Na jak dlouho jste nyní v Česku a kdy zase odlétáte do Keni?
Mám to vždy na tři měsíce. Vždy jsem tři měsíce v nemocnici Itibo a tři měsíce v Česku, kde sháním další věci, vybavení a finance. Teď odlétám 10. ledna a budu tam mít tři skupiny mediků a lékařů, vždy na jeden měsíc. O stáž v Itibu je obrovský zájem, jak mezi studenty lékařské fakulty, tak mezi hotovými lékaři, kteří mi během roku píšou, že chtějí do Keni.
Takže personálu máte dost, nikoho shánět nemusíte?
Ve skupině nás může být maximálně osm, jednak kvůli počtu lidí do auta, jednak kvůli počtu postelí v našem domečku. Na lékařských fakultách se vypíše výběrové řízení a ze třiceti až čtyřiceti studentů můžeme vzít jen pět.
Takže na Keňu jsou pořadníky…
Máme plno do září 2018.
Proč jsou tyto stáže tak oblíbené? Dostanou se tu studenti k případům a zákrokům, ke kterým by je v Česku ještě dlouho nepustili?
To také. U nás na praxi jim doktoři řeknou: "Tady se postav, mlč a dívej se a hlavně se na nic neptej, nemá na tebe nikdo čas." Navíc je to prezentováno jako stáž tropické medicíny, takže se tam setkávají s nemocemi, spojenými s rovníkovou Afrikou - malárií, svrabem, tyfem, parazitárními střevními chorobami. Vidí zde nemoci a stádia chorob, které by v Evropě neviděli. Lidé tu nemají možnost přijít včas k doktorovi. A samozřejmě také vidí, jak velký smysl jejich práce má.
V úterý 20. prosince se v Pardubicích konal benefiční koncert pro Itibo. Na co vybrané prostředky půjdou?
Bude to poslední část peněz potřebná pro novou terénní sanitku. Když převážíme pacienta, hrabeme se vodou a bahnem a dáváme autům zabrat. Takže v lednu, až do Keni pojedeme, vůz koupíme.
Pardubická radnice vám loni dala dotaci na ultrazvuk. Už se podařilo tento přístroj pro Itibo zajistit?
Ano, dostali jsme dotaci sto tisíc korun a už máme mobilní ultrazvuk, který je ideální pro výjezdy za pacienty.
Ve městě to tenkrát vyvolalo i některé negativní reakce - proč mají Pardubice přispívat zrovna na Keňu. Ti samí lidé ale při současné uprchlické krizi říkají, že se má pomáhat v krizových oblastech, a tím umenšit vlny imigrantů. Co těmto rozporuplným názorům říkáte?
Projekt Itibo
Projekt Itibo je financován pouze z příspěvků sponzorů. Lidé ho mohou podpořit převodem na běžný účet, odečtením daru z daní, pomocí online služby darujme.cz či dárcovskou SMS DMS KENA na číslo 87777. Více informací naleznete na stránkách itibo.cz.
Obecně si myslím, že Češi jsou velmi solidární, když dojde ke katastrofám, jako jsou zemětřesení nebo tsunami. Často to jsou právě Češi, kteří dávají mezi prvními zásadní částky. Myslím, že Češi mají rozvinutou empatii i k odlišným kulturám. Až na výjimky jsem se nesetkal s ohlasy, které by zpochybňovaly smysl naší práce.
O začátcích vašeho projektu v Itibu jsem četla, že jste měli jen teploměr a tlakoměr. Jak se s tím dá léčit a zachraňovat lidi?
Tak teploměr a tlakoměr, to už byla známka rozvoje. Když jsme to místo v roce 2005 našli, stála tam rozpadlá budova s děravou střechou, skrz kterou teklo, v ní seděla zdravotní sestra Elisabeth, kterou tam máme dodnes. Měla tam židli a stůl a na něm pikslu tabletek paracetamolu (léčivo proti bolestem a zvýšené teplotě - pozn. red.), žiletku, kterou opláchla v dešťové vodě, rozřízla absces, na ránu dala chlupatou vatu a pacient odcházel domů.
Jaká zranění nejčastěji léčíte?
Jedná se o hornatou oblast ve výšce 2200 metrů nad mořem, kde se nachází obří čajové plantáže. Většina lidí se tu živí zemědělstvím - chovají kozu, někteří mají krávu a malé políčko. Hodně máme úrazů od dobytka - potrkané lidi, nabrané rohem, z čehož bývají velmi vážná zranění. Také často provádíme zkracování a amputace prstů; když vedou krávu na pastvu a splaší se jim, zamotá se jim poutko do prstů a utrhne je. Časté jsou také úrazy mačetou, což je zde základní pracovní nástroj. Jakmile dítě unese mačetu, už ji táhne. Mačeta se také používá při přepadeních a z toho jsou pak hluboké záseky skrz kosti.
Nedovedu si představit, že takové případy pak u vás řeší nějaká mladá medička. Není to příliš velký náraz?
Medici jsou samozřejmě vyděšeni, protože nikdy nic takového neviděli. Ale hodně špatní jsou i z umírajících podvyživených dětí.
Vybral jste si pro svou pomoc záměrně jednu z nejproblémovějších keňských oblastí s vysokým výskytem HIV a malárie a s minimální zdravotnickou péčí?
V roce 2005 jsme s kamarádkou jeli do Keni na monitorovací cestu. Humanitární organizace Adra nás vyzvala, ať najdeme vhodnou lokalitu na projekt. Projeli jsme napříč celou zemí a místní zdravotnické organizace nám ukazovaly potenciální místa. V období dešťů jsme se s malou čtyřkolkou složitě hrabali do venkovské oblasti Itibo. Uviděli jsme zchátralou budovu, vešli dovnitř a tam našli na ambulanci Elisabethu s tím jejím veškerým vybavením. Na stěně byl plakát s hlavními chorobami: HIV, AIDS, malárie, močopohlavní choroby, kožní choroby… Říkali jsme si: "Země zaslíbená, tady zůstaneme!"
Jak vás a vaši práci ovlivnilo, že jste se loni stal hlavním hrdinou dokumentu Olgy Špátové?
Ježkovy zraky, tak to mě neovlivnilo vůbec. Nejdřív jsem ho odmítl, protože na takovouto sebeprezentaci já moc nejsem. Pak jsem si nakonec po nejrůznějších intervencích kamarádů dal aspoň s Olgou schůzku v Praze, ovšem s tím, že natáčení odmítnu. Jenže Olga je tak úžasná a empatická dáma, že mě okamžitě okouzlila. Schůzka proběhla v říjnu a v lednu už s námi odlétala spolu se zvukařem točit do Keni. Mě osobně to určitě neovlivnilo nijak, ale ovlivnilo to náš projekt - více se o něm ví a snáze se na něj shánějí peníze. A také HBO, které dokument produkovalo, pomohlo naší nemocnici.
Jak konkrétně?
Ptali se mě, jaký bych si představoval honorář za natáčení. Říkal jsem jim, že žádný nechci, ale že mohou přispět na nemocni v Itibu, že bychom například potřebovali mobilní rentgen, který se dá v Keni pořídit v přepočtu za 250 tisíc korun. Tak nám ho zaplatili.
Takže už začínáte být celkem vybavení…
No, ještě bychom potřebovali k rentgenu komplement k vyvolávání snímku, tzv. nepřímou rentgenovou digitalizaci, čímž by odpadly finance za snímky, za rámečky, za všechny ty vody, v nichž se snímek vyvolává.
Když dokument promítali v červenci 2015 v pardubickém letním kině, jeden místní politik, povoláním rovněž lékař, vás nařknul, že svou prací jste tamějším "černouškům zničil doposud šťastný život" a kromě toho jste prý zvýšil imigrační vlnu. Co tomuto názoru říkáte?
Když jsem si to přečetl na Facebooku, nechtěl jsem se k tomu vůbec vyjadřovat. Ale kamarádi mě přesvědčili, abych alespoň na sociálních sítích zareagoval. Argumentovali tím, že plivnul do očí nejen mně, ale že touto jednou větou dehonestoval práci všech dalších lidí, kteří vykonávají podobně nebezpečnou praxi, spojenou se spoustou zdravotních a bezpečnostních rizik. Takže jsem mu na Facebooku odpověděl. Pan doktor to má asi jinak nastavené. Medicína není jen o vydělávání peněz, ale třeba i o tom jet někam pomáhat a zadarmo poskytovat zdravotní péči, například v zemích třetího světa.
Jak nebezpečná oblast Itibo je a jak máte nemocnici chráněnou?
Máme kolem dokola plot z ostnatého drátu a nahusto vysázené keře s obrovskými trny. Pak máme jednoho hlídače na den a jednoho na noc, kteří objekt hlídají s mačetou. Ale musím to zaťukat, nikdy jsme se tam necítili ohroženi na životě ani na zdraví. Ale v oblasti není přepadení nic zvláštního. Když jedeme v noci sanitkou a převážíme pacienta, jedeme na majáky, na sirény, a kdyby se dělo cokoliv, nesmíme zastavit. Dostal jsem ponaučení z ambasády, že i kdyby tam leželo několik lidí na cestě, tak je mám objet a v žádném případě nezastavit, neboť to často bývá léčka.
Takže jste ještě nezažil žádnou vyloženě životu nebezpečnou situaci?
Ne, ale mám i trochu štěstí, a to nejde jen o Itibo. Teroristický útok na nairobské obchodní centrum Westgate se odehrál asi hodinu před tím, než jsem tam chtěl jít spolu s mým českým týmem lékařů na jídlo. Teroristický útok na bruselské letiště se konal pár dní po tom, co jsem tam dlouhé hodiny čekal na letadlo.
Nepotýkal jste se v oblasti se šamanstvím, že by lidé více věřili šamanovi než vám?
Se šamanstvím neboli lidovým léčitelstvím se samozřejmě setkáváme. Dokonce se šaman - nebo jak oni říkají "African doctor" - přestěhoval blíže k nám, přímo na náměstí, hned na protější roh, než co máme vstupní bránu.
Soupeří s vámi o vliv?
Nesoupeří. Víme, že k němu pacienti chodí, a když nepomůže, chodí k nám. Nevím tedy o případu, že by to bylo někdy naopak.
Vy jste byl prý v nějakých oblastech úplně první běloch, kterého tam viděli. Byl to pro ně šok?
Ano, v leckterých oblastech jsem byl skutečně první běloch, na kterého natrefili. Ostatně v dokumentu je vidět, jak jsme byli měřit paní do chýše EKG a jak tam před námi děti vyděšeně utíkají. Postupně jsme si museli získat jejich důvěru.
Snížili jste výrazně úmrtnost v Itibu?
Vyčíslené to máme zejména u dětí, kde jsme ji snížili téměř o padesát procent. Ženy rodily v chýších a nosily nám děti, kterým už nebylo pomoci. Buď vdechly plodovou vodu, nebo měly omotanou pupeční šňůru kolem krku. Vybudovali jsme proto porodnici a odchytáváme asi jednu třetinu porodů. Dokonce už mají těhotenské knížky a sledujeme je během těhotenství. Problém jsou nicméně potraty.
V jakém smyslu?
Jsou tam zakázané, a to i v případech, kdy by se tím zachránil život matky. Dělají to tam babky potratářky v chýši načerno. Buď to provádějí chemicky, že dá ženě něco vypít, ona začne krvácet a potratí, nebo mechanicky. To je ještě horší, klackem plod zničí a nechá ho tam. Takže pak nám tam přivezou ženy s akutní sepsí a my musíme vyvolat porod mrtvého plodu. To je taková odvrácená strana naší práce.
To musí být velmi psychicky náročné. Jak to zvládáte? Nebo už jste si zvykl za těch deset let, co působíte v Keni?
Zvykl jsem si, a to nejen za deset let v Keni, ale i za ta léta, co jsem byl na úrazové chirurgii a vozí vám tam lidi ze silnic a přejeté vlakem. V roce 2004 jsme navíc byli s vrchní sestrou pardubické kardiologie Jiřinou Špelinovou jako zdravotnická pomoc po tsunami na Srí Lance. V některých oblastech jsme byli první zdravotnická pomoc. Před námi jel buldozer a odklízel trosky, za ním jelo naše terénní auto. Jiřina za tuto práci a za práci u nás v Itibu pak dostala ocenění Sestra roku. Už jsme toho neštěstí viděli tolik, a tak strašného, že člověku otrne. Nestávám se cynikem, ale otrnu. Nicméně týká-li se to neštěstí dětí, tak pořád to se mnou zahýbe.
V Keni aspoň zase nemáte tolik úrazů z autonehod a z vlaků, jako jste to měl v Pardubicích.
No, zase je tam hodně motorek, takže to si nevyberete. Motorky tam suplují taxíky. Hornaté, špatně sjízdné cesty už mikrobusy nezvládají. Tak na poslední asfaltce zastaví, lidé vystoupí a motorky je rozváží po horách. Když zaprší a jíl začne být mazlavý, tak víme, že budeme mít hodně práce. Mnoha taxikářům se stane, že v tomhle počasí ztratí klienta. Tak se pro něj vrátí, naloží ho rozsekaného na motorku, přivezou ho k nám, počkají, až ho zašijeme, a pokračují s ním dál. Tohle řešíme docela často. Říkáme si, že už snad pojede pomaleji a opatrněji a nepřiveze nám ho znovu.
V těch etapách, co jste zrovna v Česku, stíháte ještě pracovat v pardubické nemocnici na úrazové chirurgii?
Už ne. Ale už asi dvaadvacátým rokem jezdím se sanitkou a týmem jako zdravotník na pardubické závodiště při dostizích.
Tam jste musel také zažít dost vážné úrazy…
Zažil, ale spíše jen do té razantní úpravy překážek. Od té doby jich už není tolik a nejsou tak vážné.
Jaké máte další plány s nemocnicí v Itibu?
Začínali jsme s pětistovkou pacientů, dnes jich máme devět tisíc, což je pořádná darda na takto malé zařízení, takže jsme museli středisko rozšiřovat. Chtěli bychom zde dělat plánované i několikahodinové operace složitějších defektů s českými týmy lékařů. Práce je tam pořád dost a dost.
Dovedete si ještě představit, že byste vykonával na plný úvazek běžnou praxi v české nemocnici?
Tak to už ne. Tu Keňu mám už asi napořád, tedy dokud mi bude zdraví sloužit. Scházela by mi.
