Zdědili rodinný dům s dřevomorkou. Osm let ho křísili a pak v něm otevřeli výčep

Děravá střecha, propadající se stropy, poškozený krov a dřevomorka, která se domem šířila jako černá ruka. Přesto v něm Jan a Barbora Horovi viděli něco, co se nedalo nahradit novostavbou.

V domě v Obloukové ulici totiž žila jejich rodina. Jejich praprarodiče se do města přistěhovali ve dvacátých letech a od té doby dům obývaly další generace. Po revoluci ale postupně osiřel a pozdější, nepříliš povedené pokusy o rekonstrukci jeho stav ještě zhoršily.

Související

30 fotografiíProhlédnout si 30 fotografií

Koupila rozpadlou četnickou stanici u řeky. Za dva miliony z ní vytvořila neuvěřitelný domov

Když se pak dům dostal k Horovým jako překvapivé dědictví, nebylo vůbec jasné, co s ním bude dál.

„Byli jsme bez prostředků i bez jasné představy, co dál. Ale kdo jiný než architekti by si měl umět poradit se starou barabiznou?“ popisují Jan a Barbora Horovi. Architekti ze studia ORA se tak pustili do projektu, který se nakonec protáhl na osm let. A během té doby se z rekonstrukce domu stala i jejich vlastní rodinná historie.

Děti vyrůstaly uprostřed stavby

Rekonstrukce začala v roce 2018. Dokončení přišlo až letos. Do pomalého procesu zasáhl nedostatek peněz, problémy s řemesly i covidová pandemie. Mezitím se Horovým narodily dvě děti. Ty tak doslova vyrůstaly společně s domem. „V první chvíli tu ruinu nesnášely – byla tam tma, zima a špína. Když se však začalo topit a prostory se postupně klubaly do krásy, začaly si dům osvojovat,“ říkají architekti.

Dnes má Oblouková 171 zhruba 300 metrů čtverečních užitné plochy. Slouží jako polyfunkční dům – část je určena k ubytování, část využívají sami majitelé jako rekreační bydlení a v přízemí vznikl výčep. Nejdřív ale bylo potřeba zachránit samotnou stavbu. Celý dům se svázal ocelovými táhly. Propadlou klenbu znovu vyzdil starý zednický mistr. Strop v místě, kde do domu dlouhodobě zatékalo a kde se dřevomorka rozšířila natolik, že by podle architektů „z místní plodnice šla udělat smaženice“, musel být nahrazen novou konstrukcí. Největší problém ale představoval krov.

Tři patra chmelové půdy

Nad domem se nacházela tříetážová chmelová půda, typická pro Žatec. I tady se pravděpodobně v minulosti sušil chmel. Na trámech zůstaly značky, které si tam podle architektů mohli dělníci dělat při počítání pytlů. „Místní firmy se bály úkolu zhostit. V tu chvíli jsme se už vzdávali všech nadějí a zvažovali, že se koule na noze ve formě staré ruiny zbavíme,“ popisují Horovi. Nakonec ale našli řemeslníky, kteří dokázali krov opravit bez toho, aby z něj zmizela jeho původní logika a charakter.

„Byla to radost, když jsme nemuseli nikoho přesvědčovat o správném pracovním postupu,“ vzpomínají architekti. Právě řemeslo bylo během celé rekonstrukce jedním z největších témat. Horovi si řadu věcí museli sami vyzkoušet, aby dokázali vysvětlit řemeslníkům, co po nich chtějí.

„Abychom dokázali dělníkům vysvětlit, jak mají provádět ručně provedené vápenné omítky, museli jsme si to sami vyzkoušet,“ říkají. Na stavbě se podle nich vystřídala řada firem. Některé jejich nároky nesplnily, jiné se naopak naučily přijmout, že historický dům nemusí být dokonalý. „Omítka nemá být rovná, zdi nejsou a nebudou svislé. Původní procesy a recyklované materiály jednoduše vzdorují dokonalosti,“ popisují architekti. To ale podle nich neznamená, že by řemeslo mohlo být odfláknuté.

Nové trámy ze starého domu

Jedním z hlavních principů rekonstrukce bylo využít maximum toho, co už existuje. A když něco existovat nemohlo, přišel na řadu materiál z jiných starých staveb. Horovi dlouhodobě sbírají staré dlažby, dveře, trámy nebo cihly. V Žatci tak konečně dostaly využití. Shnilý strop nahradily staré ručně tesané trámy ze zbouraného domu ve Vrbovci. Červenou mramorovou dlažbu architekti vlastnoručně vytahali z demoličního kontejneru a po částech ji převáželi osobním autem ze Znojma do Žatce.

Jiný materiál získali neobvyklým způsobem. „Obklady jsme vyměnili za basu plzní,“ popisují s nadsázkou. V průjezdu je zase očištěná dlažba z jihočeského statku. Je téměř totožná s tou, která tam původně byla. Dvůr pokrývá stará šatovská dlažba, která podle architektů čekala zhruba sto let uskladněná ve stodole v Kravsku, než skončila právě v Žatci. „Dům je koláží, která ale není postavená na kontrastu,“ říkají autoři.

Přestože dům na první pohled působí, jako by se v něm čas zastavil, skrývá současnou techniku. Pod staletými dlažbami je podlahové topení. Za křivými omítkami jsou nové rozvody a instalace. Nové využití domu si vyžádalo také protipožární dveře. Architekti pro ně ale nechtěli použít běžné typové řešení. Navrhli proto vlastní současnou interpretaci tradičních kazetových dveří. Jsou z masivního jasanu a vyrobené na míru. Podobně postupovali u oken. Tam, kde bylo nutné změnit jejich velikost nebo podobu, navrhli nové profily tak, aby nepůsobily jako cizí prvek. „Nemají působit kontrastně, mají splynout s celkem,“ vysvětlují.

Možná největší důkaz, že cílem nebylo vytvořit „nový starý dům“, jsou podlahy v patře. Masivní fošny jsou místy přibité ještě kovanými hřeby. Za staletí se vyšlapaly natolik, že vystupující suky jsou místy o centimetry výš než okolní dřevo. Architekti je proto pouze přebrousili. „Největší zážitek je bosky po nich přecházet a nechat věkovitý materiál působit na chodidla,“ popisují.

Největší hlavolam byla fasáda

Nejvíc přemýšlení si vyžádala uliční fasáda. V 90. letech z ní někdo odstranil původní profilaci a dům tím přišel o část své architektonické logiky. Jenže jak původně vypadal, nebylo snadné zjistit. „Nemohli jsme přijít na to proč. Její porozumění znesnadňovalo to, že nebylo možné najít její původní podobu,“ popisují Horovi.

Nakonec se jim podařilo objevit alespoň fragment původní podoby na staré fotografii. Nad okny v patře byly výrazné suprafenestry a dům měl také výraznou římsu. Architekti se ale rozhodli, že fasádu jednoduše nevrátí do někdejšího stavu. „Přestože jsme nakonec vypátrali původní podobu, nechtěli jsme ji jednoduše obnovit. Vrátili jsme jednotlivé prvky, ale pojednali je nově autorsky, jednodušeji,“ říkají. Výsledkem je fasáda, která odkazuje k minulosti, ale nesnaží se předstírat, že je historickým originálem.

Zobrazit
44 fotografií

K památce přidali pivo a peřinu

Po osmi letech ale vznikla ještě jedna otázka: co bude s domem dál? Horovi nechtěli, aby se z něj stal soukromý pomník vlastní rekonstrukce. Potřebovali mu najít život, který by odpovídal místu i historii Žatce. „Chceme, aby dům žil, aby byl veřejně přístupný a aby se zapsal na mapu Žatce,“ říkají. A protože Žatec stojí na chmelu a pivovarnické tradici, odpověď se podle nich nabízela sama.

V přízemí vznikl řemeslný výčep. Na jeho podobě spolupracovali s létajícím pivovarem Falkon. Výčep není od domu odděleným podnikem, ale součástí celé rekonstrukce. V domě se zároveň dá ubytovat – v apartmánu se zahradou, ale také v bývalé prádelně. Sami architekti sem jezdí na chalupu. „Koneckonců, co víc člověk potřebuje než pivo a peřinu?“ shrnují s úsměvem.

Oblouková 171 se pro autory nestala jen další zakázkou. Sami ji popisují jako své testovací pole. Na domě si podle vlastních slov „složili druhou maturitu“. Naučili se, že citlivá rekonstrukce neznamená udělat ze staré stavby dokonale rovnou a čistou novostavbu. A také že památková obnova nemusí automaticky znamenat astronomický rozpočet. Celá rekonstrukce stála přibližně deset milionů korun. „Opravený dům zároveň nemusí vypadat jako nový. Jistá míra ošoupanosti je naopak kvalitou, která se vytvářela celé věky,“ říkají Jan a Barbora Horovi.

Právě v tom podle nich spočívá největší lekce, kterou jim dům dal. „Ale hlavně to chce čas. Za ten čas se dům stane nikoli nepříjemnou obsesí. Jednou tu pozornost začne vracet.“ Právě proto podle nich rekonstrukce nemůže být jen otázkou projektu a rozpočtu. Starý dům je potřeba nejdřív pochopit a teprve potom rozhodovat, co s ním udělat.

Zdroj: linka.news