Při dubnovém uvedení dokumentu na mezinárodním festivalu Academia Film Olomouc jste oznámila, že před měsícem Aktip skončil. Jak dlouho trvala vaše vítězná bitva?
Šárka Maixnerová: Začali jsme to natáčet před více jak dvěma roky, před rokem to bylo odvysílané a asi před měsícem Aktip oznámil konec činnosti. Tedy konec - zřejmě si budou říkat jinak a svou činnost budou provozovat jinde.
Tenhle princip trochu připomíná staročeské kejklíře - když se v městečku profláklo, že je to podfuk, že i ta mořská panna v kádi je falešná, šli zase o město dál…
ŠM: Ale mořská panna je cajk, ta totiž nikomu neublíží. Tady vám řeknou "najděte si milence a bude to dobrý", popřípadě nasadí jinou bizarní "léčbu". Nejstrašnější na tom je, jak jsou tito nemocní lidé zranitelní. Když jim klasická medicína řekne, že už pro ně nemůže nic udělat, nevzdají to a hledají dál.Takže pak rádi slyší, když jim někdo řekne: "My vás vyléčíme."
Je vlastně bitva dobojovaná?
Ivana Lokajová: Není. Těchto podivných alternativních zařízení je hodně, lidé nám neustále píšou další tipy. Ale samozřejmě mám radost z toho, že Aktip skončil, a že když si někdo vygooglí jméno Jarmila Klímová, tak mu nahoře vyjedou odkazy na náš dokument a články o něm. Ale myslela jsem, že poté, co jsme v televizi ukázaly zneužívání lékařských titulů a podvody na těžce nemocných pacientech, že budou žaloby a něco se stane.
Nic takového nenastalo?
IL: Nějaká žaloba byla, ale pak jsme se dočetli v novinách, že se případ uzavírá a policie to odložila, protože prý se nikomu nic nepodařilo prokázat. Jediný spolek Kverulant podal znovu trestní oznámení, aby to policie začala znovu vyšetřovat.
Přitom jste jim přinesli autentické záběry a svědectví přímo zevnitř centra. To nejsou důkazy?
IL: To mě právě překvapilo, že to nepovažují za dostatečné důkazy. Tedy zatím.
Díky dokumentu Obchod se zdravím se vaše odhalení rychle rozkřiklo po celé republice. Vy jste s ním ale rovněž cestovali do zahraničí. S jakými úspěchy?
Šárka Maixnerová: Na Prix Europe jsme byli vybraní mezi dvacet nejlepších evropských investigativních dokumentů. Přijeli jsme s lokálním tématem, které už většina zemí má nějak zpracované, přesto nás pozvali. Viděli jsme, jak se dělá světová investigativa, a byla to pro nás velká zkušenost. Teď se účastníme festivalu v Moskvě, v Srbsku jsme získali druhou cenu a tak. Prostě náš nejošklivější film má nejvíce ocenění.
Academia Film Olomouc 2019
Již 54. mezinárodní festival populárně-vědeckých filmů AFO Olomouc se konal ve dnech 23.-28. dubna. Nabídl filmy, přednášky, workshopy, hudbu a hlavně vědu. Na přehlídku přijelo přes 400 osobností. V soutěžních kategoriích se představilo osm desítek nejlepších dokumentárních snímků z tuzemské i světové produkce v osmi sekcích. Letošním zastřešujícím tématem byl mýtus.
Hlavní cenu poroty získal dokument režisérky Catherine Gale Potěšení z úspěchu, pojednávající o tom, jak se může hodit matematika v reálném životě. Cenu diváků obdržel snímek o genetickém inženýrství Lidská podstata.
Vy jste se k metodě infiltrace vrátila po patnácti letech. Když jste v roce 2004 natočili dokument Já, ošetřovatelka, vzbudilo to mezinárodní pozdvižení.
ŠM: Ano, tehdy jsem byla já sama ten infiltrátor. Šla jsem dělat ošetřovatelku do ústavu pro mentálně postižené a moje záběry vzbudily veliký ohlas. Tenkrát velmi prudce zareagovala autorka Harryho Pottera Joanne Rowlingová a přidali se k tomu mnozí další a vedlo to mimo jiné k zákazu klecových lůžek, ačkoliv ten dokument proti nim nebyl vůbec namířen, spíše proti nedůstojným podmínkám, v nichž pacienti žijí.
Reakce veřejnosti se tedy někdy odchýlí od autorova záměru?
Stává se zkrátka, že ta debata se posune jiným směrem. Kvůli Obchodu se zdravím se začalo debatovat o alternativní medicíně, ač to proti ní primárně nebylo vůbec namířeno. Bylo to o tom, že někdo někde někoho obyčejně podvádí a nenese za své chování sebemenší odpovědnost. A je celkem jedno, v jakém je to prostředí, jestli v bance, nebo ve zdravotnictví.
Je nebezpečný takovýto způsob natáčení?
ŠM: Není, nechceme zacházet až tak daleko, jako jsme to viděli u kolegů ve světě, kteří mají náš obdiv. Prostě kdyby vás odhalili, je dobré co nejdříve vypadnout.
Nepoškodil dokument poctivé psychosomatiky?
ŠM: Ne, špičky tohoto oboru si naopak pochvalují, že jim to vyčistilo rajon, protože za psychosomatického odborníka se vydával každý a kazil pak tomuto oboru pověst.
Co říkáte tomu, že za celou dobu nezazněla ze strany paní doktorky Klímové nějaká sebereflexe nebo omluva? Ve většině rozhovorů naopak svůj podnik usilovně hájila.
ŠM: Já si jako jedna z mála nemyslím, že to dělala jen pro peníze. Myslím si, že tomu nějakým zvláštním způsobem opravdu věří. Podlehla podle mě přesvědčení, že skutečně dokáže něco víc než ostatní, že přišla na něco nového.
Paní doktorka Klímová po zveřejnění vašeho dokumentu připustila, že možná některé jednotlivé reakce některých jejích zaměstnanců nebyly ideální, nicméně Aktip jako takový funguje skvěle. Co se dělo dál, že nakonec toto centrum skončilo?
ŠM: Toho dosáhli diváci. Film měl obrovský úspěch, jestli se tomu tedy dá říct úspěch, lidé si to řekli a začali být opatrnější. Nemám vůbec ambici zachraňovat lidstvo, ale je fajn, když lidi vědí. Příště si už třeba klienti nebo jejich rodiny ověří autenticitu zařízení, jemuž se svěřují.
V dokumentu se také objeví vaše záběry z přednášek paní doktorky Klímové, kde své "psychosomatické" poučky vlévá do desítek dalších lidí, kteří je pak mohou šířit dál. Co říkáte tomuto efektu?
IL: Absolvovala jsem víkendové školení doktorky Klímové, kde se můžete za několik víkendů vyškolit v "terapeuta". To, co do nás za dva dny nabouchali, to zas ti terapeuti dál nabouchávají do hlav svých klientů. Když jsem šla pak k paní Krutilové (terapeutka s falešným titulem psycholožky, jedna z hlavních tváří dokumentu - pozn. red.), tak jsem v jejích poučkách poznávala to, co jsme se učili. A pozor, na těch přednáškách bylo i několik doktorů. Když se jeden z nich ozval, že je nesmysl okamžitě vysadit prášky na štítnou žlázu, a paní doktorka Klímová dotazem zjistila, že je v sále těch doktorů více, začala to relativizovat: "Samozřejmě nejdou vysadit hned."
Proč na takovéto přednášky doktoři chodili?
IL: Protože paní doktorka Klímová byla uznávaná kapacita v psychosomatice i v psychiatrii. A protože na těch přednáškách neříkala až takové nesmysly, jaké se odehrávaly za zavřenými dveřmi jejího zařízení.
ŠM: Ono se totiž velmi lišilo, s čím vystupovala v médiích a na veřejnosti, kdy se plus minus shodovala s klasickou psychosomatikou. Takže nikoho pak nenapadlo, co se děje za zavřenými dveřmi jejího centra. Nebo tomu nechtěl věřit.
Věděla vůbec paní Klímová o tom, co její zaměstnanci za zavřenými dveřmi klientům říkají?
IL: Podle mého věděla, protože je školila.
ŠM: Šéf za "svoje" lidi přece ručí a nese konečnou zodpovědnost, stejně jako třeba přednostové klinik. Nemohl každý jít k ní, jako nemůže každý na operaci k panu přednostovi. Takže když nemohla doktorka Klímová, klienti byli posláni k paní Krutilové nebo někomu jinému a mělo by to být to samé.
Vaše svědectví, které jste na brýle či klíčenku natočila, se dotčení lidé snažili znevěrohodnit tvrzeními, že jste pokládala návodné otázky či že je to vše manipulativně sestříhané.
IL: Já jsem tam přitom třeba během jedné hodiny promluvila třeba jen třikrát, nemusela jsem je nijak ponoukat, z nich se to zkrátka sypalo samo.
ŠM: Zveřejnili jsme pak i nesestříhanou verzi, kde to je vše vidět a slyšet. Při tomto typu argumentace jsem si mnohokrát říkala, jak by musela vypadat sebelepší novinářská manipulativní otázka, na niž by vám respondent odpověděl, že lze "vykadit rakovinu". Ivana většinu času jen seděla a dělala: "Aha. Ahááá? Jooo?" a musela si dávat pozor, aby nekývala či nekroutila hlavou, protože natáčela brýlemi.
Někteří také napadali tajné natáčení infiltračními prostředky.
IL: Tady ale bylo jasné, že je to ve veřejném zájmu. Protože kdybychom nenatočili, co se děje za zavřenými dveřmi Aktipu, nikdo by nám to nevěřil.
ŠM: Ostatně i já jsem takhle nevěřila onkologickým pacientkám, když mi vyprávěly své příběhy z Aktipu. Ale pak jsem uviděla pořízený záběr na počítači a věřit se mi tomu stejně nechtělo. Infiltrace je někdy jediný prostředek, jak dokázat, co nekalého se děje za zavřenými dveřmi. Protože jinak by vám to nikdo neuvěřil.
Nenutkalo vás to oslovit těžce nemocné pacienty Aktipu a apelovat na ně, aby se vrátili do klasických ordinací?
ŠM: Nemůžeme nikomu takto zasahovat do života, rozhodovat za ně. My můžeme posloužit filmem a pak s těmi informacemi, které nese, lidé musejí naložil o své vůli.
Infiltrátorka Ivana Lokajová chodila do Aktipu s diagnózou chronické únavy. Takovýmto lidem léčba alespoň fatálně neublíží. Ale jaké jste pak měli ohlasy třeba od onkologů?
IL: Já jsem tam sice byla jen s chronickou únavou, jenže oni mě začali strašit nejrůznějšími vážnými chorobami, na které to může ukazovat, aby si ze mě vyrobili pacienta na několik dalších let a mohli mě pravidelně kasírovat. Takže ublížit mohou i v tomto banálním případě.
ŠM: Onkologové jsou z podobných terapeutů a léčitelů zoufalí. Pacienti se na onkologii často dostávají, když už je pozdě, a klasická medicína pak pro ně už skutečně nemůže nic udělat. Někteří léčitelé, a to teď nemluvím o Aktipu, dokonce na námitky svých klientů, že se jim nádor zvětšuje, tvrdí, že musí v těle dozrát a pak odpadne.
Co vám dva roky po natáčení utkvělo v hlavě jako nejhorší zážitek?
IL: Při první návštěvě jsem byla překvapená, co mi ta paní terapeutka říká. Při druhé mě překvapilo, když jsem zjistila, že to myslí vážně. Chodila jsem tam dalšího půl roku, ale nejtěžší pro mě nakonec bylo vidět tam ty skutečné těžce nemocné pacienty - paní bez vlasů, plačícího pána…
Má celá kauza pro vás happy end v podobě zavření Aktipu?
IL: Pro mě ano, považuji za úspěch, že se do roka a do dne po vysílání podařilo středisko zavřít z toho prostého důvodu, že jim tam přestali chodit lidi.
ŠM: Pro mě to happy end nemá, protože takoví "léčitelé" a "terapeuti" jsou a budou.
Neberete alespoň jako částečný happy end, že jste přispěli k osvětě lidí, donutili je více se zamýšlet nad svými kroky?
ŠM: To možná jo, ale na druhou stranu si myslím, že by to tady vypadalo jinak, kdyby lidé opravdu chtěli myslet a ověřovat si informace. Je to jen pidikapka v oceánu.
IL: No, ale znáte to - pidikapka k pidikapce. Aspoň jsme podvodníkům trochu znepříjemnili život.
V podstatě jste ale reálně zachránili lidské životy těch, kteří se po zhlédnutí vašeho dokumentu rozhodli do Aktipu nenastoupit nebo se z něj naopak vrátit ke klasické léčbě.
IL: Volal nám dokonce jeden pán, který žije ve Španělsku, který nám děkoval, že jsme mu zachránili když ne život, tak alespoň peníze, majetek a zdravý rozum. Trpí totiž nevyléčitelnou chorobou, našel si na internetu Aktip, zavolal tam a oni mu řekli, že to sice bude trvat déle, ale vyléčí ho. Chtěl prodat ve Španělsku byt, přestěhovat se zpět do Česka a za našetřené peníze absolvovat dlouhou a drahou léčbu.
ŠM: Víme o lidech, kterým jsme zřejmě zachránili život. Ale není to pro mě úplný happy end, protože zpupnost hlavních hrdinů filmu jde dál a budou škodit dál. Protože tenhle typ lidí, pro něž se vžilo označení "šmejdi", absolutně nemá žádnou sebereflexi.
Pokračujete po kauze Aktip v infiltraci?
ŠM: Ano, právě jsme dokončili další dvě infiltrace, ale víc bychom zatím nechtěli prozrazovat.
Nemáte teď problémy s odhalením, když vás diváci i léčitelé znají z televize?
ŠM: Ani ne, těch metod, jak to dělat, je hodně. Lidi, co dělají různá svinstva, jsou sice opatrní, ale také jsou většinou tak narcistní, že si myslí, že si mohou vše dovolit, takže nejsou "všeopatrní". Pokračujeme tedy dál.
