Na Facebooku jste v souvislosti s plánovanou stavbou "Zlatého vejce" uvedl, že "takhle se veřejné budovy fakt nedělají. Bez předem dané širší dohody mají takové ad hoc projekty jepičí život a jsou jen mediální bublinou." Na co konkrétně narážíte?
Na tomto případu je zajímavých hned několik momentů. Minimálně to, že v Praze se plánuje stavba hned tří pavilonů pro Muchovu Slovanskou epopej. S blížícími se volbami ale můžeme podobných výkřiků očekávat víc. Všichni se chtějí zviditelnit a podobné projekty mohou posloužit jako dobrý marketingový tah. Tento případ je ale řešen poněkud ledabyle. Všimněte si, že pan starosta staví vlastně dům od střechy.
Můžete to upřesnit?
Nejprve předloží zcela konkrétní projekt, který vyvolá rozporuplné reakce, a posléze řekne, že jde pouze o orientační studii a že mu jde pouze o změnu územního plánu. Tím ale podle mého myšlenku, která je v zásadě dobrá, strhal. Vzhledem k tomu, že ideu příliš konkretizoval a spojil ji pro veřejnost s oním "zlatým donutem", tak ji vlastně odstřelil. Na jeho místě bych postupoval jinak. V okamžiku, kdy chci změnit územní plán, nepotřebuji konkrétní projekt. Pro začátek by stačila doporučení Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy.
Na místě, o němž hovoříme, kdysi stávala socha Švermy. V současnosti funguje jako jakýsi park. Jak se na eventuální zastavení tohoto veřejného prostranství díváte vy?
Jde o poměrně malou čtvercovou plochu, obtesanou rušnými komunikacemi, tvořícími nájezd na Štefánikův most. Park moc nepřipomíná, ten je přes ulici a dost velký. Tohle je spíše zbytková plocha a nevšiml jsem si, že by byla lidmi příliš využívána. Myslím si, že by zde veřejná budova být mohla. Navíc Praha je vlastně unikátní tím, že většina jejích veřejných budov stojí právě u řeky. Proč tedy nepokračovat další, moderní, a právě na tomto místě.
Na Facebooku narážíte i na to, že studii získal jeden vybraný ateliér. Vadí vám, že podobně důležité stavby by měly vznikat bez architektonické soutěže?
Studie byla zadána před koncem roku. Myslím si, že to trochu zavání tím, že Praze 1 zbyly peníze, tak si objednala studii na budovu pro epopej u jednoho konkrétního ateliéru. Samozřejmě bez veřejné soutěže a bez jakékoliv předběžné konzultace s památkáři nebo městem, které by přitom podle představ Prahy 1 mělo stavbu financovat.
Za pár týdnů vzniklo Zlaté vejce ověnčené vznosnými hesly a pan starosta zavolal médiím. Zrovna pár dní poté, co paní primátorka oznámila, že chce epopej na Těšnově, což je nedaleko, ale na Praze 8. Zavání to prostě účelovostí nebo diletantstvím. Kdyby to přece někdo myslel vážně, tak to udělá opačně. Nejprve myšlenku konzultuje se všemi zainteresovanými a získá pro ni podporu, pak změní územní plán, vypíše soutěž a její výsledky představí veřejnosti. Takhle jde spíše o plýtvání veřejných prostředků.
Podle vás se nakonec budova stejně nepostaví?
Pokud chceme postavit zajímavou silnou budovu, musíme se držet konzistentně jedné myšlenky. V tomto případě je projekt představen jako unikátní budova, stvořená přímo pro epopej, posléze pan starosta uvádí, že může sloužit i pro něco jiného, prostě výstavní prostor. A nakonec z toho může být prodejna koblih. Takhle se významné veřejné budovy nenavrhují. Podle mého byla v tomto ohledu často zmiňovaná Národní knihovna mnohem lépe vymyšlená. Měli parcelu, i když ne zrovna ideální, byla vypsaná veřejná architektonická soutěž a tu vyhrál pan Kaplický s mimořádně pozoruhodným návrhem. To, že nebyl realizován, je věc jiná.
Mimochodem, tato kauza ukazuje na další, velmi zásadní problém, a to nedostatek veřejných budov v Praze. Město by si zasloužilo nejenom Národní knihovnu a Národní galerii, ale také třeba moderní operu. Poslední postavenou veřejnou budovou, pomineme-li Novou scénu Národního divadla, která byla vlastně takovou přístavbou, bylo Národní muzeum.
Proč tomu tak podle vás je?
Myslím si, že chybí společenská poptávka. Proč vznikaly v Praze na konci 19. století monumentální veřejné budovy? Praha měla peníze, což má tedy i teď, ale hlavně se chtěla vyrovnat Vídni i dalším evropským metropolím. Navíc se český národ chtěl prezentovat "národními" stavbami. To samé platilo po rozpadu monarchie. Praha měla být výkladní skříní mladé ambiciózní republiky. Plánovala se řada veřejných staveb, ale nejdříve se musely řešit ožehavější problémy, především bytová krize a infrastruktura. Na jejich stavbu tak nedošlo, protože první republika měla vyměřeno jen dvacet let.
O jakých budovách za první republiky přemýšleli?
Jednak to byla Státní galerie, která měla nejprve stát na Kampě a pak byla přesunuta na Letnou. Její projekt do detailu rozpracoval Josef Gočár. Dále to byla druhá budova Národního divadla, protože to první již tehdy provozně nevyhovovalo.
Další byla nová budova pro parlament, který provizorně sídlil v Rudolfinu. Podařilo se ji postavit až po padesáti letech v podobě Federálního shromáždění. Svému účelu však paradoxně sloužila jen 20 let. V poslední třetině 20. století se řešila hlavně dopravní a technická infrastruktura a sídlištní výstavba. Po roce 1989 zas přišly jiné problémy a priority. Nicméně už je konečně na čase, aby nějaká nová veřejná budova celostátního významu v Praze vznikla. Národní knihovna byla vlastně nejdále dotažený pokus, ačkoliv od začátku trpěla špatně zvoleným místem.
Narážíte na blízkost Pražského hradu? Projekt architektka Kaplického byl často veřejností kritizován právě proto, že údajně narušuje pražské panoráma.
Postavit knihovnu, která měla ambici stát se světovou ikonou soudobé architektury, vedle vjezdu do tunelu nepovažuji za příliš šťastný nápad. Myslím si proto, že nezdar tohoto projektu tkvěl už ve špatně vybraném místě, za což samozřejmě nemohl jeho autor, který pro toto místo navrhl to nejlepší, co mohl. Nicméně i za tím stojí nepříliš povedený stávající územní plán. Zeleně označená místa jsou parky, v nichž lze stavět pouze drobné kiosky, kostely, krematoria, hvězdárny a rozhledny. Mimochodem právě těch rozhleden se chytli nějací šibalové, když vytáhli projekt vyhlídkového "ruského" kola v parku na smíchovském nábřeží, který vyvolal vlnu bouřlivých reakcí a teď se k němu Praha 5 nezná.
Mám tomu rozumět tak, že na vině je částečně také stávající územní plán?
Když se v devadesátých letech vytvářel územní plán, byly stabilizované plochy mechanicky označeny podle funkčního využití, které v té době plnily, bez ohledu na to, zdali je to do budoucna žádoucí. Tam, kde byla tráva a pár stromů, nakreslil se park. Územní plán postrádal ambici přetvářet a dotvářet město, zvláště v jeho centrální části, kde v podstatě zafixoval stávající stav. Proto se teď při každém návrhu postavit něco na volné ploše "rádoby" zeleně, často nefunkční, musí měnit, což je běh na velmi dlouhou trať. A to je přesně případ Zlatého vejce, epopeje na Těšnově i Národní knihovny. Pro tu by se logicky našlo lepší místo, třeba na opačné straně Letenské pláně u zemědělského a technického muzea. Zde by byla mezi svými, na turisticky frekventovaném a navíc Pražany oblíbeném místě, vedle parku, s výhledem na město, a přesto s uctivým odstupem od Hradu. Nikoliv v místě tramvajové točny, vedle vjezdu do tunelu a fotbalového stadionu.
Jakým způsobem nakládá s těmito plochami připravovaný Metropolitní plán? Budou v něm vyznačena místa, doporučená například pro stavbu veřejné budovy?
Rozhodně má ambici s městem pracovat koncepčněji. Tvořit jej na základě struktury veřejných prostranství a staveb, nikoliv jen na základě funkčního využití ploch. Nebojí se do města zasáhnout, což samozřejmě bude budit negativní emoce a vášnivé diskuse, zvláště ohledně výškových staveb a zastavitelných ploch v centru. Což se stalo naposledy například i v případě uvažované možnosti zastavět plochu s podzemními garážemi před Intercontinentalem, mylně označovanou jako náměstí Curieových.
Jde o takové zvláštní prostranství, které vzniklo zbouráním jednoho domovního bloku. Je to vlastně díra v městské struktuře. Neříkám tím, že je nutné ji zastavět, ale je dobré o tom vést faktickou diskusi, stejně jako v jiných případech. Zatím jsem však zaznamenal spíše mediálně zkreslené senzační zprávy, a priori negativní odsudky, hraničící místy s demagogií a populismem. Inu, ještě máme v Praze co dohánět, než se naučíme město stavět, a nejen bořit a trvale fixovat.
