Změna pohlaví? Bylo to pro mě jako vzkříšení Ježíše, říká první transgender kněz na světě

Prokop Vodrážka Prokop Vodrážka
Aktualizováno 17. 8. 2016 23:18
Narodil se jako žena, ale nikdy se tak necítil. Tělo vnímal jako pouhou schránku na mozek a trápily ho omezené životní možnosti, které jako žena vychovaná v evangelické tradici měl. Když před osmi lety objevil možnost změny pohlaví, získal dnes již muž Shannon Kearns odpovědi na svá trápení. Před třemi lety si díky starokatolické církvi splnil sen a stal se prvním vysvěceným transgender knězem na světě. Se svým příběhem teď 34letý Shannon objíždí USA a přednáší o problematice transgenderu a náboženství. V rámci svých cest zavítal jako host i na festival Prague Pride.
Foto: Archiv Shannon Kearns / www.shannontlkearns.com

Kdy jste poprvé začal cítit nespokojenost se svým tělem?

Znám mnoho lidí, kteří tvrdí, že je tento pocit provázel odjakživa. U mě to tak nebylo, protože jsem vyrůstal v poměrně ortodoxní rodině, kde jsme věci jako pohlaví neřešili. Nevěděl jsem, jak něco takového vnímat nebo jak se o tom bavit. Zlom nastal v pubertě, kdy se mi začalo měnit tělo a já cítil, že se mnou není něco v pořádku. Necítil jsem se příjemně, ale nedokázal jsem to pojmenovat. Pouze jsem pociťoval, že mé tělo není skutečně mé.

Vyrůstal jste v silně náboženském prostředí?

Ano, pocházím z evangelické rodiny. V USA je ovšem evangelická církev jiná než v Evropě. Je velmi konzervativní, fundamentalistický a také velmi striktní, co se týče práv žen a toho, čeho mohou v životě dosáhnout. Jejich role je spíše rodinná.

A vy jste měl vyšší cíle?

Již od útlého věku jsem cítil, že je mým posláním být knězem. Zároveň mi od mala bylo vtloukáno, že nic takového pro mě jako pro ženu není možné. Byl to hrozně zvláštní pocit žít s vnitřním přesvědčením, že mám na zemi nějaké poslání, ale zároveň s vědomím, že se nic takového nemůže v mé církvi stát.

Kdy jste objevil možnost změny pohlaví?

O tématech transgenderu jsem se nedozvěděl do mých zhruba 25 let, což je relativně pozdě. Nejdříve jsem si myslel, že jsem homosexuál, protože se mi na střední líbily primárně dívky. Pro uvědomění svého pohlaví mi chyběl jakýkoliv jazyk, kterým bych mohl své zážitky pojmenovat. Až kolem 25. roku se mě známý zeptal, jestli bych náhodou nemohl být trans? Zamyslel jsem se nad tím, začal jsem studovat knížky, pomocí kterých jsem objevil jazyk, kterým jsem dokázal popsat svůj vnitřní nekomfort.

Mně bude brzy právě 25 let a představa, že dodnes jsem nejistý ohledně vlastní sexuality, či dokonce pohlaví, je velmi zvláštní. Celá situace musela být matoucí, že?

Jednoznačně. Ale já v životě prostě nikdy předtím o sexuálních problémech nemluvil, tedy kromě situace, kdy mi byla vtloukána myšlenka, že si vezmu muže a porodím mu mnoho dětí.

Co vaše rodina, byla vám při transformaci oporou?

Bohužel nikoliv. Docela mě podpořili, když jsem se přiznal k homosexualitě. Samozřejmě s tím nesouhlasili a považovali to za hřích, ale stále mě milovali. Změnu pohlaví v podstatě dodnes zcela ignorovali. Když se slyšíme, tak stále používají špatné oslovení a musím se přiznat, že je to pro mě velmi složité.

Jak vám změnila přeměna pohled na víru?

Když jsem poprvé vystoupil jako gay, velmi jsem bojoval s vlastním přesvědčením. Liturgie, kterou jsem znal, byla velmi zostuzující vůči gayům. Musel jsem tak dekonstruovat všechny dosavadní hodnoty. Bůh byl prezentován jako zlý pán, který vás bude pronásledovat, pokud ho nebudete poslouchat.

Celý svůj pohled na víru jsem tak změnil již při přiznání homosexuality. Když jsem pak podstoupil změnu pohlaví, žádná další velká proměna se nekonala. Byl jsem totiž vždy tak hrozně odcizen od svého těla, že pro mě víra byla spíše intelektuální věc.

Jak to myslíte, odcizen od svého těla?

Vnímal jsem tělo jenom jako kontejner na mozek. Důležité pro mě byly moje myšlenky a duše, svou schránku jsem se proto snažil co nejvíce ignorovat. Byl jsem takřka odpojen od svého tělesna, takže jsem začal víru vnímat více na té intelektuální úrovni. Když jsem podstoupil přeměnu pohlaví, cítil jsem se konečně propojený se svou fyzickou formou, což mi otevřelo novou a pro mě nečekanou cestu k Bohu.

Ve článku pro online deník Huffington Post jste po svém vysvěcení napsal, že pro vás bylo velmi důležité být součástí církve. Je pro vás opravdu tak důležité být součástí nějaké instituce?

Nejde mi ani tak o to, být součástí instituce, jako být v nějaké komunitě. Být součástí skupiny lidí, kteří sdílejí mé hodnoty a kteří chtějí podobný svět jako já. V poslední době vidím stále častěji, že se to děje mimo instituce, ale stále věřím, že jsou věci, pro které je církev důležitá. Je totiž něco krásného na liturgii svaté mše, na možnosti se sejít a navzájem se poučit.

Jak moc důležitou roli hrála ve vašem rozhodování touha být vysvěceným knězem?

Vždy jsem cítil potřebu jakéhosi propojení s oficiálním církevním prostředím, bohužel římskokatolická církev nechtěla mít s lidmi, jako jsem já, nic společného. Takže až do té doby, než jsem objevil starokatolickou církev, jsem neměl žádnou možnost propojit tyto dvě věci. Oni si mě vyhlédli na Twitteru a chtěli na mně ukázat, že světí transgender lidi.

Nebojíte se, že chtěla starokatolická církev pouze zneužít vašeho příběhu pro vlastní zviditelnění?

To dozajista chtěla (smích). Ale nevnímám to jako něco špatného. Když jsem vyrůstal a trápil se se svým tělem, neměl jsem nikoho, ke komu bych mohl vzhlížet nebo na koho bych se mohl obrátit. I proto vím, jak je pro mladé důležité vídat lidi, kteří zažívají stejné problémy a strasti jako oni. To je také důvod, proč jsem velmi otevřený mediální pozornosti, která můj příběh začala provázet. Chci do světa ukázat, že pro lidi, jako jsem já, existuje cesta.

Hlavou katolické církve je v současnosti papež František, který je alespoň z mého pohledu otevřený tématům LGBT komunity. Jak ho vnímáte vy?

Papež František je rozhodně zajímavý člověk. Jeho činnost v oblasti boje proti chudobě či starosti o problémy Země jsou neuvěřitelné. I jeho přístup k homosexuálům je vcelku otevřený, o to otřesnější je pak jeho přístup k transgender lidem.

Jak to myslíte?

Například nedávno prohlásil, že ideologie genderu je škodlivá a musíme ji zastavit. Ta rétorika kolem transgender lidí se dle mého i kvůli tomuto přístupu nijak nemění. Je to pro mě velmi složité vnímat papeže negativně, protože je to z velké části opravdu hodný a starající se člověk, kterého jsme v čele církve dlouho neměli. Podle mě to ale stále není dostatečné.

Jaký je pohled na transgender lidi v bibli?

Existuje zhruba sedm veršů bible, které se vždy vytáhnou k tématu homosexuálů. S transgender lidmi existuje pouze jeden, který pojednává o mužích oblékajících se do ženského oblečení. Je to velmi krátký verš, který je většinou používán mimo kontext. Kromě toho zde samozřejmě máme příběh Adama a Evy, který mnoho lidí chápe jako jedinou možnost, kterou Bůh stvořil a která je správná.

Pro mě je zajímavé, že existuje mnoho příběhů z bible, které narušují genderové normy. Kniha nám vypráví o ženách, které se stanou soudkyněmi či válečnicemi. V jednom z evangelií je muž, který nese sklenici vody, což je dívčí práce. Skrze celý rukopis tak můžeme vídat příběhy lidí narušujících normy a my o nich můžeme nebo nemusíme přemýšlet jako o transgenderu.

Máte nějaký oblíbený příběh?

Vždy jsem byl fascinován příběhem Ježíše. Ten sice nenarušoval normy genderu, ale neustále překračoval hranice své doby. Trávil mnoho času s lidmi, kteří byli považováni za nečisté, vážil si žen ve své komunitě. Pro mě to bylo důležité, protože jsem si ve svém kostele také připadal jako nečistý, takže vědomí toho, že zakladatel křesťanství byl přesně takový, kdo se s podobnými lidmi vídal, mi hrozně pomáhalo.

Změna pohlaví vám údajně změnila pohled na ukřižování, je to pravda?

V mé církvi se vždy učil pohled na ukřižování jako na žádost Boha o smrt za lidské hříchy. Vždy byla ta mytologie spojená s negativním pohledem na Boha, který žádá krev za hříchy lidí.

Díky vlastní proměně a otevření nových cest jsem začal chápat ukřižování více z toho historického pohledu. Ten ukazuje ukřižování jako něco nevyhnutelného, co vzniklo kvůli Ježíšově střetu se společností, s místními duchovními a vládnoucími elitami, pro které byl výzvou.

V tom jsem si našel i kousek svého příběhu, kdy mi právě církev bránila v možnosti být šťastný. Věděl jsem totiž, že pokud chci být šťastný, budou se mě za to snažit potrestat. Obecně ale musím říci, že více než samotné ukřižování se pro mě změnil pohled na vzkříšení Krista.

Čím?

Vnímám svou zkušenost se změnou pohlaví jako formu vzkříšení. Po transformaci jsem se cítil, jako bych znovu přišel k životu a dostal novou šanci. Podobnost jsem našel také v pohledu na své tělo. Zatímco mnoho lidí vnímá vzkříšení jako nový začátek s novým tělem, pro mě bylo důležité zjištění, že si Ježíš po vzkříšení nechal své jizvy. Naučilo mě to, že naše jizvy nejsou symbolem něčeho špatného, naše jizvy jsou posvátné, a dokonce ony jsou během našeho vzkříšení vykoupeny.

Já díky tomu nemusím popírat, že jsem v minulosti byl žena. Díky tomuto prozření mohu všechnu mou historii, bolest i štěstí vzít dohromady a sjednotit v mé osobě.

Před pár měsíci proběhl v Americe útok na gay klub Pulse. Loni dosáhl počet zavražděných transgender lidí v Americe svého historického vrcholu. Cítíte se v Americe bezpečně?

V každodenním životě žádné ohrožení necítím, možná i proto, že jsem běloch, který je obecně považován za muže. Vím ale, že můj pocit bezpečí je hrozně vrtkavý. Najít si mé jméno na Googlu je otázkou vteřin, navíc jsem veřejná figura, takže vím, že mé vnímání bezpečí je velmi pomíjivé.

Útok na klub Pulse byl pro celou komunitu zdrcující. Myslím, že je to trauma, které se s námi potáhne ještě opravdu hodně dlouho. Lidem se do hlavy vryje myšlenka strachu a při zdánlivě běžných situacích, jako je procházka za ruku, budou přemýšlet, jestli nejsou v nebezpečí.

I na nás byly vylité kýbly špíny, negativním reakcím se nevyhnete, snažím se to nečíst, říká o vztahu Čechu k homosexuálům manažer Janis Sidovský. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

Další zprávy