Zhubla 60 kilo. Lidé čekají jednoduchý trik, jak na to, pravda je podle ní úplně jinde

Pamatujete si okamžik, kdy jste si skutečně řekla, že chcete svůj život a svou hmotnost změnit? Byl vůbec nějaký jeden zlomový moment, nebo je představa „jednoho rozhodnutí, od kterého se všechno změnilo“ sama o sobě trochu mýtus?

Takový konkrétní okamžik nebyl. Byly to měsíce, kdy jsem si říkala, že opravdu musím něco (nebo všechno) změnit a udělat to tak, abych to zvládla dlouhodobě. Nebylo to tak, že bych se probudila a najednou všechno začalo fungovat. Byly to týdny, spíš měsíce přemýšlení a pomalého začátku. Myslím, že i díky tomu mi to funguje. Neudělala jsem najednou obří změnu, ale postupně jsem přidávala pohyb a měnila jídlo.

Zhubla jste 60 kilo, ale záměrně neříkáte, kolik jste vážila na začátku ani kolik vážíte dnes. Proč je pro vás důležité tahle čísla nezveřejňovat? A proč si myslíte, že lidé chtějí tato čísla tolik znát?

Neříkám je, protože za to číslo jsem na základní škole sklízela posměch učitelů, takže ho nechci sdílet veřejně. Myslím si, že je důležité, aby člověk sdílel jenom to, co sdílet chce a s čím je v pohodě, že to může vědět „celý svět“. A důvod, proč ho lidé chtějí znát, je zřejmě zvědavost, ale nevím, to se musíte zeptat jich, ne mě. Mně je hmotnost cizích lidí docela jedno. Chápu, že to lidi zajímá, ale zatím se to bohužel nedozví.

Když se vás lidé ptají, „jak jste to dokázala“, co podle vás ve skutečnosti chtějí slyšet? Máte někdy pocit, že čekají jeden trik, potravinu, zákaz nebo pravidlo, které všechno vyřeší?

Někdo chce slyšet pravdu, protože jednoduše neví, jak na to, s čím začít, co jíst, jestli je potřeba cvičit. A někdo naopak chce slyšet, že nejím těstoviny a díky tomu jsem zhubla 60 kilo. Určitě je jednodušší si představit, že stačí vyloučit třeba pečivo, než předělat svoje zvyky a začít jíst celkově lépe.

Co je na dlouhodobém hubnutí podle vás nejtěžší, ale na sociálních sítích se o tom málo mluví? Je těžší začít, vydržet, nebo přijmout, že člověk musí některé věci dělat jinak už napořád?

Nevím, zda se o tom málo mluví, ale nejtěžší je vydržet. Ne několik týdnů, ale několik let. Změnit návyky, které měl člověk desítky let. Naučit se novou věc, třeba cvičit, mi nepřijde tak složité jako změnit stravovací návyky, které má člověk velkou spoustu let.

Existovalo něco, čemu jste o hubnutí na začátku věřila a dnes už byste řekla, že to byla úplná hloupost?

Třeba když mi lidé říkali, že jsem tlustá, protože jím málo. Jedla jsem málo na objem jídla, ne na kalorie. Můj talíř je teď mnohem plnější, ale méně kalorií. To je myslím věc, kterou pochopí za chvíli každý, kdo si začne jídlo zapisovat do kalorických tabulek. Totiž že množství jídla se nerovná počtu kalorií a i podobně vypadající jídlo může mít půlku kalorií.

„Byla jsem tlustá, ne ošklivá.“

Bylo období, kdy se vám přestalo dařit, hmotnost stála, nebo šla dokonce nahoru, a vy jste měla chuť se na všechno vykašlat? Co se v takovou chvíli odehrává v hlavě člověka, který už navíc svůj proces veřejně sdílí?

Nikdy jsem neměla chuť se na to vykašlat. Určitě mívám často období, kdy se mi to nechce tolik řešit, přemýšlet nad každým jídlem, ale nikdy jsem se na to nechtěla vykašlat úplně. Neříkám, že hubnout 2,5 roku není únavné, zvlášť když ani po takové době člověk není v cíli, ale vzdát jsem to nechtěla nikdy.

Jak moc se s velkým úbytkem hmotnosti změní vztah člověka k vlastnímu tělu? Dostaví se automaticky pocit „teď jsem spokojená“, nebo hlava někdy změnu těla dohání mnohem pomaleji?

Nikdy jsem se sebou nebyla extrémně nespokojená, jasně, byla jsem tlustá a nijak se mi to nelíbilo, ale neměla jsem pocit, že jsem ošklivá. Vždycky jsem o sebe dbala, pravidelně cvičila, nosila hezké šaty, líčila se. Na tom se nic nezměnilo. Změní se hodně věcí, člověk jinak vaří, o dost víc cvičí, ale moje vztahy, přátelé, práce a bydlení jsou pořád stejné a to bylo fajn vždycky.

Zobrazit
9 fotografií

Proměnilo se po zhubnutí i to, jak se k vám chovají ostatní lidé? Všímala jste si někdy rozdílu, který vás třeba potěšil, zarazil nebo naštval?

Nevšimla, byla jsem vždycky poměrně urážlivá a to trvá. Což není nejlepší vlastnost, když tvoříte na sociální sítě o tématu, kterému rozumí půlka Česka stejně jako hokeji a očkování. Říká se, že lidé jsou milejší, ale to neumím posoudit. Možná taky proto, že stále nejsem hubená. Možná, že až budu, tak tu změnu pocítím.

V určité chvíli jste přestala být jen ženou, která hubne, a stala jste se pro spoustu lidí někým, koho sledují jako inspiraci. Cítíte kvůli tomu někdy tlak? Třeba pocit, že vy už „nesmíte“ přibrat nebo mít špatné období?

Nevím, jestli bych to nazvala tlakem, spíš mám potřebu mnohem víc věcí vysvětlovat. Na sítích mě sleduje hodně lidí, ale tlak necítím. Myslím, že příspěvků o tom, že se mi něco nepovedlo nebo že opravdu nejsem dokonalá, sdílím poměrně hodně, takže se nebojím sdílet i ty nehezké nebo ne úplně pozitivní věci. Víte, jak se to říká: sdílená starost je poloviční starost. Je fajn zjistit, že to, co člověk prožívá, neprožívá sám. Občas se bojím něco říct veřejně, jestli to není osobní. Pak mi hodně lidí napíše, že se jim to stalo taky, jenom se o tom nemluví. A pak jsem nakonec ráda, že jsem to udělala.

Co děláte s komentáři a zprávami lidí, kteří chtějí přesný jídelníček, přesné kalorie nebo návod, jak zhubnout stejně jako vy? Dá se vůbec někomu předat recept, když je každý člověk v jiné situaci?

Nepíše mi moc lidí, co by chtěli přesný jídelníček nebo přesné kalorie. Spíš je zajímá, kde jsem si to spočítala já. To je poměrně častý dotaz. Na to jim vždy odpovím stejně: Že jím podle sebe a žádný jídelníček nemám. Myslím, že na internetu si dnes může najít spousty jídelníčků. Já poměrně často přidávám video „Co jsem dnes jedla“ a tam to každý může i s recepty vidět.

Související

Léky, co zatočí s cukrovkou i obezitou. S něčím takovým jsem se nesetkal, říká lékař

Do debaty o hubnutí dnes výrazně vstoupily léky typu Ozempic, Wegovy nebo Mounjaro. Jak se na ně díváte? Vadí vám představa, že je někdo chápe jako „zkratku“, nebo naopak podle vás není fér posuzovat, jakou cestou kdo ke snížení hmotnosti došel?

Je mi to asi jedno, každý si může vybrat svoji cestu. Ať je to ta moje, nebo úplně jiná. Já bych do toho nešla, ale neodsuzuju nikoho. Každý ví, proč to dělá. Já hubnu proto, abych nemusela brát žádné léky, proto mi tato cesta nedávala smysl. Navíc si ani nepamatuju, že když jsem začínala, bylo to nějaké velké téma. Mám pocit, že se o tom začalo ve velkém mluvit až později. Vadí mi, když mi lidé píšou, že beru Ozempic. Především proto, že nesnáším, když si lidi dovolí o cizích lidech lhát. To mi opravdu vadí.

Setkáváte se s tím, že lidé mají potřebu hubnutí hodnotit morálně: jako důkaz vůle, disciplíny, nebo naopak jejího nedostatku? Co vám na tomhle pohledu vadí?

Nesetkávám, v reálném životě ne.

Kdyby za vámi dnes přišla žena, která stojí na začátku podobně dlouhé cesty jako kdysi vy, a ptala se vás, co má udělat jako první, co byste jí řekla? A co byste jí naopak rozhodně neslibovala?

Já bych nikomu cizímu neslibovala nic. Doporučila bych jí, aby byla trpělivá a nepřestala, když bude mít pocit, že se jí nedaří.

A kdybyste měla říct jednu věc, kterou vám těch minus 60 kilo vzalo nebo dalo, ale předem by vás vůbec nenapadlo, že právě tohle bude součástí celé změny, co by to bylo?

Dalo mi to, doufám, mnohem lepší fyzičku a spoustu let, kdy nebudu potřebovat žádné léky. Vzalo mi to naopak spoustu času a peněz.

Kdy jste si poprvé připadala, že už nejste „člověk, který hubne“, ale prostě člověk, který žije svůj nový život? Nebo tenhle okamžik vlastně nikdy úplně nepřijde? 

Nepřišel, já nežiju žádný nový život. Myslím, že to i dost napoví to, co říkám na svém profilu. Zhubla jsem, ale můj partnerský, pracovní a přátelský život je stejný jako předtím. Vím, že to není asi moc populární, ale to je sdělení, které chci, aby můj profil předával. Zhubnout je super, ale čekat, že to vyřeší všechny problémy a člověk pak bude automaticky šťastný, mi nepřijde jako dobré myšlení.

VIDEO: To, co se v posledních pěti až sedmi letech odehrává, by se skutečně dalo nazvat revolucí v hubnutí, konstatuje obezitolog

Zdroj: autorský rozhovor