Smrt v italském ráji. Manžel autorky Frankensteina vyplul na moře, domů se už nikdy nevrátil

Když dnes člověk stojí na nábřeží v Lerici, jen těžko uvěří, že právě tady se odehrál jeden z nejtragičtějších příběhů evropského romantismu. V přístavu se pohupují rybářské čluny, na promenádě posedávají turisté a za zálivem se zvedají skalnaté útesy. V létě roku 1822 se jméno Percyho Bysshe Shelleyho navždy spojilo s tímto poklidným pobřežím – událostí, která z něj učinila literární legendu.

Související

23 fotografiíProhlédnout si 23 fotografií

Strážný usnul a k pobřeží se blížili piráti. Italskou vesnici zachránil nečekaný hrdina z mořských hlubin

Dům, který stál téměř na moři

Jen několik minut od Lerici leží San Terenzo. Právě tady si Shelleyovi pronajali vilu Magni. Dnes ji od moře odděluje pobřežní silnice. V roce 1822 však vlny narážely přímo pod její arkády a dům působil, jako by byl napůl stavbou a napůl lodí zakotvenou mezi skalami. Není divu, že právě toto místo Shelleyho okamžitě okouzlilo.

Villa Magni přitom původně vznikla jako klášter řádu barnabitů a teprve později byla přestavěna na soukromé sídlo. Shelley v dopisech psal o dramatickém pobřeží, skalách padajících do moře i pocitu svobody, který zde nacházel. Společně s Mary kolem sebe vytvořili neobvyklou komunitu přátel, básníků a umělců. Psalo se, četlo, diskutovalo o politice i revoluci a téměř každý den se vyráželo na moře.

Přátelství Percyho Shelleyho s lordem Byronem se zrodilo v Itálii, kde oba našli útočiště před konzervativní anglickou společností. Spojovaly je radikální názory, vášeň pro poezii i přesvědčení, že literatura může měnit svět.

Excentričtí Angličané

Pro obyvatele San Terenza představovali Shelleyovi a jejich přátelé zvláštní podívanou. Shelley chodil plavat nahý, Byron připlouval na návštěvy na své lodi, a podle dobových svědectví dokonce přeplaval část zálivu mezi Portovenere a San Terenzem.

Jejich životní styl ostře kontrastoval s tehdejšími zvyklostmi místních rybářů. Žili skromně, odmítali mnohé společenské konvence a otevřeně diskutovali o svobodě, náboženství i politice. Právě ve vile Magni Shelley dokončoval své poslední velké dílo The Triumph of Life.

Plavba, ze které se nevrátil

Na začátku července 1822 odjel Shelley do Livorna, kde se setkal s Byronem a vydavatelem Leighem Huntem. Plánovali nový časopis The Liberal, který měl dát prostor jejich politickým a literárním myšlenkám. Dne 8. července vyplul na zpáteční cestu do Lerici. Jeho malá plachetnice, známá jako Ariel (některé prameny uvádějí původní název Don Juan), se však nikdy nedostala do cíle.

Co přesně se stalo, není dodnes jisté. Nejpravděpodobnější verzí zůstává náhlá letní bouře a potopení přetížené lodě. Od 19. století se ale objevují i jiné teorie. Teorie o úmyslném útoku vychází především ze Shelleyho pověsti nebezpečného rebela. Otevřeně kritizoval monarchii, církev i společenské pořádky a zastával myšlenky, které byly na počátku 19. století považovány za krajně radikální. Právě proto se později objevily domněnky, že mohl mít mocné nepřátele. Jiní upozorňovali na častý výskyt pašeráků a pirátů v oblasti Tyrhénského moře. Historici však pro žádnou z těchto hypotéz nenašli věrohodné důkazy a většina badatelů se stále přiklání k tomu, že tragédii způsobila bouře. Přímé důkazy však nikdy nalezeny nebyly. Jisté je pouze to, že Shelley zmizel. A zatímco moře dál omývalo pobřeží pod vilou Magni, Mary Shelleyová čekala. Marně.

Pohřeb jako z antického eposu

Naděje skončila až o deset dní později. Shelleyho tělo vyplavilo moře u pobřeží nedaleko Viareggia společně s těly jeho přátel Edwarda Williamse a mladého námořníka Charlese Viviana. Básníkovi nebylo ani třicet let. Protože těla dlouho ležela v moři, tehdejší předpisy zakazovaly jejich běžné pohřbení, z obavy před šířením nemocí musela být spálena. Právě tehdy vznikla jedna z nejslavnějších scén evropských literárních dějin.

Dne 15. srpna 1822 vyrostla na pláži u Viareggia pohřební hranice. Shelleyho přátelé nechtěli obyčejný pohřeb. Obřad měl připomínat antické hrdiny, které básník celý život obdivoval. Podle dobových svědectví proto na hranici nalévali víno, olej i kadidlo. Mezi přítomnými stáli lord Byron, Leigh Hunt i dobrodruh Edward Trelawny. Právě tady se zrodila legenda, která přežila dvě století.

Zobrazit
16 fotografií

Srdce, které prý neshořelo

Podle nejznámější verze příběhu zůstalo po dohoření hranice Shelleyho srdce téměř neporušené. Edward Trelawny ho údajně vytáhl z ohně a uchoval. Historici se dodnes přou, zda skutečně šlo o srdce. Někteří se domnívají, že mohlo jít o jinou část těla, jiní připomínají, že orgán mohl odolat plamenům kvůli změnám způsobeným prodělanou nemocí. Jistotu už dnes nikdo nemá. Legenda ale byla silnější než fakta.

Relikvie se nakonec dostala k Mary Shelleyové, která ji podle dobových svědectví uchovávala zabalenou v hedvábí mezi svými osobními věcmi. Po její smrti byla nalezena mezi stránkami Shelleyho básní. Morbidní příběh dokonale vystihl dobu, ve které vznikl. Romantismus byl posedlý velkými emocemi, tragickou láskou, smrtí i představou génia, který odchází příliš brzy.

Než vznikl Záliv básníků

Dnes se této části ligurského pobřeží říká Golfo dei Poeti – Záliv básníků. Ve skutečnosti ale tento název vznikl až dlouho po Shelleyho smrti. Teprve jeho tragický osud spolu s pobytem Mary Shelleyové, autorky Frankensteina, a Lorda Byrona proměnil obyčejnou rybářskou zátoku v jedno z nejslavnějších literárních míst Evropy.

Na začátku 19. století sem anglické romantiky přitahovala divoká příroda, prudké bouře i pocit, že stojí na samém okraji tehdejší civilizace. A není těžké pochopit proč. Za slunečného dne připomíná pobřeží pohlednici. Když se ale během několika minut zatáhne, moře ztmavne a skály získají téměř dramatickou podobu. Právě kontrast krásy a nebezpečí romantické básníky fascinoval.

Místo, kde Shelley zůstává dodnes

Ve vile Magni dnes připomíná Shelleyho pobyt pamětní deska. Dům už nevypadá stejně jako v roce 1822. Pobřežní silnice změnila jeho vztah k moři a část původní divokosti zmizela. Přesto si místo uchovalo zvláštní atmosféru.

Není těžké pochopit, proč se sem později vraceli další spisovatelé a umělci, mimo jiné Virginia Woolfová, D. H. Lawrence nebo Gabriele D’Annunzio. Záliv básníků totiž neproslavila jen literatura, ale také příběh mladého básníka, který z něj jednoho letního dne vyplul – a už se nikdy nevrátil.

Zdroj: autorský článek, Encyclopaedia Britannica, Poetry Foundation, lericicoast.it