reklama
 
 

Žijí ve slumu a sní o slávě i rodině. Belgičan natočil život jakartských pankáčů

15. 3. 2019 14:20
Žijí ve slumu a sní o slávě i rodině. Belgičan natočil život jakartských punkáčů | Video: Harald House |  01:24
Ještě před pár desítkami let bylo tetování v Česku vnímáno jako doplněk přinesený z vězení, dnes je to vysoce módní záležitost a chlubí se jím kdekdo. Tisíce kilometrů odtud, v některých částech Indonésie, je pokreslená kůže stále spojována s kriminálníky, přestože například na Borneu neodmyslitelně patří k tradičním kmenovým kulturám. O čem sní banda kluků, co poslouchá punk a toulá se indonéskou metropolí Jakartou? Na to se snaží odpovědět belgický dokumentarista Jimmy Hendrickx.

Čtyřicátník Jimmy Hendrickx dlouhá léta učil na filmové škole v Gentu. Po několika menších projektech a krátkém dokumentu SEMALU o dětech z předměstí Cheras v Kuala Lumpuru se v roce 2012 dostal do Indonésie, která se pro jeho tvorbu stala zásadní.

Hendrickxe na první pohled zaujala extrémní rozpolcenost země. Lidé podle něj žijí velmi moderním životem, ale za rohem na dvorku to vypadá jako z minulého století. "Jsem dokumentarista, vždycky hledám příběhy a v Indonésii je společnost velmi rozpolcená, rozhodně více než v mé zemi," tvrdí Hendrickx.

V roce 2012 se setkal s bandou jakartských dospívajících pankáčů, již žijí na ulici. Po prvních krátkých videích se stali hlavními protagonisty jeho dokumentární fikce s názvem O čem sní pankáči. 

Všichni pankáči pocházejí z rozvrácených rodin 

Klučičí bandu potkal v autobuse a zaujala jej natolik, že rok nato se do Jakarty vrátil s jasnou myšlenkou vyprávět jejich příběh. "Byli velmi zvědaví na to, kdo jsem. Navíc setkání s cizincem pro ně bylo tak trochu dobrodružství," vysvětluje režisér.

"Téměř všichni pankáči pocházejí z rozvrácených rodin," tvrdí Hendrickx. Protagonisté jeho dokumentu jsou adoptovaní nebo byli svými rodinami zavrženi kvůli svým zájmům, což je i případ 18letého Eka. Právě on byl jeden z prvních, s kým se dal belgický režisér před sedmi lety do řeči.

Jakartského kluka rodina vyhnala z domu kvůli jeho tetováním a piercingům. Otec - policista totiž malůvky na těle spojuje především s kriminálem. Sám filmař se s Ekovým otcem setkal a přiznává, že to nebylo zrovna nejpříjemnější shledání. Eko totiž věřil, že když otci ukáže, že hraje v evropském filmu, vyslouží mu to pozvánku zpět do rodiny. To se však nestalo.

Režiséra podle jeho slov chování otce vůči synovi velmi šokovalo, zejména tím, jak ideologie dokáže přimět lidi, aby zatratili svoje děti. "Není to ale jen indonéské přemýšlení. Mohlo by se to stát i v belgické rodině, třeba kdyby dítě přišlo domů se 'špatným přítelem'," myslí si Hendrickx.

Co tomu řekne máma?

"Ekův sen je být úspěšným, aby se mohl vrátit zpátky ke své matce. I já říkám o svém úspěchu jako první mámě. A když vidím svůj film v televizi, myslím na to, jestli se moje máma dívá. Ale není to, že na vás bude hrdá vaše máma, vlastně to nejdůležitější?" ptá se režisér.

Ačkoliv to ze snímku zcela jednoznačně nevyplývá, belgický filmař sledoval partu kluků po dobu několika let. "Ze začátku bylo těžké dodržovat, aby vypadali při natáčení scén stejně. Jsou to zkrátka pankáči, jeden den vypadali nějak a druhý den třeba přišli s novým účesem nebo piercingem. První rok jsme si říkali, jak to vyřešíme pro diváky, ale nakonec jsme si řekli, že to přestaneme řešit," vysvětluje Hendrickx.

Kvůli filmu se naučil také indonésky. "Vždycky jsem se chtěl naučit nějaký asijský jazyk. Začínal jsem s čínštinou, ale když jsem pak odjel do Číny a snažil se mluvit, nikdo mi nerozuměl," přiznává se smíchem. S indonéštinou to dopadlo lépe a myslí si, že díky znalosti jazyka mohly vzniknout velmi upřímné rozhovory i vztahy s aktéry.

Děti z ulice se učí hrát na ukulele

"V Indonésii je punk odpovědí, ochranou a komunitou lidí poskytující podporu a naději. Dává jim všechno - inspiraci, kamarády, lásku, rodinu i politický nadhled," vyjmenovává autor snímku s tím, že díky podpoře punkerské komunity se mohou její stoupenci stát úspěšnými. Nehledě na to, že punkerský styl a vzhled navíc poskytuje dětem ulice jistou ochranu před gangy nebo násilníky.

"Punkerská komunita je obrovská, s tou evropskou se nemůže srovnávat," říká Hendrickx s tím, že největší je Masberto, v překladu potetovaná komunita. Za lídra zdejší jakartské punkové scény je pak považován frontman kapely Marjinal.

"Poté, co diktatura padla, propukla naplno chudoba, protože ekonomika zkolabovala a lidé z celé země přišli do Jakarty s nadějí na lepší život. Tisíce dětí pak skončily na ulici, starší punkeři se jich ujali a učili je hrát na ukulele, což je nejlevnější hudební nástroj," vysvětluje režisér.

Setkání s belgickým režisérem změnilo partě kluků život. Jejich obživou bylo především žebrání, protože kvůli jejich vzhledu je většinou nechce nikdo zaměstnat. Hendrickx jim během natáčení zajistil stálý přísun jídla, s pomocí však neskončil ani po natáčení.

Koupil jim například nástroje na zpracování kovů, jež sbírali na smetišti a přetvářeli, nebo jim s producentem Kristianem Van der Heydenem pronajali na rok dům, ve kterém společně bydleli.

"Po sedmi měsících jim došlo, že za chvíli nebudou mít kde bydlet. Začali tak sbírat plast a kov za peníze, díky čemuž vydělávají a mohou si dovolit pronájem. Pak začali s kanálem na YouTube," popisuje režisér osud jednoho z protagonistů - Eda a jeho kamarádů. Pod názvem Suara Anarki zveřejňují videoklipy i videa z běžného života. Kanál spustili vloni a momentálně je sleduje 38 tisíc lidí.

Co mají společného s bornejskými kmeny?

"Jsme na ně hrdí, protože jsme je jistým způsobem inspirovali k tomu, aby natáčeli videa. Začali s tím před rokem a kvalita je čím dál lepší, sem tam jim dám nějakou radu. Jednou by chtěli mít milion sledujících. Našetřili si společně na foťák," popisuje Hendrickx. Do budoucna by Jakarťané také rádi spustili crowdfundingovou kampaň, aby vybrali peníze na hudební nástroje.

Jenom Eko se dodneška se svou matkou nesetkal, přestože se o to několikrát pokoušel a je to jeden z jeho největších snů. Podle Hedrickxe je pocit odtržení od rodiny přitom podobný pocitu, jaký zažívají bornejské kmeny, jež jsou vytlačovány ze svého přirozeného prostředí.

Belgický dokumentarista natáčel také přímo na Borneu, kde podle jakartských pankáčů bydlí praví punkeři. Dajákové a Mentawaiové žijí uprostřed džungle tradičním způsobem života, postupující modernizace jim však ubírá stále více prostoru. A oni sami se stávají nádeníky na svých vlastních pozemcích.

Autoři snímku dokazují, že punkeři a domorodé kmeny mají společného mnohem více než jen zálibu v tetováních a život na okraji společnosti. Sdílejí anarchistický způsob života i stejný sen - žít mírumilovně.

Snímek o revoltě vůči režimu, sociální nerovnosti v indonéské společnosti i drancování přírody je v Česku promítán v rámci festivalu Jeden svět.

Video: Za indonéské požáry může poptávka po oleji, říká novinář

Požáry nejsou v Indonésii nic nového, opakují se každoročně, říká novinář žijící v Jakartě Pavel Zvolánek. Svět má podle něj zájem o laciný olej, tak se do toho Indonésie pustila tímto způsobem. | Video: Martin Veselovský |  10:12

autor: Magdaléna Daňková | 15. 3. 2019 14:20

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama