Rozhovor - Zahrádkářské kolonie se v poslední době stávají čím dál tím oblíbenější. Vypěstovat si vlastní zeleninu, ovoce nebo jen trávit volný čas mimo ruch velkoměsta, to vyhledávají především mladé rodiny s dětmi. Vedle osmdesátiletých, zhruba tolik je těm nejstarším, tak najdete i mladší generace českých zahradníků.
"Při svých návštěvách v osadách velmi často narazím na inzerát: Hledáme zahrádku v této lokalitě," potvrzuje rostoucí popularitu zahrádkaření geograf Petr Gibas, jeden z autorů výstavy Pražské zahrádkové osady, která se loni uskutečnila na Staroměstské radnici v Praze.
Na rozdíl od původních zahrádek z 19. století mají ty dnešní zcela jiný význam. Prvotní myšlenka na ekonomickou soběstačnost ustoupila do pozadí. V současnosti se zahrádkářské kolonie stávají především místem s důležitým sociálním aspektem a slouží k vytváření sociálních vztahů, které jsou důležité nejen pro samotné zahrádkáře, ale i pro město. Zároveň se staly i otázkou životního stylu.
Petr Gibas, MSc.
Narozen v roce 1982.
Vystudoval kulturní geografii na University College London a v současnosti působí na Sociologickém ústavu Akademie věd ČR. Zabývá se tématy domova a domáckosti, zajímá ho studium krajiny a urbánní studia. Jeho koníčkem je černobílá fotografie.
O tom, že chatičky za městem nejsou jen českým specifikem a vznikaly mnohem dřív než v normalizaci a o jejich důležitosti pro město, jsme si povídali s geografem Petrem Gibasem.
Aktuálně.cz: Když se řekne zahrádkářská kolonie, většině z nás se vybaví doba normalizace. Je tahle asociace správná?
Petr Gibas: Není. Jde pouze o silně zažité klišé. Zahrádkářské kolonie mají mnohem delší historii. Ty první začaly vznikat v druhé polovině 19. století a souvisely s průmyslovou revolucí. Vznikaly v Americe i v Evropě, jedna z nejstarších stále existuje v Lipsku. První u nás se objevily na přelomu 19. a 20. století.
A.cz: Takže nejde jen o český fenomén jako například chataření a chalupaření?
Rozhodně ne. Lidé tímto způsobem tráví čas i jinde v Evropě. Zahrádkářské kolonie se staly běžnou a podporovanou součástí měst v Německu, Finsku, Británii nebo Dánsku, kde je dokonce nejvyšší počet zahrádkářů na počet obyvatel.
A.cz: Liší se české zahrádky nějak od těch evropských?
Tak za prvé se liší vizuálně. Zahrádky i chatičky na nich vypadají jinak než třeba v severských státech, což je samozřejmě otázkou rozdílného architektonického stylu. Zároveň zahrádkové osady, respektive lidé v nich bývají u nás do sebe hodně uzavření.
A.cz: Zřejmě k tomu mají nějaký důvod?
Jeden z nich je bohužel velmi pragmatický. Když jsem před pár lety hovořil s předsedou jedné zahrádkářské kolonie, řekl, že jedině za zamčeným plotem se nic neztratí. Zároveň tuhle uzavřenost mohla do určité míry ovlivnit 90. léta, kdy se na zahrádkářské kolonie pohlíželo dost negativně, právě jako na relikt normalizace.
A.cz: Čeští zahrádkáři jsou prý pečliví a striktně dodržují pravidla nastavená městskými částmi.
Je to tak. Žijí si uzavření za plotem a dodržují regule, nechtějí nikoho provokovat a zavdat příčinu ke zrušení. Zkrátka zaujali defenzivní postoj.
Zajímavosti pražských zahrádkářských kolonií
Celkem jich je kolem tří set a zaujímají plochu 730 hektarů. Nejmenší z nich je na Holyni (2200 m²) a největší v Lipencích je stejně velká jako 75 fotbalových hřišť (48 ha). Nejstarší je na Libeňském ostrově.
A.cz: V čem vidíte největší přínos pro město?
Posilují soudržnost lidí, kteří se zde vyskytují. Každý ve skutečnosti bydlí jinde, ale vrací se sem, mají k tomuto místu vztah. Ve městě je málo takových míst, se kterými jsou lidé takhle intenzivně spjati. Některé rodiny obhospodařují pozemky po generace a mají k těm pozemkům silná pouta. To je pro město strašně vzácná věc.
A.cz: Změnilo se zahrádkaření nějak? Jak vypadal takový typický zahrádkář kdysi a jak vypadá dnes?
V poslední době zde narazíte na čím dál víc mladých lidí. Pozemky ale stále obhospodařují i starší generace, někdy i osmdesátiletí, ale i třicátníci-mladé rodiny s malými dětmi. Mladší ročníky ale svůj volný čas na zahrádkách spojují s oddechem a relaxací. Na rozdíl od těch původních, kteří většinu času věnovali a věnují především pěstitelství.
Co je komunitní zahrada?
Stejně jako zahrádkářské kolonie začaly první zahrady komunitního typu vznikat už v 19. století. Nezaměstnaní v nich našli alternativní zdroj obživy. Dnes se k nim lidé zase vracejí (populární se staly především v USA) a postupně se jejich počet rozrůstá i v ČR. Pěstuje se prakticky cokoliv v městských prolukách, na okrajích parků nebo na střechách. Dnes se ale staly spíš nástrojem k vyjádření životního postoje a stylu.
A.cz: Vypadá to, že zahrádkaření ve městech se stalo zase velmi populárním. Vzrostl zájem nejenom o zahrádkářské kolonie, ale začaly vznikat i tzv. komunitní zahrady. Souvisí spolu, nebo jde o naprosto odlišný fenomén?
Liší se v usazenosti. Zahrádkářské kolonie tady existují už 120 let a už se nijak zásadně nemění. Kdežto komunitní zahrady jsou v ČR trendem a novinkou posledních let. Nicméně mezi nimi existuje souvislost ideová. Podíváte-li se na ideje zahrádkářských osad v 19. století a na ideje komunitních zahrad dnes, zjistíte, že jsou si velmi podobné. Pojítkem je myšlenka, že město patří všem těm, kteří v něm žijí.
