Když se loni v říjnu vydával Pavel Roubal na více než měsíční plavbu Atlantikem, nevěděl, co jej čeká. Závod malých plachetnic a názvem Mini Transat La Boulangére 2017 absolvoval se svou Pogo Dancer vůbec poprvé. "Je to můj splněný sen a dělám to hlavně pro sebe," uvedl tehdy Roubal v srpnovém rozhovoru Aktuálně.cz.
I přes značné problémy s elektronikou a slabým větrem se nakonec umístil ve středu výsledkové tabulky, do cíle dojel za 29 dní. A přestože od konce listopadu neuběhlo ani čtvrt roku, Roubal už teď myslí na to, co podnikne dál.
"Transat byl loni. A letos jsou další věci, co se budou dít. Třeba včera nám utekli králíci z králíkárny, zakousli je naši vlastní psi. Za dva dny odjíždím na závod na běžkách do Itálie, pak na další ve Švédsku a za pár měsíců jsou další závody na moři," vyjmenoval Brňan.
Z La Rochelle až na Martinik
Závodníci se na podzim plavili více než tři týdny Atlantským oceánem zcela odkázáni na sebe. "Když foukalo, surfovala loď po oceánu celé hodiny a dny v kuse. Je to obrovský zážitek," uvedl pro Aktuálně.cz. Kromě nepopsatelné jízdy na 6,5metrové plachetnici mezi Evropou a Střední Amerikou rád vzpomíná také na setkání s vorvani.
"Člověk si řekne - jo, to je pěkný okamžik. Ale celá ta cesta byla hrozně hezká. Nestalo se mi nic tragického a i překážky, když se je podaří překonat, jsou ve finále pěkné," popsal.
Závodníci zvedli kotvy první říjnový den z městečka La Rochelle na západě Francie. První etapa závodu končila v kanárském Las Palmas, druhá pak ve městě Marin na karibském ostrově Martinik. A právě při té druhé, delší části závodu se Roubal potýkal s technickými problémy.
"V jednu chvíli mi odešla veškerá elektrika na lodi a nic mi nefungovalo. 34 hodin jsem musel soustavně kormidlovat beze spánku. Loď jsem osvětloval baterkou, abych nenarazil do jiné. To byl těžký moment," popsal s tím, že jej kvůli únavě provázely také halucinace.
I přes problémy to odmítl vzdát
Celkem tak strávil tři dny na Kapverdách, po prvních opravách a vyplutí se však musel opět vrátit zpět a loď předělat. Ani na chvíli ale neuvažoval nad tím, že svůj první start v Mini Transat La Boulangére vzdá.
"Možná že kdyby mě to napadlo, vzdal bych to, ale naštěstí mě to ani nenapadlo," dodává se smíchem. "Když jsem podruhé vyplouval z Kapverd, věděl jsem, že už se tam nebudu chtít vrátit, takže jsem dokoupil baterie do ruční GPS do zásoby a byl jsem rozhodnutý, že i kdyby odešly další lodní baterie a nefungoval autopilot, budu pokračovat dál," popsal. Z Kapverd nakonec vyplouval jako poslední.
Právě na elektrotechnický stav lodi bude více dbát při startu v příštím ročníku. "Myslím si, že jsem začal rozumět tomu, že určité věci by se na lodi neměly podceňovat a některé naopak přeceňovat. Ale na to člověk přijde až během závodu," vysvětlil Roubal s tím, že si právě nově nabyté znalosti chce ověřit v roce 2019. Závod mini plachetnic s jediným členem posádky se totiž koná každé dva roky.
Highway to Hell i splachování záchodu
Loňskou osamělou plavbu zvládl Roubal i díky vzkazům a písničkám kamarádů a posluchačů jednoho českého rádia. "Dostal jsem hromadu písniček, ale potřeboval bych jich ještě víc. Moje oblíbená byla Highway to Hell od AC/DC. Když mi bylo trochu smutno a cesta se mi zdála dlouhá, bylo fajn poslechnout si vtipné vzkazy od známých i neznámých lidí. Třeba splachování záchodu a hlášku, že tohle na oceánu nemám," uvedl se smíchem.
Do martinického přístavu dojel Pavel Roubal jako jednatřicátý za 29 dní a 6 hodin. Na francouzského jedenadvacetiletého vítěze Erwana Le Draouleca ztratil čtyři dny a 11 hodin. "Na molu byla polovina všech kapitánů, kteří závod dokončili přede mnou, a byl tam večírek, který končil nad ránem," vzpomíná a dodává, že teprve v cíli se dozvěděl, že překvapivě předjel dalších více než deset lodí.
Do příštího závodu by chtěl svůj časový a zejména technický handicap vylepšit. Zvažuje taky, že Pogo Dancer před dalším startem Mini Transatu dá k prodeji, aby "věděl, že do konce života nebude na stejné lodi přeplouvat Atlantik".
Život se nezastaví a já taky ne
Rád by si taky příště vzal po plavbě delší dovolenou. "Tentokrát jsem pospíchal domů za rodinou. Přítelkyně odjížděla do Anglie, takže jsme se políbili ve dveřích a předali si děti. Po příštím závodě bych chtěl v cíli zůstat aspoň týden a potkat se s rodinou už tam," uvedl.
Ne zrovna jednoduchý byl pro něj zejména návrat do každodenního pracovního kolečka. "Ještě dva dny předtím jsem se cítil jako hrdina, protože jsem přeplul Atlantik, a pak jsem hned spadl do kolečka vodění dětí do školky a chození do práce. Ten pád byl zbytečně rychlý," přiznal. Dodal však, že stejně jako plavba oceánem je taky krásné vodit svoje rostoucí děti za ruku do školky.
Svůj splněný sen oslavil s kolegy a kamarády. "Měli jsme večírek, a aniž bych to věděl, dostal jsem dort ve tvaru lodi. Jenže pak se mě všichni začali ptát, jaké to je na Transatu, a já jsem si začal připadat jako flašinet. Takže po několika vyprávěních jsem si řekl dost, končím," popsal Roubal s tím, že loňský rok už ukončil a těší se na nové výzvy. "Život se nezastaví a já taky ne," uzavřel.
