Police hudební zkušebny v přízemí Mekyho pražského domu byly napěchované cédéčky. Nezbytný základ tvořili pochopitelně Beatles. Nechyběli však ani současné kapely jako The Killers nebo Kasabian, které na hudbu 60. let navazují. "A to jste ještě neviděl tu horu vinylů, kterou máme nahoře. Meky se synem nedávno srovnávali zvuk vinylů s tím, jak to zní ze Spotify, a říkali, že na Spotify máte nahrávky tak zkomprimované, že některé nástroje nejdou pořádně slyšet. Já to teda vůbec nepoznám," přiznala Žbirkova žena Kateřina. To, že byl její manžel velký hudební geek, ostatně potvrzuje i loňský červnový rozhovor, který připomínáme v souvislosti s úmrtím slovenského zpěváka
V roce 2019 jste ve vyprodané O2 areně oslavil 40 let na hudební scéně, poslední dvě desky jste nahrával ve studiích Abbey Road, a režisér Šimon Šafránek o vás dokonce natočil dokument Meky. Máte, co se týče hudby, ještě nějaké nesplněné sny?
Jasně. Jako autor kladu na první místo zrod písničky. Interpretaci skladeb na koncertech mám taky rád, ale musíte přitom cestovat, nervujete se kvůli přípravám i během vystoupení, takže si někdy říkám, že bych radši zůstal doma. Když jsem tady a skládám hudbu, mám tu pohodu, mám to pod kontrolou, a navíc mi to dává největší smysl, protože se stále někam posouvám. Na tvorbu nových písní si ale muzikant musí umět ukrást čas. Všichni kolem něj totiž považují za důležité všechno ostatní - rozhovory, klipy a tak dále. Lidi ale zapomínají, že aby se mohly řešit tyhle věci okolo, musí nejdřív vzniknout nějaká nová hudba. Můj sen je tedy jasný. Dejte mi čas, abych mohl tvořit! Možná vám to jako mladému člověku přijde zvláštní, když vám říkám něco, co byste čekal od někoho, komu je dvacet…
Vůbec ne, je to sympatické. Na tom, že zpíváte výhradně vlastní písničky, jste si koneckonců zakládal už za totality. Jak dlouho trvalo, než jste se s autorskou tvorbou prosadil?
Můj někdejší textař Kamil Peteraj mě ve filmu Meky nazval maratonským běžcem. To mi přijde trefné, protože jsem se na hudební scéně prosazoval pozvolným tempem. Je sice pravda, že jsem se skupinou Modus poprvé zazářil už v 16 letech, kdy jsme nahráli hit Smutok. Hned nato jsme ale vletěli do normalizace, která všechno zpomalila. Doba nebyla nakloněná klukům jako já, kteří měli dlouhé vlasy a milovali angloamerickou rockovou hudbu. Režim nám bránil vystupovat, nahrávat ve studiu a my jsme to nechápali.
Mysleli jsme si, že nejsme dost dobří. Starší muzikanti v nás totiž živili představu, že nahrávat můžeme až ve věku, kdy budeme všechno vědět, kdy budeme mít zkušenosti. To byla ale jedna velká lež. Vždyť členům Beatles bylo kolem dvaceti, když začínali. A to měl John Lennon komplexy, že už tu správnou dobu prošvihl. V komunistickém Československu to ale fungovalo jinak, a než se mi podařilo vejít do těch správných dveří, tak už mi zdaleka nebylo dvacet.
Zaujalo mě, že v traileru k filmu Meky říkáte, že kdybyste nebyl Slovák, ale Čech, tak si za komunismu tak nezazpíváte. Znamená to, že na slovenské hudební scéně panovaly v 80. letech svobodnější poměry?
Na Slovensku sice vládl stejný režim, ale zároveň to u nás bylo trochu jiné. Bratislava leží na hranici s Rakouskem a komunisti nedokázali vyrušit rozhlasové vysílání z Vídně. Klidně jste si mohli naladit rádio Ö3 a celý den vám hrála moderní hudba ze Západu. Lidé z Bratislavy tedy znali všechny zahraniční hity té doby v originále, takže slovenští muzikanti rychle pochopili, že pokud chtějí posluchače zaujmout, nepodaří se jim to tak, že dají slovenský text do písničky skupiny Smokie. To nás vedlo k vlastní tvorbě.
Když jste naproti tomu v 80. letech přišli do Prahy, žádný vysílač ze Západu tak blízko nebyl. Proto Češi klidně mohli přeložit zahraniční hit a publikum mělo pocit, že poslouchá původní tvorbu. Kdybych tím pádem byl český zpěvák, režim by mi jen tak nedovolil nahrávat vlastní písně. Je totiž těžší někoho přesvědčit, že se z vaší skladby stane hit, když se nabízí vsadit na jistotu a převzít už existující hit ze západních rádií. Underground v Česku daleko víc hlídali, přísně se tam kontrolovalo, koho pustí na obrazovku a koho ne.
Dostával jste se přesto za minulého režimu do situací, kdy po vás chtěli zpívat něco, co se vám příčilo?
Kdysi jsem měl na kulturním zájezdu do Moskvy vystupovat se skladbou Atlantída, ale když jsem přijel na nacvičování programu v Praze, chtěli po mně zazpívat píseň Ó, Praho má. To jsem odmítl, což mi dnes vzhledem k tomu, že v Praze žiju, přijde komické. Tenkrát mi to ale nevadilo z národnostních důvodů, byl jsem zkrátka jenom hluboce přesvědčený, že mám zpívat vlastní písně. Na zájezd jsem nejel, byl jsem označený za nepřítele Sovětského svazu a do Bratislavy jsem se vrátil s pocitem, že je po mně. Na Slovensku se na to ale komunisti dívali jinak. Viděli Slováka, kterého vyhnali z Česka, protože nechtěl zpívat písničku o Praze. Vnímali to přes otázku nacionalismu, takže vrátili míček zpátky a distanc, který mi tehdy hrozil, byl zrušený.
Tahle situace byla asi nejvyhrocenější. Autoři, kteří mě vnímali jako interpreta, pro nějž napíšou písně, za mnou ale chodili ještě předtím, než jsem zakotvil ve skupině Modus. Patřil jsem ovšem do generace vychované kapelou Beatles, jejíž desky měly na zadní straně v kolonce autorů uvedená jména Lennon a McCartney. Beatles si všechno psali sami, jenomže starší muzikanti tenhle přístup brali jako drzost. Pamatovali si totiž zpěváky z předešlé éry typu Elvise Presleyho, kteří si písničky sami nepsali a byli jen interprety. Proti skladbám, které mi nabízeli, jsem nic neměl, v rámci svého stylu byly v pořádku. Ke mně se ale nehodily, protože jsem byl už jinde.
Proto dnes zásadně nechodím za mladými interprety, aby zpívali moje písně. Všem, kteří se dnes hlásí do talentových soutěží v televizi, bych doporučil, aby se naučili říkat ne, i když od nich všichni chtějí slyšet ano. "Oblečeš si tohle, vystoupíš tamhle a zazpíváš tam tenhle text." Mladí zpěváci by tyhle příkazy měli umět odmítat, přestože je to těžké. Sám jsem to v rozhodujících okamžicích vždycky udělal, a to se mi v těch chvílích zdálo, že přijde konec. Třeba když jsem skončil s hraním na Západě.
To vás komunisti pustili za železnou oponu?
Ano, potřebovali totiž valuty. V 70. letech mi třeba dovolili, abych si se svými tehdejšími spoluhráči zahrál ve Švýcarsku. Skoro celý plat nám ale sebrali a nechali nám jenom pár šušňů. Ty jsme si šetřili, abychom si v zahraničí mohli koupit nástroje a aparaturu, takže jsme jedli jenom konzervy. Jednou jsme si dokonce všimli, že je na jedné z laciných konzerv namalovaný pes. Takže jsme jedli i konzervy pro psy, aby nám vyšlo na kytary. Když jsem konečně měl Fender Stratocaster a ozvučení na vokály, dal jsem v kapele, se kterou jsem jezdil do zahraničí, okamžitě výpověď.
To bylo velmi nezvyklé. Představte si šedivý socialismus, Švýcarsko a pak si to porovnejte. Komu by se chtělo vracet? Já jsem si ale vzal do hlavy, že jenom v Československu budu moct vystupovat s původní tvorbou, a ne s coververzemi, co po nás chtěli ve Švýcarsku. V 76. roce jsem na ulici v Bratislavě potkal Jána Lehotského a po prvotním nezdaru na začátku normalizace jsem znovu nastoupil do jeho kapely Modus. Když jsem svým blízkým oznámil, že najednou místo Švýcarska budu hrát například v Trenčíně, mysleli si, že jsem se zbláznil. Za rok jsme ale s Modusem zvítězili na Bratislavské lyře a potom už jsem z vlaku vlastní tvorby nikdy nevystoupil a nikdy jsem toho nelitoval.
Jak moc vám změnilo život nečekané vítězství v anketě Zlatý slavík v roce 1982? Bylo těch ne, které jste musel říkat, najednou víc?
Myslím, že mě to změnilo v dobrém i ve zlém. Když jsem se stal zlatým slavíkem, zrovna jsem nahrával nové skladby v Hamburku, což se mi poštěstilo díky tomu, že si mě Němci všimli na Bratislavské lyře. A do toho mi z Bratislavy telefonovali redaktoři časopisů, abych jim odpověděl na otázky v souvislosti se Zlatým slavíkem. Neměl jsem ani čas to vítězství strávit a je možné, že jsem po něm ztratil určitou míru skromnosti a začal jsem si připadat důležitý. Zpětně to nedokážu posoudit, ale často nad tím uvažuju.
Když jsem se navíc tehdy po předávání Zlatých slavíků díval na záznam svého vystoupení, zjistil jsem, že mého nejbližšího kolegu Laca Lučeniče záměrně vůbec nesnímali. Byl jsem tam jen já, protože jsem nevypadal tak divoce. Když jsem se totiž sám na sebe podíval do zrcadla, připadalo mi, že na rozdíl od Laca vypadám přirozeněji, když nemám účes jako zpěvák skupiny The Cure.
Byl jste přijatelný, protože jste vypadal jako ukázněný kluk, ne jako rocková hvězda…
Ano, což mi začalo vadit a chtěl jsem proti tomu protestovat. Tak přišlo další moje ne a vznikla deska Nemoderný chalan, na které jsem si řekl, že nebudu takový, jakého mě někteří lidé mít chtějí. Každý člověk je složitější a nemá v sobě jen jednu osobnost. Samozřejmě že skladby jako Atlantída vycházely ze mě a dodnes podobné věci skládám. Na Nemoderném chalanovi jsem ale přišel i s vlastními texty a zpíval věci jako Do člna mi stále tečie voda nebo Poraď si sám, protože i tohle jsem byl já.
V jedné písničce jste dokonce rapoval…
Ano, v zahraničním vysílání jsem narazil na klip, kde byl jeden z prvních týpků, kteří chodili s kazeťákem na rameni. A tak vznikla skladba V-klub. Nebo jsem v rádiu zaslechl kapely, které používaly elektronického bubeníka, což se u nás v té době vůbec nenosilo. Rockeři v Československu to odmítali, hraní na nějakých divných krabičkách působilo jenom jako móda. Mně to ale znělo jako něco nového a viděl jsem v tom tichou revoluci. Určitě o sobě nechci tvrdit, že jsem byl nějaký prorok, ale vidíte, že dneska jsou ty elektronické krabičky úplně normální a hraní s kytarami a s živými bicími se kolikrát bere spíš jako zpestření.
Nedávno jsem měl možnost vidět chlapíky, kteří pracují s kapelami jako The 1975, a sám jsem byl překvapený, jak se ty elektronické beaty dnes dělají. Za půl hodiny měli jeden podklad hotový, poslechli si to a pak si jenom řekli "I don’t like it" a jedním kliknutím to smazali. Já jsem se chytal za hlavu a říkal si: "Kluci, to je škoda, to jste mi mohli nechat." Celý život jsem hudební posluchač, a to nejen těch starých, osvědčených věcí. Stejně mě baví i ty nové. Když přede mnou zmíníte jména jako Billie Eilish nebo Post Malone, nebudu se tvářit, že tohle už mě míjí. Přichází nová a nová jména, mě to baví a pochopitelně i ovlivňuje.
Možná právě proto jste to dotáhl až do Abbey Road a nahrál tam dvě kritikou ceněná alba. Když si hudebník, kterého na angloamerické scéně nikdo nezná, usmyslí, že chce v legendárních britských studiích natáčet, jak obtížné pro něj je se tam dostat?
Na tuhle otázku dodnes nedokážu úplně odpovědět. Na začátku stála jedna nenápadná věta, kterou jsem pronesl v našem londýnském bytě. Tehdy jsme už s Katkou v Londýně měli okoukané všechny pamětihodnosti, já jsem si sedl v obýváku na sedačku a říkal: "Katko, teď bychom tu s těmi Angličany mohli něco natočit." Katka je člověk, který vám na podobnou myšlenku nejdřív vůbec neodpoví, tak jsem začal zase mluvit o něčem jiném a ta věta se jen tak ztratila. Po nějaké době jsem si četl e-mail od chlapíka, který chtěl, abych mu poslal nějakou svou skladbu, tak jsem to udělal a zase na to zapomněl.
Katka ale po téhle linii šla dál a nebýt jí, tak bych se do Abbey Road nedostal. Když jsem mluvil o nahrávání v Londýně, představoval jsem si nějaké malé studio vedle našeho bytu ve čtvrti Muswell Hill. Ale abych šel natáčet do toho slavného Studia 2? Vždyť tam bych se musel nejdřív přezout, tam přece nemůžu chodit jen tak! Sám bych to nikdy nedotáhl, zůstal bych jen u toho nápadu a nevyšel bych ze dveří, abych ho skutečně realizoval. Katka tohle ale umí, ona se nestydí s lidmi komunikovat.
V Londýně dnes část roku bydlíte, nahrával jste tam desky a žije tam i váš syn. Vnímáte to jako návrat domů, když vezmeme v potaz, že z Londýna pocházela vaše maminka?
To jste trefil do černého. Slovensko jsem bral většinu života jako samozřejmost a až teď během karantény jsem si uvědomil, jaké to je, když tam najednou nemůžu. Já jsem se tak zvláštně rozcitlivěl, že jsem o tom napsal i skladbu. A teď si představte, že Anglie mi byla takhle odepřená celý život. Neměl jsem po mámě žádný anglický pas, neměla ho koneckonců ani ona sama. Anglii jsem tak mohl jen obdivovat, mohl jsem o ní jen snít.
Jakmile se tedy po revoluci otevřely hranice, užíval jsem si, když jsem mohl chodit za chlapíkem jménem Jock, který bydlel v bytě číslo 70 na Hill Road, kde žila moje máma a kde se narodil můj bratr. Potřeboval jsem si Londýn vynahradit, a proto jsem si i symbolicky koupil byt v domě, kam se můj strýc jako malý kluk chodil vozit do výtahu. Stejně tak mě tam pochopitelně přitahoval i hudební styl, který dělám a který má na těch místech kořeny.
Můj syn pak do Londýna nějak přirozeně zapadl. On byl totiž odmalička rocker. Už jako kluk si sedl za bubny a po nějaké době se seznámil s kamarádem Olliem, který v Praze navštěvoval britskou školu. David s ním chtěl založit kapelu, a tak nás s Katkou poprosil, jestli by nemohl nastoupit na stejnou školu. Až tam začala jeho anglická pouť, to nebyl můj nápad, jak by si mnoho lidí mohlo myslet. I když pak David vystudoval film, hudba pro něj byla vždycky na prvním místě, a tak zakotvil v Londýně, protože s tamními muzikanty si nejlíp rozumí.
Miro Žbirka (†69)
- Nejmladší syn slovenského otce a anglické matky měl díky svým bratrům Jasonovi a Tonymu odmalička blízko k rockové hudbě 60. let, zejména ke kapele The Beatles.
- Vystupoval už od 70. let, ale s vlastními písněmi začal koncertovat až s kapelou Modus. S tou v roce 1977 zvítězil v soutěži Bratislavská lyra a o dva roky později natočil eponymní desku.
- Na začátku 80. let však z Modusu kvůli tvůrčím neshodám s kapelníkem Jánem Lehotským odešel a spolu s Lacem Lučeničem rozjel sólovou dráhu se skupinou Limit.
- Úspěch jeho prvních dvou sólových alb s hity jako V slepých uličkách, Balada o poľných vtákoch, Biely kvet nebo Atlantída vedl v roce 1982 až k jeho překvapivému vítězství v anketě Zlatý slavík.
- Schopnost psát hity mu zůstala i po sametové revoluci, kdy mimo jiné spolupracoval s Ivanem Králem a v roce 2012 poprvé nahrával v londýnských studiích Abbey Road. Tam nakonec vznikly hned dvě jeho desky - Miro a Double Album.
Máte radost, že se váš syn taky věnuje hudbě?
No, radost… Já o hudební branži příliš mnoho vím, takže jsem mu to nedoporučoval. Že bych mu ale bránil v tom, co má rád? Takovou chybu bych neudělal. I moje hudební kariéra na začátku vypadala jako úplná hloupost, mí rodiče to museli vidět, ale přesto mi to nezakázali. Právě naopak. Když jsem jako puberťák potřeboval přepsat nějaký anglický text, který jsem slyšel v rádiu, máma mi s tím pomohla. Jedním z prvních bylo Yesterday. A pak hned Satisfaction. Vzhledem k příkladu, který mi rodiče dali, jsem tedy Davidovi hudbu nikdy neznechucoval. Prosadit se v době počítačových bicích jako bubeník je ale pořádně tvrdý chlebík.
Myslíte, že to dnes začínající muzikanti mají těžší, nebo má dnešní podoba hudebního průmyslu své výhody?
S dnešními technologickými vymoženostmi si své věci mohou kolikrát natočit sami doma a přes internet to hned dostat do světa. Problém je ten, že to takhle mohou udělat všichni, takže vzniká neuvěřitelná konkurence. Muzikanti proto znovu přicházejí na to, že potřebují nějakou firmu, která na ně zasvítí reflektory a upozorní všechny, že právě je stojí za to si poslechnout. I dnes tedy nad nimi stojí nějaký boss, ale nežijí v totalitě, takže jim už nikdo nemůže zakázat, aby hráli.
Má to ovšem háček. Když totiž vidím, kam dnes svět směřuje, jak se otevřeně zpochybňuje demokracie a zesměšňují liberální hodnoty, zůstávám ve střehu. Nevím, jestli demokracie nenarazila na své limity a jestli mladou generaci nečeká nějaký zvrat, ze kterého už nebude cesty zpět. Jakmile se totiž nějaký nedemokratický režim zabetonuje, tak rychle přijdete na to, že už to nejde změnit. Zdá se mi, že se dnes rozhoduje o tom, v čem chceme žít. Sice ještě pořád žijeme v demokracii, ale liberál je dnes nadávka, takže to mladé generaci vůbec nezávidím.
