V Anglii ve 12. století se u vlčí jámy znenadání objevily dvě děti se zelenou kůží. Chlapec a dívka mluvící neznámou řečí prý přišli ze země věčného soumraku. Jejich příběh zaznamenali dva kronikáři, kteří nám zanechali jednu z největších záhad historie. I proto, že se jejich texty lišily. Šlo o sirotky, víly, nebo něco docela jiného? Pátrejte s námi po pravdě, která dodnes uniká.
Dva hlasy, jedna záhada
William z Newburghu byl augustiniánský kanovník a historik z Yorkshiru. Kolem roku 1198 dokončil své Dějiny anglických záležitostí - dílo, v němž se snažil oddělovat fakta od bájí. Přesto příběh z Woolpitu zařadil - a to ne z lehkomyslnosti. Tvrdil, že jej slyšel z tolika "důvěryhodných úst", že by bylo nerozumné jej odmítnout.
Podle něj se děti objevily u vlčích jam během žní za vlády krále Štěpána a pocházely z tajemné "Země svatého Martina". Jednoho dne prý zaslechly "velký zvuk", připomínající zvony z kláštera v Bury St Edmunds, následovaly jej a prošly temnou chodbou - až se najednou ocitly v oslnivém světle pole. Dívka, která přežila, se nakonec naučila anglicky, přijala křest, její pleť ztratila zelený odstín a později se provdala za muže z města Lynn, kde prý dlouho žila.