomu jim došly bílé nitě!
Na jaře je taky den
A tak nejsme ani mezi Istanbulem a Astanou, ani mezi Prahou a Istanbulem, ani mezi Prahou a Brnem. Jsme na tajné základně a zjišťujeme, proč v jednom autě pořád něco klepe…
Klepe to jen někdy…
Klepe to, když to jede…
Klepe to i bez motoru…
Klepe to…
Klepe to a nemůžeme zjistit co…
Klepe to…
Krám jeden!
Dali jsme do toho všechno. Možná víc než do přípravy trabantů na všechny cesty dohromady. Chtěli jsme výzvu, tak ji máme. A i když nás to štve, i když nás to mrzí, i když je to mnohem složitější, než jsme čekali, pořád nás to baví.
A to je důvod, proč jsme se do toho pustili, abychom se zase vydali do neprobádaných koutů, abychom zase měli co objevovat, aby to nebylo jednoduché, protože dobrodružství jde najít jen tam, kde je naděje na neúspěch. A my pojedeme! Vyrazíme na velkou cestu autem z klukovských snů. Ale až na jaře. Držte nám palce!
