Nedá mi, abych se vás jako zaměstnankyně řetězce Billa na úvod nezeptal na otázku, kterou musíte zákazníkům klást často. Billa kartičku máte?

Jasně, vlastním hned čtyři včetně té pro celou rodinu. Štve mě, když mi na dotaz zákazník odsekne: "Ne, nemám a už se mě na to, proboha, přestaňte ptát!" Všichni zaměstnanci Billy tuhle otázku klást musí, protože kdyby je při ignorování tohohle předpisu přistihl inspektor, měli by slušný problém.

Takže po supermarketu putuje nějaký divný pán a dohlíží na vás?

Párkrát se mi to stalo. Chlapík si u nás rádoby nenápadně prohlížel katalog slev a přitom mě po očku pozoroval. Kdybych se na kartu nezeptala, přišla bych o odměny.

Jaká odpověď na onu neoblíbenou otázku vás zaskočila?

Jednoho zákazníka napadl obzvlášť suchý fórek. "Nemám kartu Billa, vypadám snad jako Bill?" Jiní se mi pokoušejí vnutit slevovou kartu do Penny.

Twitter v Česku zůstává navzdory zahraničnímu úspěchu lehce elitářskou sociální sítí pro politiky, novináře nebo intelektuály. Jak vás napadlo začít tam zveřejňovat příběhy ze života prodavačky?

Nejdřív jsem si vtipné hlášky zapisovala jen na opačnou stranu účtenek, které u mě zákazníci nechali. Někdy jsem kreslila i karikatury zákazníků. Pak jsem příhodami začala zásobovat rodinu, ale rodiče a sestru to už po čase nudilo. I u kamarádů mi přišlo otravné vyprávět jim neustále o dění v Bille a oni sami mi po čase navrhli, jestli bych se nechtěla stát první youtuberkou, která místo šminek mluví o těžké dřině pokladní. Ve videu jsem se ukazovat nechtěla, protože by lidi znali můj obličej a mohli by mě za kasou častěji poznávat. Twitterový účet jsem si založila už v patnácti, kdy jsem sledovala hlavně zahraniční celebrity a učila se díky tomu anglicky.

O čem pojednával váš první tweet?

Psala jsem v něm o dvou puberťácích, kteří si k nám přišli koupit silonky. Kupovali je asi pro sestru nebo nějakou kamarádku a nedokázali odhadnout správnou velikost. Měli u toho tak vtipné průpovídky, že jsem pak okamžitě vzala účtenku a poznačila si je.

Na Twitteru máte profilovou fotku. Identifikovat vás z ní se zdá celkem obtížné, ale stalo se vám přesto, že nějaký zákazník tu tajemnou holku ze severní Moravy díky Twitteru poznal a vmetl vám to při placení do tváře?

Vím asi o třech, kteří přišli s potutelným úsměvem, zeptali se, jestli nemám Twitter, a teď si s nimi pravidelně píšu. Podle tweetů nejspíš vyzkoumali, ve které Bille dělám. Pro mě to byl celkem divný pocit. Něco jiného je, když jsem doma a ze srandy říkám, že jsem populární na internetu, a něco jiného, když vás nějaký řekněme fanoušek skutečně osloví.

Četl jsem, že před zavedením GDPR jste musela mít na vrchní části uniformy visačku s celým jménem, díky které si vás kdokoli mohl najít na Facebooku a pak vám psal nevhodné zprávy.

Těm podivínům jsem ani neodpovídala, našemu hlídači jsem ukázala jejich profilovky, aby si na ně posvítil, a nadřízeným jsem oznámila, že jmenovku nosit nebudu. Probrali to s inspektorem a ještě dřív, než se povinnost nosit jmenovku zrušila, jsem obsluhovala bez ní. Jednou se mi ale takhle ozval kluk, který se omlouval, že přišel do supermarketu připitý a vedl blbé řeči. Nechtěla jsem, aby se cítil provinile, tak jsem mu odepsala a teď jsou z nás kámoši.

Vytvořila jste si za dva roky za kasou vlastní typologii zákazníků?

Nejzajímavější skupinou jsou pochopitelně důchodci. Někteří dědečci a babičky bývají milí, při jejich obsluhování můžu zpomalit a fajně si s nimi pokecat. Velká část seniorů se ale chová protivně, a proto se na ně snažím být naopak až přehnaně milá a dost přehrávám. Příjemní jsou mladí, kteří bývají při pohledu na stejně starou pokladní nejistí, ale když povolí ledy, dá se s nimi taky popovídat.

Máte pochopení i pro ty protivy?

Nejvíc je otráví čekání ve dlouhé frontě a pak jsou kvůli tomu uštěkaní a uhádaní. Když jsem se bavila s kolegyní u lahůdek, říkala mi, že se se znechucenými lidmi nepotkává, protože řady u uzenin a sýrů nebývají tak dlouhé. Úsměvem a příjemným tónem vezmu protivům vítr z plachet. Odzbrojím je a oni pak už pokračují jiným tónem.

Co byste vzkázala lidem, kteří si práce prodavaček neváží a ohrnují nad ní nos?

Zákazníci se k nám často chovají jako k lidem, kteří tam jsou jenom pro ně, což samozřejmě částečně platí, ale neznamená to, že na nás mohou být jen tak hnusní. Někteří kolikrát ani nepozdraví a už si diktují, co mám pro ně udělat. Měli by si uvědomit, že nejsme služky, které jim budou skákat kolem zadku. Základní slušnost je poděkovat.

Co vás při nástupu do práce nejvíc překvapilo?

Za pokladnu jsem nastoupila v osmnácti a všude kolem sebe jsem viděla lidi, kterým bylo kolem čtyřicítky nebo padesátky. Říkala jsem si, že si s nimi nebudu mít o čem vykládat a že si vždycky jen udělám svoje a vyrazím zpátky domů. Pak mě ale překvapilo, že i když většina kolegů a kolegyň byla starší, najdeme snadno společné téma. Dlouho jsem si myslela, že do supermarketu jdou jen ztroskotanci, kteří nedostudovali. Zjistila jsem ale, že spousta z nich skončila u téhle práce jen kvůli nepříznivému životnímu osudu a nijak to nesouvisí s jejich inteligencí.

A nesetkala jste se kromě vyptávání na Billa kartu s nějakými nesmyslnými nařízeními?

Překvapilo mě, že prodavačky musí v supermarketu i uklízet. Mnoho zákazníků si pak stěžuje, že podlahu drhneme ještě v pracovní době, dřív, než máme padla. Co nám ale zbývá, když nechceme dělat přesčasy?

Jaký byl nejkurióznější dotaz, který jste od zákazníka dostala?

Jedna zákaznice se mě ptala, jaký je rozdíl mezi normálním vejcem a fitness vejcem a jestli se slepice, které snesly fitness verzi, účastnily na statku nějakého běžeckého závodu a jsou díky tomu vytrénované. Vyvedla jsem ji z omylu s tím, že fitness vejce by měla být víc bio od slepic, které žily v přijatelnějších podmínkách. Bála jsem se, že jde o kontrolu, která u nás testuje, jestli známe správné odpovědi a jakým způsobem zákazníkům odpovídáme. Někdy taky přijde kontrolor, který si schválně špatně naváží zeleninu nebo si do kapsy strčí čokoládu tak, abych to viděla. Jednou jsem jednoho takového falešného zloděje přehlídla.

Jak často se setkáváte se skutečnými zloději?

Skoro denně. Pracuje u nás hodně šikovný hlídač, který jich dokáže chytit opravdu hodně. Nedávno se mi stalo, že jsem kasírovala pána, který si do kapsy strčil čtyři velké čokolády, a hlídač k němu potichu přišel a ledovým hlasem pronesl: "Podejte mi to." Nejradši mám ale vyhrocené nálety, kdy zloděj utíká. Kolega pokladní takhle nedávno vyběhl na člověka, který vzal rumy a zdrhal pryč, a až před vchodem ho dramaticky uzemnil. Někdy hlídačům ze srandy říkám, ať lupiče hlavně chytají přede mnou, abych akční scénu pořádně viděla.

Kolikrát za směnu míváte přestávku?

Když si vezmu šestihodinovku, mívám nárok na jednu placenou půlhodinovou pauzu. U dvanáctihodinovek mívám pauzy dvě, ale někdy si můžu domluvit i neplacenou přestávku navíc. Vedení nám vychází vstříc, není to žádný teror.

Míváte někdy manko?

Stávalo se mi to hlavně, když jsem byla nová. Dvakrát po sobě mi v pokladně chyběly tři stovky. Asi jsem omylem vydala místo dvoustovky pětistovku, protože ty bankovky jsou si dost podobné. Nejhorší je, když k vám na pokladnu přijde rozměňovač, který drží pětitisícovku a chce za ni menší bankovky. Když mu dáváte drobnější peníze, tak třeba najednou sám vytáhne menší bankovku s tím, že to chce rozměnit jinak, a tak dlouho do vás hučí, že vás to úplně zmate a dáte mu třeba víc, než měl dostat. Kolegyně takhle přišla o tři tisíce.

Setkáváte se i s poctivými zákazníky, kteří když dostanou zpátky víc, než měli, jdou vám to říct?

Jednou mě překvapil pán, který mi přišel oznámit, že jsem mu místo jedné stovky dala dvoustovku, ale většinou si lidi chodí spíš stěžovat a ještě ironicky říkají, že nikdy neuděláme chybu ve prospěch zákazníka.

Na Twitteru taky píšete, že vám někteří věrní zákazníci kupují sladkosti.

Takové lidi mám hodně ráda. Nakupuje u nás například jeden pán, který mi vždycky nechá margotku. Já sice margotky moc nemusím, ale aspoň je můžu rozdat ostatním. Pak jsem na Twitteru napsala, že mám radši tyčinku Mila, a hned jsem jich od followerů, kteří vědí, kde pracuju, několik dostala.

Z vašich tweetů se zdá, že se za pokladnou nikdy nenudíte. Co vás za poslední dobu nejvíc pobavilo?

Někteří kamarádi mě v Bille navštěvují a schválně hrají problémové zákazníky. Vykládají zboží na pás hrozně pomalu a zbytek fronty přitom netuší, že jde o vtip, takže to bývá dost otravné. Jeden známý mi už tímhle divadlem dost lezl na nervy, tak jsem se domluvila s hlídačem, aby ho zastavil s tím, že ho viděl krást. Hlídač je chlap jak hora a kamarád vypadal dost vyděšeně. Od té doby už si na problémového zákazníka nehraje. Často za mnou přijde taky sestra, která je povahou extrovert, takže jí nedělá problém si uplést culíčky, obléct si župan a ještě s pleťovou maskou na obličeji na mě v Bille pokřikuje. Hlídač mi bohužel řekl, že si na sestru netroufne, protože by situaci obrátila tak, že by ztrapnila jeho.

Čtou vaše tweety i kolegyně a kolegové?

Až na jednoho o mém twitterovém účtu nikdo neví. O přestávkách z nich historky trochu tahám, a když někdo z nich pronese něco vtipného, mám chuť jim říct: "To je super, to dám na Twitter." Nevím ale, jak by se na moje tweety dívalo vedení, tak to radši nepokouším. Zaměstnání beru z veselého soudku právě proto, že jsem jenom brigádnice. Vím, že z obchoďáku vždycky můžu utéct.

Video: Podívejte se na rozhovor se strojvůdcem Michalem Kopťárem, který tweetuje z lokomotivy.

20:48

Vnímám sílu toho stroje, železnice navíc nabízí jistý druh atmosféry, líčí Michal Kopťár, který je strojvedoucím Českých drah. | Video: Martin Veselovský