reklama
 
 

Tvůrci Železné opony: S komunismem se dá vypořádat nadsázkou

2. 6. 2015 15:00
Rozhovor s tvůrci únikové hry Železná opona Janem Vrobelem a Martinem Jüzem o jejich projektu i snaze mladé generace vypořádat se s komunismem, s jehož motivy ve své hře pracují.

Praha – Železná opona je úniková hra, v níž mají návštěvníci za úkol dostat se vyřešením logických hádanek z uzavřené místnosti. Odehrává se v alternativní současnosti, v Československu bez sametové revoluce. Jan Vrobel, bývalý šéfredaktor herního měsíčníku Score, a filmař Martin Jüz právě dokončují její realizaci.

Vše přitom začalo před dvěma a půl lety na severovýchodní Moravě v Sudetech, kde se nachází mnoho vybydlených domů. "Martin s Filipem Veselým připravili v rámci svých narozenin "bojovku" a navázali to na určitý příběh o nacistech, navíc se inspirovali počítačovou hrou S.T.A.L.K.E.R.," vzpomíná Jan Vrobel. Další rok se přidal i on sám, pronajali zámek v Jindřichově, kde se nacházela za minulého režimu psychiatrická léčebna, a vybudovali nacistickou pevnost.

"Tenkrát jsme operovali na několika kilometrech čtverečních, vymýšleli logické hádanky a úkoly, jak se dostat dál, a od toho už byl jen krůček k tomu, co děláme teď," doplňuje Martin Jüz.

Aktuálně.cz: Únikové hry jsou zaměřené na turisty. Vy se ale soustředíte na Čechy...

Jan Vrobel: Prozatím. Jde o marketing – chtěli jsme ze začátku využít crowdfunding. Všichni s ním máme pozitivní zkušenosti, já s jeho pomocí zafinancoval desku kapely, tady Martin svůj film. Takže jsme se pokusili oslovit komunitu, kterou máme i díky naší předchozí aktivitě vybudovanou. Časem ale bude potřeba zaměřit se na turisty, protože problém s únikovými hrami je, že jsou na jedno použití – jakmile je navštívíte a vyřešíte hádanky, nemá už pro vás smysl se vracet. Nejde tedy o to, že bychom si nevážili spoluobčanů, po pár měsících už se na ně ale nebudeme moct spoléhat.

Martin Jüz: A abychom přestavovali hrací plochu, je nerealistické, šlo by o náklady ke čtvrt milionu. Bylo by sice hezké mít statickou skupinu fanoušků, jimž bychom připravovali nové a nové hry, ale to není ekonomicky únosné.

A.cz: Konkurence je velká?

Martin Jüz: Větší, než se zdá. Nová úniková hra vznikne skoro co dva měsíce. Přesto jde o odvětví relativně neznámé mimo okruh lidí, kteří se k němu dostali náhodou. My se pokoušíme zaměřit na větší masu, být trochu mainstreamovější.

Jan Vrobel: Opravdu se to nedá srovnat s tou temnou bojovkou, s níž jsme začínali pro vlastní zábavu. Zvažovali jsme už tenkrát, že bychom ji nabízeli firmám jako teambuilding, ale nakonec budeme mnohem přístupnější. Sice už nepůjde o zážitek pohlcující na čtyřiadvacet hodin, ale když jsme se rozhodli jít do města a využít formát únikových her, nemohli jsme si dovolit tvořit pro pár nadšenců.

A.cz: Takže hra bude jednodušší?

Jan Vrobel: Popisujeme Oponu, jako by byla přímo popová. Určitě je ale náročná a atmosférická.

Martin Jüz: Rozhodně to bude pořád výzva.

Jan Vrobel: Snažili jsme se využít principy herního designu, protože jsme všichni hráči počítačových her. Já coby bývalý šéfredaktor Score dělal desítky rozhovorů s tvůrci počítačových her. Takže možná nemáme odpovídající vzdělání, ale rozhodně máme povědomí.

A.cz: Váš primární cíl je zábava?

Jan Vrobel: Z naší strany jde samozřejmě o byznys a nabízíme především zábavu. Nicméně se nebojíme dát najevo politický názor. Rozhodně využíváme prostor pro občanský aktivizmus, nebo si přinejmenším necháváme prostor pracovat s ním v budoucnu.

Video prezentující nový projekt escapové hry Železná opona. | Video: Youtube.com / Železná opona

A.cz: Jako pozadí jste si vybrali komunismus, snad nejkontroverznější možnou dobu. I zde na Aktuálně.cz se ze strany čtenářů již objevily negativní reakce na váš projekt právě kvůli době, do níž se vracíte.

Jan Vrobel: Negativní reakce, které jsme zaznamenali, jsou v podstatě nejlepší pro vybudování komunity, co si můžeme přát.

Martin Jüz: My jsme se vyhranili. A tím vzniká kontroverze, o projektu se mluví, je to logické. Ale jde i o to, že kdybychom se mírnili, už bychom to nebyli my. Vybírali jsme přitom z vícera námětů. Zvažovali jsme Pověst o Golemovi, Franze Kafku a sovětský sentiment.

Jan Vrobel: Nakonec jsme vybrali, co jsme považovali za nejméně povrchní, co má podle nás přece jenom nějaký přesah. Protože ačkoliv bychom rádi byli mainstreamový projekt, pořád se za naši práci nechceme stydět a chceme si za ní stát.

A.cz: Vaše hra se neodehrává v minulosti, ale v současnosti. Jak jste vymýšleli alternativní realitu? Čistě intuitivně, nebo jste pracovali s odborníky?

Jan Vrobel: Nechtěli jsme vytvořit přímo historický KGB room, to nám přišlo jako laciný kýč, ačkoliv by na turisty nejspíš zabral. Tvorba alternativní reality nám dovolila využít fantazii. O nic víc než o naši fantazii pak nejde, takže jsme prostředí vymysleli sami. S komunismem pracujeme jako s nadsázkou, se sentimentálním nádechem.

A.cz: Co pro vás znamená komunismus?

Jan Vrobel: Jsem příslušník jiné generace, než která ho přímo zažila. Komunismus sloužil jako nástroj ruské hegemonie a bez ní je jako takový ideologicky mrtvý. Patří leda do skanzenu.

A.cz: Když si pročtete internetové diskuse i pod články o vaší hře, nezdá se vám, že pořád žije?

Jan Vrobel: Žije v myšlení lidí.

Martin Jüz: Jde o sentiment po starých časech.

Jan Vrobel: A Železná opona může být způsob, jak takové myšlení konfrontovat. Lidé dnes nemají odvahu pouštět se do nadsázky, být sami sebou, říkat věci na plnou hubu a třeba se nám podaří na to svým způsobem poukázat.

A.cz: Myslíte si, že nadsázka je správný způsob, jak se vyrovnat s minulostí? Nefunguje jen tehdy, když jsou její příjemci dostatečně obeznámeni s fakty? A je v tom případě naše generace s fakty dostatečně obeznámená?

Martin Jüz: My víme, že jsme tu dobu nezažili, není důvod to neustále připomínat. Ale za to přece nemůžeme a nevím, proč bychom kvůli tomu o té době nemohli přemýšlet a věnovat se jí. Ostatně se nás ta doba rozhodně týká. Jde o dobu našich rodičů a prarodičů, vidíme jejich chování a můžeme ho vysvětlit tou dobou.

A.cz: Neříkám, že není možné ten kontext znát, jen se ptám, jestli myslíte, že ho naše generace zná v reálu.

Jan Vrobel: To už je složitější. Jak říká Martin, dokola se setkáváme s výčitkami kvůli tomu, že jsme komunismus nezažili a troufáme si ho hodnotit. Nejčastěji od lidí, kteří vyzdvihují úlohu Rudé armády při osvobození Československa, ačkoliv paradoxně oni nezažili zase konec války. Nebudu se tu ale pouštět do oplácení. Důležitější je, že skutečně vidím pozůstatky komunistického smýšlení všude kolem sebe. Komunismus formoval mě, moji rodinu, celý tenhle národ do podoby, z níž se ještě nevzpamatoval. Jde o politické trauma, s nímž se pořád vyrovnáváme, neustále se v nás přetlačují dvě civilizace. A my jsme lidé, kteří chtějí na Západ.

A.cz: V čem nejvíc cítíte zbytky komunismu?

Jan Vrobel: Jde předně o neochotu brát věci veřejné za své. Představu, že stát není naše věc, že je předmětem několika papalášů. Lidé odmítají podílet se na demokracii, chodit k volbám a být voleni, přijímat odpovědnost. Všechno z nás komunismus před třemi generacemi vymlátil. Moji předci byli obchodníci, pak skončili jako zaměstnanci. A já se teď musím naučit zase od začátku mít věci ve svých rukou, ne v Husákových, to je úděl naší generace. My se vlastně neohlížíme do minulosti, věnujeme se něčemu velmi aktuálnímu.

Martin Jüz: Je směšné tvrdit, že se mladí lidé nezajímají o problémy skutečných lidí jako nezaměstnanost, daně a životní úroveň. Můj předchozí startupový projekt dával práci nezaměstnaným ženám – vozili jsme jim špinavé oblečení, aby ho mohly prát a žehlit. Styděly se, že musejí být například doma s nemocnými dětmi a nemohou pracovat. Takhle jsme z toho vytěžili všichni. Ony si vydělaly, my našli zákazníky. To si můžeme dovolit jen v naší společnosti, která je sociální, ale ne socialistická.

Jan Vrobel: Železná opona je pak příklad toho, kdy jsme něco sami rozjeli a vložili do toho hodně času i peněz. Jde o obrovské riziko, třeba nevyjde, ale s tím my počítáme. Pustili jsme se do podnikání na vlastní pěst a tvrdě na něm dřeme. Já dělal šéfredaktora časopisu, mám právnický titul a poslední dny šůruju podlahu, protože to je potřeba. A baví mě to.

A.cz: V poslední době se setkáváme s podobným způsobem zapojení minulosti do zábavního programu například i v pořadu České televize Dovolená v protektorátu. Proč myslíte, že mají lidé tendenci propojovat soutěž a kontroverzní historii?

Jan Vrobel: Jde jistě o další způsob, jak se vypořádat s traumatem. Každý evropský národ si tím prochází. Nejhůř jsou na tom samozřejmě Němci vzhledem k tomu, že dali světu největší genocidu v moderních dějinách a strávili výraznou dobu rozděleni na dvě poloviny – jde o výzvu, které se ale chopili celkem obdivuhodně. My jako národ vystupujeme poměrně ukřivděně, neochotně a teprve se organicky posunujeme dál. I pomocí tohohle.

Martin Jüz: Jako filmař můžu říct, že je snadné do druhé světové války zasadit děj, protože v ní není potřeba určovat nepřítele ani hrozby. Komunismus nabízí podobný mechanismus, jak dát návštěvníkům motivaci.

A.cz: A není eticky diskutabilní imitovat ohrožení života a utrpení působené nacisty nebo komunisty čistě pro zábavu, nebo dokonce pro nějakou výhru?

Jan Vrobel: My historii vědomě parodujeme, rozhodně ji neimitujeme. Využíváme estetiku her jako Bioshock a Wolfenstein a určitě se nabízí otázka, jestli je to etické. Já o etice hodně přečetl, hodně jsem se v životě namoralizoval, ale leckdy to bylo k ničemu. Většinou vznikají zbytečné starosti a člověk dostatečně odpovědný za svůj život se nemusí nimrat v každé maličkosti. Minulost pořád žije, je aktuální, řeší se, takže věřím, že si nemusím sypat popel na hlavu, když zrovna náš byznys není edukativní nebo sociálně odpovědný, což ani netvrdíme.

A.cz: Proč jste vlastně Železnou oponu udělali fyzicky, když se odvoláváte na herní design a počítačové hry? Proč prostě nenaprogramovat další?

Martin Jüz: Chtěli jsme udělat něco opravdového, navíc jde o zajímavou derivaci derivace. Počítačové hry vznikly, aby reagovaly na hmotný svět, a my teď na jejich základě zase děláme něco hmotného.

Jan Vrobel: Líbí se nám ta představa návratu k živnosti – opravdovému místu s opravdovou kanceláří, klubovnou, kde se můžeme setkávat s lidmi.

Martin Jüz: Lidi vejdou, pobaví se, za hodinu vylezou šťastní, dáš si s nimi pivo a promluvíš si s nimi o tom. Taková představa se mi líbí.

A.cz: Jak jste ale naznačili, přesahu a občanského aktivizmu formou vaší hry se nevzdáváte.

Jan Vrobel: Právě způsob, jakým si s těmi možnostmi hrajeme, je naše forma aktivizmu. Lidé postižení komunismem mimo jiné postrádají fantazii. My zasazujeme naše povědomí o té době do vlastních situací, hrajeme si s ním a vymýšlíme různé varianty, jak by komunismus fungoval dnes, kdyby nepadl. Zároveň můžeme pracovat s kontroverzními motivy, třeba s bratry Mašínovými, jako s popkulturními symboly. Což myslím, že společnost může někam posunout.

Přestává to být trauma, začíná to být zábava – proč ne? Starší generace tenhle princip leckdy nemůže pochopit, ale není to její chyba. Jde o jistou mentální kastraci. I jejím příslušníkům se svět posledních pětadvacet let otevírá, někteří na to ale nikdy nepřijdou. Že mají neuvěřitelné možnosti a mohou se svým životem dělat, co chtějí. Padesát let někdo říkal, co nemůžeme. Dneska dokáže být člověk svobodný, nikomu neubližovat a dělat si, co chce: Postavit blbou Železnou oponu, vyrazit pracovat do Malajsie jako náš kamarád...

Samozřejmě nemá smysl tvrdit, že pozůstatky komunismu jsou jediným dnešním problémem a až se jich zbavíme, bude klid. Ale po té dlouhé době, kdy někdo dvěma stům milionům lidí ve východní Evropě diktoval konkrétní světonázor, jsme se toho zbavili jako horečky. A teď ještě musíme pár dnů chrchlat zbytky.

autor: Martin Svoboda | 2. 6. 2015 15:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama