Zůstaly po nich jen prázdné domy. Příběh tragédie, která kdysi živý venkov proměnila v krajinu duchů

Na irském venkově není těžké narazit na dům, ve kterém už dávno nikdo nebydlí. Zůstaly jen kamenné stěny, někdy kus štítu. Střechu nahradilo nebe, okny prorůstá tráva a tam, kde se kdysi topilo a vařilo, se dnes pasou ovce. Při cestě Irskem mohou podobné ruiny působit téměř romanticky. Jejich příběhy ale mnohdy tak romantické nejsou.

Ne každý opuštěný dům má něco společného s Velkým hladomorem. Ruiny starých usedlostí přesto patří k viditelným stopám doby, kdy z části irského venkova během několika let zmizela značná část obyvatel.

Související

01:05

Tajemné ostrovy, kam lidská noha nevkročí. Na jeden se nesmí vůbec, druhý si své návštěvníky vybírá

V irském folklorním archivu Dúchas se například dochovalo vyprávění Bernarda Toola z hrabství Leitrim o rodině Reynoldsových. Její členové hladomor přežili, krátce poté je však zasáhla horečka. Zemřel otec, matka i jejich tři děti. Pohřbeni byli u cesty. „Dnes už není vidět nic než ruiny jejich domu,“ stojí v archivním záznamu.

Před hladomorem žilo v malé oblasti Corrick přibližně šestadvacet rodin. V době, kdy bylo vyprávění o osudu Reynoldsových zaznamenáno, jich tam přitom zbývala méně než polovina.

Úroda, na které závisely miliony

Už 8. listopadu 1845 varoval lord Cloncurry britského premiéra Roberta Peela, že hrozba hladomoru je „okamžitá a naléhavá“. Upozorňoval přitom na více než čtyři miliony zemědělských dělníků a jejich rodin, jejichž jedinou potravou podle jeho slov byly brambory a jediným nápojem voda.

Následující rok byl ještě horší. Úroda znovu selhala a hlad doprovodily epidemie tyfu, návratné horečky a úplavice. V přeplněných chudobincích se nemoci šířily snadno; během hladomoru v nich podle projektu RTÉ a University College Cork zemřelo přes 200 tisíc lidí.

Dochovaná lidová vyprávění ukazují každodenní hlad jinak než statistiky. V jednom záznamu z Oughterardu v hrabství Galway se vzpomíná na ženu, která našla ve smetišti slupku z tuřínu, otřela ji o oblečení a snědla. Podobné příběhy je nutné číst jako součást později zaznamenané lidové paměti, ne jako doslovný úřední záznam události. Přesto ukazují, jak hluboko se zkušenost hladomoru v irských rodinách a komunitách usadila.

A samotná choroba brambor vysvětluje jen část toho, co následovalo.

Hlad v zemi, odkud stále odplouvalo jídlo

Phytophthora infestans nezasáhla jen Irsko. Bramborovou neúrodu zažila ve 40. letech 19. století značná část Evropy. V roce 1845 přišla například Belgie o ještě větší podíl bramborové úrody než Irsko.

Nikde ale katastrofa nedosáhla irského rozsahu.

Irsko bylo tehdy součástí Spojeného království. Velká část chudého venkovského obyvatelstva žila z velmi malých pronajatých hospodářství a bez vlastní půdy či větších finančních rezerv.

Současně platil fakt, který dodnes patří k nejznepokojivějším obrazům hladomoru: ze země dál odplouvaly potraviny.

Historička Christine Kinealy doložila, že jen v roce 1847, tedy v nejhorším roce katastrofy, odpluly do hlavních britských přístavů téměř čtyři tisíce lodí s potravinami z Irska. Vyváželo se obilí, máslo, ryby, zelenina i hospodářská zvířata. Náklad přitom odplouval i z přístavů v oblastech, které hladomor zasáhl obzvlášť tvrdě.

To ale podle historiků neznamená, že by prostý zákaz exportu automaticky ukončil hlad. Irsko současně potraviny dováželo a odborníci upozorňují, že problém nelze zredukovat na jednoduchou rovnici „jídlo bylo vyvezeno, proto lidé zemřeli“.

Související

„Pamatujeme si tři hladomory, Rusové nás nevyděsí,“ říká historik, který odklízel ruské mrtvoly

Pro mnoho chudých lidí bylo zásadní, že si jídlo, které bylo na trhu, jednoduše nemohli dovolit. Historik Peter Gray popisuje, jak během zimy 1846–1847 ceny vystoupaly na úroveň, při níž tržní systém nedokázal zabránit hladovění. Britská vláda přitom zasaženému Irsku pomoc poskytovala. Za vlády Roberta Peela nakoupila kukuřici ze Spojených států, rozběhla veřejné práce a později vznikla síť polévkových kuchyní.

Právě ty ukázaly, že rozsáhlá pomoc fungovat mohla. V červenci 1847 tak dostávaly potravu více než tři miliony lidí. Program však byl koncipován jako dočasný a v srpnu téhož roku skončil. Vláda předpokládala, že nejhorší je pryč. Nebyla to pravda. Hladomor pokračoval ještě několik let.

„Prospěšná revoluce“

O rozsahu katastrofy nerozhodovalo pouze množství dostupného jídla, ale také představa tehdejší britské vlády o tom, kde končí odpovědnost státu.

Výraznou postavou byl Charles Trevelyan, vysoký úředník britského ministerstva financí, který měl důležitou roli při řízení státní pomoci. V lednu 1848 už o hladomoru psal téměř v minulém čase a vyjádřil přesvědčení, že budoucí generace v něm uvidí začátek „prospěšné revoluce“ v životě irského národa a že z přechodného zla vzejde trvalé dobro.

Nešlo tedy jen o humanitární pohromu. Část tehdejší administrativy v krizi viděla také impuls k proměně irské společnosti a hospodářství.

Samotná neúroda totiž k vysvětlení vysokého počtu mrtvých Irů nestačí.

Kdo mohl, odcházel

Velký hladomor mezi lety 1845 a 1852 připravil podle University College Cork o život přibližně milion lidí. Nejméně dalších 1,25 milionu během těchto let zemi opustilo.

Když se období rozšíří až do roku 1855, počet emigrantů stoupá přibližně na 2,1 milionu – zhruba čtvrtinu obyvatel země.

Historik Ciarán Ó Murchadha upozorňuje, že zejména pro roky 1846 a 1847 je samotné slovo emigrace téměř zavádějící. Vyvolává podle něj totiž představu plánovaného odchodu za lepším životem. Ve skutečnosti šlo často o panický útěk lidí, kterým zbývalo jen málo možností. Cesta přes Atlantik získala v irské paměti vlastní symbol: takzvané „coffin ships“, lodě rakve.

Novější výzkum historika Ciana T. McMahona ale tento obraz zpřesňuje. Za celé období mezi lety 1845 a 1855 zemřela během plavby nebo následně v karanténě asi tři procenta irských emigrantů. Naprostá většina tedy cestu přežila.

Rok 1847 byl však děsivou výjimkou. Z 98 749 Irů, kteří tehdy vyrazili do Québecu, jich 10 820 zemřelo na moři nebo po příjezdu v karanténě na Grosse Île. Téměř jeden z devíti. Přeživší pak často připravovali cestu dalším. Posílali domů peníze na lodní lístky pro sourozence, rodiče a další příbuzné. Vytvářeli tak migrační řetězce, které fungovaly ještě dlouho poté, co nejhorší hlad skončil.

Země, která se vyprázdnila

Rozsah změny ukazují nejlépe čísla ze sčítání. V roce 1841 žilo na celém irském ostrově 8 175 124 lidí. O deset let později jich bylo 6 552 385. Za jedinou dekádu tedy zmizelo z irské populace více než 1,6 milionu lidí. Ať už smrtí, nebo odchodem ze země.

Pokles navíc pokračoval.

Emigrace se stala jedním z určujících rysů moderních irských dějin a zanechala rozsáhlé komunity ve Spojených státech, Kanadě, Británii i Austrálii. Hladomor zároveň zasáhl vlastnictví a využívání půdy, podobu venkovských komunit i způsob, jakým Irové po generace přemýšleli o odchodu ze země. A zanechal stopy v krajině.

Když šedesátiletý Patrick Lucid z hrabství Kerry ve 30. letech 20. století vyprávěl o svém okolí, vzpomínal, že tam, kde tehdy stál jediný dům, jich v době hladomoru bývalo šest. Ruiny některých byly stále viditelné. Na mnoha místech je člověk potkává i dnes.

Při cestě irským venkovem se kolem nich dá projet bez většího povšimnutí. Čtyři stěny zarostlé trávou, mezi nimi ovce, za nimi další zelený kopec. Teprve s vědomím toho, kolik lidí z této krajiny během několika let zmizelo, přestávají být jen hezkou ruinou u silnice.

Zdroj: University College Cork – Atlas of the Great Irish Famine 1845–1852, RTÉ / UCC , History Ireland / Christine Kinealy: Food Exports from Ireland 1846–47, Dúchas / National Folklore Collection, Central Statistics Office, Cambridge University Press / Charles Read – The Great Famine in Ireland and Britain’s Financial Crisis