Les vzpomínek na Ďáblickém hřbitově funguje již čtyři roky. Jaký je teď zájem o přírodní pohřby?
Zájem o pohřbení v Lese vzpomínek mírně narůstá. Začínali jsme se čtyřiceti pohřby za sezonu, teď jich máme kolem šedesáti až sedmdesáti. Lidé čím dál častěji odmítají obřady v krematoriích a poslední rozloučení dělají na netradičních místech, podobně jako je tomu momentálně u svateb. Ale ekologie se do českého pohřebnictví ještě úplně nedostala, je to škoda. Myslím si, že Češi to teprve postupně objevují, stejně jako Les vzpomínek.
Jak vlastně vypadá uložení ostatků v Lese vzpomínek?
Zájemce zde provedeme a oni si vyberou strom, který se jim líbí. Jsou tady lípy, javory i ovocné stromy, je jich více než 300. U stromu uděláme jamku, do které se pak přímo vsype popel nebo do ní uložíme ekologickou urnu. Po uložení jdou ke Skořápce, což je ústřední umělecké dílo, kde zapálí svíčky na vodě a vzpomínají, případně píší svým zemřelým vzkazy do nebe.
V posledních letech i Češi přichází na chuť bezodpadovému životu. Může být i pohřeb bezodpadový?
Ostatky nejsou samy o sobě neekologické, problém je spíš ekologická stopa dalších věcí kolem pohřbů. Těla se například běžně spalují nebo pohřbívají v rakvích s umělými textiliemi nebo zdobením. Bezodpadový pohřeb může znamenat nejen vyhýbání se kremaci nebo rakvím z umělého materiálu, ale i umělým květinám a svíčkám. V českých podmínkách je to ale pořád výzva. U nás v Lese vzpomínek je zakázáno donášet umělé materiály, květiny v celofánu nebo se stuhami. Svíčky používáme bez obalů, plavou jen na vodní hladině. A cedulky se jmény, které máme na stromech, jsou z recyklovaných palet.
Herec Luke Perry, bývalá hvězda seriálu Beverly Hills 90210, se nedávno nechal pohřbít v houbovém obleku, který pomáhá rychlejšímu a zdravějšímu rozkládání těla. A americký stát Washington minulý týden schválil možnost lidské ostatky kompostovat. Dokážete si tyto alternativy představit i v Česku?
Myslím si, že v Česku je to hudba budoucnosti, ale velmi bych si to přála. Kremace zanechává velkou ekologickou stopu. Vypouští se při ní například vysoké emise rtuti, která je výrazným neurotoxinem, a navíc je kremace spojena s velkou energetickou spotřebou. Takže si myslím, že i z hlediska klimatické krize je potřeba hledat alternativy pohřbívání, které v Česku pořád chybí. Velmi bych si přála se dožít kompostárií místo krematorií, ta by taky snížila množství oxidu uhličitého unikajícího do ovzduší.
Plánujete za některou z pohřebních alternativ lobbovat?
To je otázka na tělo. Myslím si, že by to bylo adekvátní, ale teď na to bohužel nemáme moc kapacity. Momentálně se zaměřujeme na ekologickou stopu v pohřebnictví, například na Slovensku chystáme výrobu ekologických rakví. Chceme taky rozšiřovat nabídku ekologických uren a pořád sníme o tom, že jednou založíme hřbitov jako sad, kam se budou ukládat celá těla a na nich vysazovat ovocné stromy starých odrůd. Rády bychom se taky zaměřily na osvětu ohledně vzpomínání. Velmi nás totiž trápí to, jak klasické hřbitovy nereflektují bezodpadové trendy a taky estetiku. Plastových květin, váz a kahanců je spousta.
Jak berou lidi to, že by měli mít papírovou rakev, žádný náhrobek a jenom strom, ke kterému budou pohřbeny jejich ostatky?
Na tohle se názory liší. Lidé, kteří si přijdou vybrat místo v Lese vzpomínek, pohřbení ke stromu berou tak, že se u nich zrodí nový život. Řada pozůstalých nepovažuje za důstojné rozloučení v krematoriu s umělými frázemi a tíživou atmosférou. Pohled na důstojné rozloučení se v dnešní době velmi mění, lidé žádají méně formálnosti a více osobitosti.
A někteří pozůstalí chodí do Lesa vzpomínek pravidelně třeba dvakrát týdně. Jiní to berou tak, že se o místo postará sama příroda.
O které stromy je největší zájem?
O lípy, což je asi dáno tím, že je to národní strom. A pak o javory a o některé ovocné stromy, máme tady třeba plané třešně, které ozobávají ptáci (mimochodem, ptačí zpěv celý rozhovor doprovází, pozn. red.).
Blanka Dobešová (32 let)
- Pochází z Hradiště u Znojma, žije v Praze.
- Vystudovala environmentální studia a mezinárodní vztahy na Masarykově univerzitě v Brně.
- O pohřebnictví se začala zajímat během studia na vysoké škole. Společně s Monikou Suchánskou a Alžbětou Slavík Živou založila organizaci Ke Kořenům.
- Ve volném čase ráda běhá, zahradničí a skládá ukolébavky.
Nemáte ze svojí práce občas trochu depresi, když se pořád pohybujete v pohřebnictví a mezi umírajícími?
To ne. Pohřeb může být i krásná, léčivá událost. A jsem ráda za každého pozůstalého, který to zažije. Sama zažívám spíš environmentální žal a vím o rezervách naší organizace, mohly bychom mluvit o klimatických změnách více a více taky prosazovat ekologická řešení.
Na přednáškách mluvíte o tom, jak si naplánovat pohřeb ještě během života a jak mluvit o smrti s blízkými. Máte i vy sama svůj pohřeb naplánován?
Ano, mám. Ale zahrnuje očekávaný vývoj pohřebnictví. Jednou bych si přála nechat se pohřbít pod jabloní v ovocném sadu. A protože mám spoustu kamarádů hudebníků, doufám, že mi všichni zahrají a že pohřeb bude oslava mého života. Dřív jsme se s kolegyněmi zaměřovaly na to, aby lidi mluvili o tom, kde chtějí být pohřbeni a jakou chtějí hudbu. Ale čím déle děláme pohřby, tím se více přesvědčujeme o tom, že je důležité, jak člověk během života miloval své blízké. Když byl milující, jeho pohřeb udělají blízcí velmi snadno.
Spousta lidí má ze smrti strach. Myslíte si, že příprava pohřbu ještě během života jim pomáhá se jej zbavit?
Určitě. Myslím si, že řadě lidí se odchází líp, když mají všechny svoje věci srovnány a vědí, že své blízké nebudou ničím zatěžovat. Velmi pomáhá, když blízcí zemřelého znají jeho poslední přání.
Na vašich přednáškách zaznívá i to, že pohřeb může být zábava. To si upřímně nedovedu představit…
Jsme přesvědčené o tom, že ke smrti se dá přistupovat s hravostí a vtipem. Minulý pátek jsme třeba měli pohřeb starší paní, která odešla docela náhle. Na obřad přišla padesátka lidí a její synové mluvili o jejím životě velmi vtipně. Myslím si, že humor často pomáhá při rozloučení. Pokud to byl radostný člověk plný života, tak se skoro nesluší být jenom smutný. Na pohřbech se navíc často obnoví vazby mezi jednotlivými lidmi nebo členy rodiny, pomáhají si navzájem procházet zármutkem, v čemž je velká síla.
Les vzpomínek v pražských Ďáblicích byl před čtyřmi lety jediným místem pro přírodní pohřby, platí to pořád?
Je to bohužel pořád stejné, ale připravujeme přírodní hřbitov v Brně, oslovil nás pan Ander ze Strany zelených. Pokud všechno vyjde, měla by být Zahrada vzpomínek na hřbitově v Líšni otevřena už příští rok.
