Vietnamské večerky a bistra nejsou pračky na peníze, říká Vietnamka provdaná za Čecha

Magdaléna Daňková Magdaléna Daňková
12. 1. 2019 9:00
On se narodil v Brně, ona v Hanoji. Seznámili se před deseti lety v nultém ročníku studia na české vysoké škole. Jejich první konverzace se týkala barvy ponožek. Dnes společně vychovávají jedenapůlroční dceru a vedou vzdělávací společnost. Jiří Bosák a Le Anh Nguyenová si česko-vietnamské manželství pochvalují a věří, že Češi i Vietnamci by se od sebe dokázali naučit mnohem víc. V rozhovoru říkají, že oba národy mají společnou schopnost uspět i v cizím prostředí nebo lásku k fotbalu.
Manželé ve své kanceláři.
Manželé ve své kanceláři. | Foto: Archiv Jiřího Bosáka a Le Anh Nguyenové

Poznali jste se před deseti lety. Pamatujete si, co vás tehdy na tom druhém zaujalo?

Le Anh Ngueynová: Zaujala mne manželova osobnost. Byl velmi výřečný, ale všechno, co řekl, mělo svůj význam. Já byla spíše zakřiknutá a obdivovala jsem jej, že se dokáže bavit o čemkoliv.

Jiří Bosák: Le Anh mě zaujala svým intelektem a krásou. A její uzavřenost mě motivovala k tomu, abych ji poznal více. Už tehdy mě fascinovala asijská kultura, takže i proto mě zaujala.

Jak pak reagovali vaši rodiče na to, že chodíte s Čechem, respektive s Vietnamkou?

L. A. N.: Můj strýc mi po jedné vietnamské svatbě, které se manžel účastnil, řekl, že si ho fakt nemůžu vzít. (smích) Ale postupně zjistili, že je přátelský a má spoustu pozitivních vlastností, která třeba Vietnamcům často schází. Občas jej sice stále považují za "nepochopitelného Čecha", ale už je to mnohem lepší než dříve.

J. B.: Moji rodiče byli vždycky velmi otevření. Byli rádi, že jsem si našel vztah a ještě takovou hodnou, milou ženu. Takže Le Anh brali od začátku dobře a bez předsudků.

L. A. N.: Ale třeba moji příbuzní mi dodnes předhazují, že už jim deset let slibujeme, že se Jiří naučí vietnamsky a ještě se to nestalo. (smích)

J. B.: Je pravda, že se stydím mluvit, protože mám strach, že nějaké slovo řeknu se špatným přízvukem a bude znamenat úplně něco jiného. Ale domluvím se třeba v taxíku nebo při základních konverzacích. Ale samozřejmě, že bych se jazyk rád naučil pořádně, budu se tomu muset víc věnovat.

Jiří Bosák a Le Anh Nguyenová v roce 2008.
Jiří Bosák a Le Anh Nguyenová v roce 2008. | Foto: Archiv Jiřího Bosáka a Le Anh Nguyenové

Za jak dlouho, co jste se dali dohromady, jste navštívili Vietnam?

J. B.: Ve Vietnamu jsme byli spolu poprvé zhruba půl roku od doby, co jsme spolu začali chodit. Letěli jsme tam i s našimi kamarády a strávili jsme ve Vietnamu více než měsíc. Cestovali jsme, ale setkávali jsme se i s rodinou Le Anh. Už při první návštěvě jsem si zemi zamiloval. Měl jsem pocit souznění, i když je kultura i země úplně jiná než Česko. Musím říct, že třeba v Kambodži se mi zas tak moc nelíbilo. A to jsem samozřejmě vnímal i negativa, které ve Vietnamu jsou.

Le Anh, v Česku žijete 25 let. Prakticky jste zde vyrostla. Cítila jste v sobě někdy rozpolcenost mezi svou vietnamskou a českou identitou?

L. A. N.: V Česku jsem žila od osmi let, takže na českou kulturu a společnost jsem byla zvyklá víc než na tu vietnamskou. Kdysi jsem ten rozpor mezi česko-vietnamskou identitou vnímala. Dříve jsem například ani pořádně neuměla vietnamsky. Dneska je to jiné. Díky naší vzdělávací organizaci určené pro Vietnamce i Číňany jsem si mnohé vietnamské kořeny a kulturní zázemí připomněla. Rozporů byla spousta, ale teď už je to po letech ustálené. A i komunikace ve vietnamštině mi jde mnohem lépe.

Manželé jste dva a půl roku. Měli jste vietnamskou, nebo českou svatbu?

L. A. N.: Měli jsme vietnamskou svatbu. I proto, že naše firma sídlí na Sapě (rozsáhlá tržnice v Praze, pozn. red.), měli jsme takovou typickou "sapovskou svatbu". Všechny vietnamské svatby se zde pořádají v restauraci Dong Do. Ale měli jsme malou svatbu - jenom 450 hostů. Před časem se třeba vdávala naše kamarádka v Brně a měla asi tisíc hostů. To už je taková normálnější vietnamská svatba.

Takže i tradice dodržujete vietnamské?

J. B.: Ano, více se totiž pohybujeme ve vietnamském prostředí. Vietnamské tradice dodržujeme i proto, že mi přijde, že jsou mnohem silněji zakotvené a přežívají více než ty naše. České tradice se podle mě mnohem více odklánějí od své původní podoby a staly se konzumnějšími. To u vietnamských oslav není. Ve Vietnamu také zůstává velmi silný respekt ke vzdělání, rodině a předkům. To se mi líbí a chceme v nich vychovávat i své potomky. V práci vidíme, že je velký rozdíl mezi dětmi, které tyto hodnoty mají vštípené, a které ne. No a já osobně už jím jen hůlkami. Příborem jím maximálně řízek o Vánocích.

L. A. N.: A ty řízky navíc chystá vždycky náš kamarád Roman, který se taky narodil ve Vietnamu.

Co mají podle vás Češi a Vietnamci společného?

J. B.: Myslím, že společným znakem je určitá flexibilita, schopnost přežít v cizím prostředí a ještě v něm uspět. I když samotná cesta Vietnamců a Čechů je jiná, oba národy se nebojí vycestovat a jít do něčeho rizikového, co by mohlo přinést prospěch. A Vietnamci třeba stejně jako Češi milují fotbal. Jsou to velcí sportovní fanoušci a vehementně oslavují každou vítěznou bitvu, třeba i nad Íránem. (smích)

L. A. N.: Řekla bych, že Vietnamci i Češi jsou taky v určitých chvílích velmi hrdí na svůj národ. Když jde do tuhého, dokáží se spojit.

Le Anh Nguyenová (33 let) a Jiří Bosák (34 let)

Le Anh Nguyenová

  • Narodila se v Hanoji, od svých osmi let žije v Česku.
  • Vystudovala globální podnikání a management na Newton College.
  • Společně se svým manželem založila vzdělávací společnost Aviette.
  • Ráda cestuje, zabývá se systemickým koučinkem a věnuje se rodině.
  • Společně mají 1,5 roční dceru Yuki.

Jiří Bosák

  • Pochází z Brna, žije v Praze.
  • Vystudoval globální podnikání a management na Newton College.
  • Společně s manželkou založili vzdělávací společnost Aviette, kromě toho spoluzakládal fine-dining Levitate restauraci v pražské Štěpánské ulici.
  • Miluje kočky, zbožňuje narativně bohaté příběhy a fascinuje jej asijská kultura. Akademicky se dlouhodobě zajímá o se o psychologii a problematiku řízení malých a rodinných firem.
Zdroj: Magdaléna Daňková

Spolupráce Vietnamu a tehdejšího Československa sahá až do 60. let. Proč si myslíte, že si Vietnamci Česko oblíbili?

L. A. N.: Samotná Evropa je pro život naprosto úžasná a Česká republika během posledních let patří mezi svobodné země s vysokým životním standardem a skvělou bezpečnostní situací. Zázemí a životní standard je v Česku prostě skvělý. Proto se nedivím, že mladší i starší Vietnamci, které známe, chtějí zůstat v Česku natrvalo. I když v nich zájem o vietnamskou kulturu jistým způsobem přetrvává, svou budoucnost vidí v Česku. Když svoje žáky bereme během letních prázdnin na různé exkurze po světě, vždycky si všichni uvědomí, jak skvělé životní podmínky v Česku jsou.

Vietnamci jsou v Česku mnohdy úspěšní obchodníci a podnikatelé. Čím to podle vás je?

L. A. N.: Vietnamci kladou velký důraz na vzdělávání a vidí to jako prostředek sociální emancipace, což je typické pro celou Asii. Rodiče vnímají vzdělání jako základ života každého člověka. Zároveň jsou Vietnamci velmi pracovití a dokáží se přizpůsobit a chopit se příležitosti, která přijde.

J. B.: Myslím si, že u první generace hrála velkou roli schopnost odpírat si blahobyt, šetřit a spíše sledovat dlouhodobou orientaci, snažit se reinvestovat, což vedlo k obrovskému zhodnocení majetku. Kromě šetrnosti ale dokázali vydržet odolní vůči monotónnosti. Protože co si budeme povídat, málokterý Čech by byl schopný zůstávat v obchodě s oblečením nebo ve večerce každý den od rána do noci. Radši by se nechal někde zaměstnat.

L. A. N.: U starších Vietnamců se jedná o jakýsi zvláštní mix činorodosti, že musí neustále pracovat, a trpělivosti.

Co by se mohli Češi naučit od Vietnamců a naopak?

J. B.: Kromě činorodosti a trpělivosti by se mohli Češi od Vietnamců naučit rodinnou soudržnost. Nejen v rámci nejužší rodiny, ale i té širší. To v české společnosti čím dál tím víc chybí. Vztahy jsou mnohem individuálnější a společnost se tak ochuzuje. Vietnamci žijí více komunitně, Češi jdou do hospody s partou kamarádů nebo se potkají náhodně. Ale Vietnamci uspořádají akci u sebe doma a pozvou všechny okolo, včetně sousedů, takže se tam potká třeba 40 lidí. A když se koná mistrovství světa ve fotbale, griluje se každý den, pokaždé u někoho jiného.

L. A. N.: Život je mnohdy i o praktických stránkách. A právě širší rodina si pak může navzájem pomoci. Vietnamci drží v rodině pospolu, přitom každý člen má nějakou svou funkci. Vietnamci od Čechů by se mohli naučit nepodléhat konzumu. České ženy si třeba dokážou uchovat a dědit věci z generace na generaci. Toho se držím i já. V Asii jsou totiž lidé zahlceni výrobky takové nebo makové značky, ale jsou to mnohdy věci ke krátkodobému užití.

J. B.: Myslím, že Vietnamci by se od nás mohli naučit kreativitě a nebát se jít do byznysového rizika. To je důvod, proč neexistuje žádný vietnamský Mark Zuckerberg nebo Steve Jobs. Ve tvůrčí kreativitě i v byznysové sféře není Česko vůbec špatné. Když se podívám na IT sektor, Česko má spoustu programátorů nebo třeba herních designérů. Ve Vietnamu uspěl akorát borec, co vymyslel Flappy Bird (mobilní arkádová hra z roku 2013, pozn. red.) za tři dny.

Jsou podle vás Češi rasisti?

J. B.: Neřekl bych, že jsou rasisti. Možná jenom částečně k romskému etniku. Ale to je můj subjektivní názor, který je ale podpořen mnoha sociologickými studiemi, navíc sám mám jednoho romského kamaráda, absolventa vysoké školy. Proč to tak, si netroufám spekulovat. Sám hodnotím lidi dle charakteru, ne barvy kůže. Ale zpět k otázce, k ostatním etnikům jsou podle mě Češi prvoplánově xenofobní a odtažití, jelikož mají strach z neznámého. Jakmile ale český člověk naváže s člověkem z jiné kultury vztah a strach odpadne, dokážou se stát přáteli. Souvisí to určitě se vzděláním a generační otázkou. Myslím, že generace, která vyrůstala za socialismu a neměla přístup k ostatním kulturám a nemohla cestovat, se chová o poznání jinak než generací mladší.

L. A. N.: Myslím, že Češi nejsou rasisti. Akorát by z kulturní výměny a soužití mohli čerpat mnohem víc, kdyby by byli otevřenější vůči jiným národům.

Česko-vietnamské soužití se v poslední letech zdá být celkem harmonické. Přesto, pozorujete stále nějaké předsudky vůči Vietnamcům, potažmo Čechům?

J. B.: Od starší generace Čechů neustále slýchám, že vietnamské večerky a restaurace jsou pračky na peníze, které jsou ze špinavých kšeftů, zejména drog. Což je naprostá blbost, která mě vytáčí. Člověk, který si dokáže spočítat, kolik lidí podle statistik Policie ČR obchoduje s drogami a kolik vietnamských podnikatelů provozuje večerky, musí vědět, že to absolutně nesedí. Dalším předsudkem je, že když je někdo Vietnamec, musí být zákonitě dobrý v matematice a velmi pilný a angažovaný student se samými jedničkami. Češi si často myslí, že jsou Vietnamci mnohem snaživější než české děti, ale to není vždy pravda.

Vietnamci ve Vietnamu si o Češích myslí, že jsou bohatí. Když do země někdo přijede, je to buď turista, nebo obchodník. Když je to baťůžkář, snaží se ho obrat a nemyslí si o něm nic moc dobrého. Když je to nějaký manažer, co pracuje pro nadnárodní firmu, je vítaný jako někdo, kdo do ekonomiky přináší něco nového a mají k němu úplně jiný přístup. Proto když jsem ve Vietnamu, nosím vždycky formální oblečení, protože se tak vyhnu otravným nabídkám pro turisty. Je to velmi efektivní trik.

L. A. N.: Moje vietnamská rodina si třeba o Jiřím občas myslí, že je líný. Což jinými slovy znamená, že není neustále dostatečně aktivní. Přijde jim zvláštní, že není ráno zvyklý udělat snídani pro všechny. Můj strýc s tetou si taky představují, že by Jiří měl pracovat na zahradě. Takže kdo na jejich zahradě nechce pracovat, je líný. I já. (smích)

Video: Blogerka Do Thu Trangová v DVTV

Češi nedokáží setrvat v rodinných vztazích, i proto nechtějí vietnamští rodiče dovolit dívkám mít českého partnera, říká Do Thu Trang. | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy